U Sudoměře ::
odstavec
16
Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune "lid polní"; už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýcháně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. K severovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny tarasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc hravě, dřív než bys vrhcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdvižené praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obrací k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan narychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan Žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdních koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou.
mincmistr
