empír

empír na Wikipedii

Reference

Krajina alšovská :: odstavec 6
Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.
Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavce 10, 13, 23
Empírová domovní znamení i empírové kříže u hrobů místních buditelů vyvolají nám jen o poznám pozdnější dobu čamar a červených košil, kdy byly nadšeně zakládány první sokolské jednoty a měšťanské besedy půjčovaly ze svých knihoven skromné svazečky českého čtení. Ozvěna zvíkovských lesů vrací našim vzpomínkám písně studentských výprav i patos deklamací proslulé tehdy básně Boleslava Jablonského Tři doby země České. Vlasatí gymnasisté z Alšovy kresby zamčené zdraví krále českých hradů nad soutokem Vltavy s Otavou, zatímco sokolský stařešina z jiné kresby bohatýrsky pěje píseň vlasteneckou "Sláva ti, vlasti má!" Už tehdy mirotické dívky lepily na studentský prapor papírové lvíčky - Marino Alšová!
...
Prozíraví otcové města zřizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních českých reálek i první českou vyšší školu dívčí, pro jejíž žákyně píší mladí profesoři narychlo potřebné učebnice. Tehdy Adolf Heyduk odběhl od veršů svých Cigánských melodií do profesorského světa mytologie slovanské a germánské. Písek má v té době ještě jiná prvenství. U knihtiskaře Václava Vetterla vychází první český venkovský časopis Posel od Otavy a v téže tiskárně i první český překlad Puškina, pořízený budějovickým "majstrem seminářským", Václavem Čeňkem Bendlem Stráneckým. Dva důvěrní přátelé Boženy Němcové sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékařem v nedaleké Březnici a Bendl kaplanoval i spisoval na mirovické faře. - Písečtí akademici opatří dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadů na místě starých parkánů pořizují od sochaře Wurzla první pomník Palackého v Čechách a sám Rieger tehdy řečnil při jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empírovému templu s nabádavým anagramem "Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná" (J. Schrenk 1846). I pro pokrok technický měli Písečané smysl a porozumění. Na sklonku osmdesátých let stavějí jednu z prvních městských elektráren, kterou Křižík vybavil ústředním rozvaděčem, a v muzeu můžeme ještě dnes spatřit slavný tehdy vynález obloukové lampy... Na otavském ostrově, jemuž se po ostrostřelcích říkalo Střelecký, hrál v letní aréně Josef Kajetán Tyl a sklidil se svou divadelní společností "žalostný neúspěch".
...
I zní, pořád zní, večerní jez jej zpívá tam dole pod kamennými empírovými vázami jako vám tehdy, když svítil měsíc nad řekou a ve vašem studentském pokojíku u Putimské brány vás prvně pokoušely Múzy. Vzpomínáte? -
K metropoli kraje :: odstavec 89
V zeleném dřímavém tichu staroměstského hřbitova zpívají kosi nad překocenými empírovými vázami a hlavy kamenných andělíčků přerůstá tráva. Břečťan se pne po kmenech starých jasanů, javorů a habrů, zatímco větve kvetoucích lip, rozeznívané včelí melodií, prosívají čerstvě ražené dukáty slunečního světla. Neslyšně propadnou na zarostlé pěšinky, pro-měníce se ve vlaštovičník a třezalku. Jen voňte, barvínky, zvonky a mydlice zpod litých a tepaných železných křížů, jejichž nápisy jsou už dnes k nepřečtení! Tolikerá symbolika připomíná našemu srdci dávné kouzlo památníků a štambuchů našich prababiček, kdy se nosívaly krinolíny a kdy ctitelé psávali tanečnicím cituplné verše na vějíře. Medailon s rozžatou vztyčenou pochodní vedle fakule sklopené a zhaslé splétá manželský věneček věrnosti s druhým medailonkem, na němž zříme kvetoucí mák a u něho makovici dolů obrácenou - symbol spánku. Tehdy sem přijíždívaly kočáry, když kameník tesal ze žuly náhrobek podoby rakve a zasazoval do ní litinový kříž. Neplašte mi kvočnu s kuřátky, krotce pobíhající kolem tohoto známem dávných časů, vždyť i jiné rameno kříže zarostlo do kmene jasanového a temně zelená věž vysokých jasanů se vrší slávou života nad celým tím zanikajícím světem. Nezabráníme úplnému rozpadnutí ani honosných zděných hrobek německých důstojnických a úřednických rodin, ani patriciátu, který i tady ukazuje svou mohovitost. Podívejme se raději průrvou probourané zdi ven do života, kde svítí slunce, kde zní dívčí smích z pokosených luk a do vůně sena zpívá skřivánek. V zjasněném modru uzříte táhlý hřeben Kleti i Kluku a nad stříbrnou chvějivou mlhou rybníka Dehtáře vystupuje hřbet vrážský s celou úžasnou nádherou letního rána.
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 27
Pod chrámovou věží je rozloženo město, opředené tichem a vzpomínáním. Překrásná radnice s renesančním štítem vyvolává rušnější život minulého času. Odtud byl oznamován začátek jarmarků znamením dřevěné ruky se vztyčeným mečem, zde býval hák, jímž na hodinu bývali v pokutném koši vyzdvihováni pekaři, kteří nedobrou váhou pečiva šidili své zákazníky. Empírová "rezidence" má ještě původní balustrádu, fasády i krásné členění vysokých oken. V jedné uličce mě překvapila primitivní kamenná soška Madony, stojící přímo na chodníku. Klášterní chrám servitů mě okouzlil hvězdicovou klenbou a empírový "nový" zámek krásou svého parku. Vzácné stromy a keře, jako jinany, tulipánovníky a lonicery se tu střídají s krvavými buky, lipami a kaštany. Měkká zeleň trávníku, voda a kamenné vázy, cesty i písčité pěšiny tvoří krásné prostředí rozjímavým procházkám. Široké rozhledy do třeboňské roviny jsou prosvíceny modrem a vodou, oblačnem, ptačím zpěvem i tesknými vůněmi vánku, který je chladivý i v největších parnech.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 11
Do minulého století nás uvedou černé lité kříže a kamenné empírové náhrobky s lkajícími postavami u antikizujících váz, některé už velmi nachýlené k nizoučkým vlnám hrobů. Pod nimi leží v rozpadlých rakvích kněží a měšťané, také už dávno proměnění v prach, a my si jejich život připomínáme z Baarovy chodské trilogie i z milého čtení v Rodinné kronice paní Josefíny Regálové. Hned u zídky před vchodem do kostela se naklání k rozkvetlé šípkové růži železný kříž s typickou empírovou rouškou a nápisovým štítkem, který návštěvníku sděluje, že zde odpočívá MUDr. Antonín Klement, městský fyzikus, a jeho máti Kateřina. Ani šedesáti let se nedožil tento lékař, který byl upřímným příznivcem Tylovým stejně jako Boženy Němcové. Paní Regálová, jeho dcera, nám ho v své kronice vypodobnila jistě s láskyplným vzpomínáním. Jen o maličko je vyšší kříž pátera Jana Fastra, slovutného děkana v Domažlicích, než stejný kříž jeho bratra Jakuba, který stál na žebříčku kněžského důstojenství o nějaký příčel níž. Jiný duchovní, děkan Karel Boromejský Hájek, jehož zálibou bylo studium historie rodného města a přátelil se s Palackým a Tylem, má tu rovněž své poslední odpočívání. Ach bože, kolik tu ještě leží nebožtíků, kteří už dávno ztratili i své jméno...