K metropoli kraje ::
odstavec
136
Vykročili jsme stinnou dubovou alejí na hráz rybníka Velkého, jehož dřevěná vazba se zábradlím působila opravdu zvláštním dojmem. Na kolika hrázích jsem už postál, kolik rybníků nakreslil, ale s tímto druhem vypouštěcího zařízení jsem se setkal poprvé. I rybníky Černá a Březovec s hustým porostem žabníků měly stejnou vazbu, další Blatec se bělal peřím kachen z místní kachní farmy, mezi vysokým rákosím žloutly květy pryskyřníku velkého, řada vysokých vlašských topolů přetínala jižní obzor se stříbřitou siluetou Kleti, vánek byl přioděn sladkou vůní bílého jetele a rozezníván bručivým zpěvem čmeláků. U cesty rozkvétaly hrachory a starčky, na hrázích se světlo zamodralo čekankovým květem a vysoké nebe strmělo nad rovinou, jejíž dominantu tvořila sedlová střecha kostelní věže v Nákří. Kromě kamenné gotické křtitelnice a epitafu z 16. století jsme viděli v této vsi hezké štíty u Komzáků a Mikolášů na neupravené návsi s hospodářskými stroji pod stromy, a na samém konci vsi hezký ohrazený parčík s pomníkem padlých, nad nímž voněly lípy a zvučely jako varhany včelím zpěvem.
Nákří, kostel
