• 
• 
• 
• 

Mladošovice

Mladošovice na Wikipedii

Související

kostel sv. Bartoloměje v Mladošovicích

Reference

• K metropoli kraje :: odstavec 116

  Zde u Břehova vzpomínám na první a zároveň poslední jihočeskou návštěvu spisovatele Václava Beneše Třebízského dne 23. srpna 1883, kdy se vracel domů z alpské a vídeňské cesty. Se svým průvodcem se zastavili nejdříve v budějovické Besedě, a téhož dne odjeli do Břehová, kde navštívili Poustku, studánku pod Hlaváčem i Jarov, a zapsali se do pamětní knihy. Potom dojeli přes Budějovice a kolem Trocnova do Borovan. Cílem jejich cesty byla mladošovická fara, kde navštívili pana faráře Fišmeistra a zůstali zde přes pouť, která se tu slaví v neděli 26. srpna. Spisovatel sloužil, v kostele svatého Bartoloměje slavnou mši, měl tu poutní kázání a tolik se mu líbilo v Mladošovicích, že si na příští pouť sjednal novou návštěvu i kázání. Večer odjel na knížecím povoze do Třeboně a v pondělí ráno se už procházel na hrázi Světa i Opatovického rybníka, pochválil Zlatou stoku, prohlédl si knihovnu a byl tak nadšen přírodou jihočeské krajiny i jejími historickými památkami, že chtěl každý příští rok znovu zajet do jižních Čech. Nedočkal se však ani příštích prázdnin, skonav v Mariánských Lázních na chrlení krve...

• Třeboň :: odstavce 69-70

  Pochopit dílo tohoto jihočeského malíře, jehož jsme znali jako nemluvu a tvora nespolečenského, vyhýbavšího se lesklým okázalostem a zasutého do své pomalé práce s úporností vesničana, nepřizpůsobivého váhavce, jak se aspoň zdával základními rysy své povahy většině pražských druhů, znamená pozorné vysledovati všechny složky, které vytvářely jeho lidskou a uměleckou osobnost. Už návštěva jeho rodné kojákovické chalupy, stojící na konci vsi v blízkosti rybníka, dává vytušit skromné poměry rodinné, nutící jisté k živobytí ne vždy chudáčkovskému, ale jistě omezenému hospodářskými možnostmi, jež ukládaly celé rodině šetrnost jako samozřejmý příkaz. Stará přízemní škola, která pamatuje jeho dětská léta, dala mu nej-základnčjší vědomosti v rámci svých jistě nevelkých možností, a život, každodenně viděný, měl svůj ustálený pořádek ve střídě ročních časů a práce. Chalupníci a rybáři jej naplňovali prací, zákonité rytmovanou podle staletých řádů. Nedělní návštěvy mladošovického kostela mu daly první výtvarné podněty svou architektonickou starobylostí. Když se dostává na bechyňskou keramickou školu, neví ještě, zda bude sochařem nebo malířem. Rodné vsi však později nechává na památku dílo sochařské, pomník padlým z první světové války. Pod kamennou, symbolickou postavou Rozsévače rozvíjí na soklu pás reliéfů, v jejichž hutné zkratce je nekonvenčně a sochařsky účinně vyjádřen život českého vojáka v době veliké vojny. Od scény, naznačující loučení s domovem a narukování s černými kufříčky, pohřeb padlého druha a návrat domů po přestálých utrpeních, je vlastně myšlenková stavba, podmaňující svou prostotou, umocněnou po kojanovsku na typ. Jeho cesta k malířskému školení vedla oklikami přes práci v porcelánce, a když se vrátil ze světové války, zasáhla i jej vlna sociálního umění jako většinu jeho vrstevníků. Větší kompozice si tento Krattnerův žák promítá do domova, ať to byla rozměrná Pouť nebo Posvícení, později se seznámí s francouzskou modernou a četba románové epopeje Holečkovy, jejíž jeden hrdina má malířovo jméno křestní i rodové, ustálí už natrvalo nejtěsnějši malířovo spojení s rodnou končinou. Vrací se každoročně k polím a rybníkům, aby posléze v skromné lhotské vilce, kterou si dal vystavět před druhou světovou válkou, pracoval nehlučně, ale vytrvale na díle slohové a námětově už zcela vyzrálém.
  Lhota je protáhlá, travnatá ves, plná dětí, hus a rybníčků, která si uchovala svou původní tvářnost takřka beze změn. Jměna rybníčků zní zde odlišněji od ostatních v kraji: Bečkovák, Vinckovák, Herdovák, Vlachnovák, Leštinovák, Hubáčkovák, Probošt, Kovárna, Potěšitel. Pod lesem, kde odkvětaly arniky, viděl jsem před Kojanovým domkem na zahrádce bílé hrozničky kaliny, pomrzlé švestky šelestily svým proschlým větvovím, k severu se prostíral rybník Smrk a za ním Mladošovice s temným věžním jehlanem. To je poslední malířské hájemství Kojanovo, v němž nejraději pobýval na hrázi Slepičníku. Potom ho už, churavého, zavezli do budějovické nemocnice, odkud vedla poslední cesta domů a na malý hřbitůvek v Mladošovicích. Přes hřbitovní zed nahlíží jeho kraj; lidé pracují v polích, déšť obléká les do šedi a tesknoty, mořské vlaštovky letí někam k Spolskému rybníku přes mokřadla a sosny. Růžově kvetoucí akát, tak vzácný v kraji svým bohatým květem i zbarvením, vydychuje omamnou vůni, nezemsky prudkou, a nad hroby rozehrávají včely varhany lip. Dnes a každé léto. Spěte tu klidně mezi svými, příteli Jene Kojane!