• 
• 
• 
• 

druid

Druid na Wikipedii

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 202

  Stále se zelená posvátné jmelí v korunách staletých lip, které už nežnou zlaté srpy druidů do čistého plátna, ale každoročně ho bývá posíláno 10 q do dalekých měst k oslavě vánoc. Žádná písemná zpráva se nám nezachovala o účelu Starého zámku, nerozsáhlé zříceniny na výšině jedné paseky, kde jsou patrny zbytky náspů a zbytky kamenného zdiva ovládají celé okolí. Můžeme si domýšlet a dokreslovat mnohý tvar dávného života, když sovy houkají ze tmy a pod lunou teplé noci májové tu rozkvétají konvalinky. Naši ustálenou představu o košatosti lip mění zdejší lipový les, rozsahem snad největší v čechách, jehož vysoké štíhlé kmeny nesou koruny zúžené k nepoznání. Torso "lobkovického" buku je tu zachováno na památku. Kdykoliv spadla některá silná větev, bylo to znamení smrti některého člena této šlechtické rodiny. Naposled předpověděl skon Maxe Lobkovice, zahynuvšího při automobilových závodech.

• Tvář :: odstavec 13

  Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešťovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paží se leskne spona luny a z úvalu "jako nebožtíci vstávají mlhy". Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé, snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa uz kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím sedavém šeru. Po ní kráčely sem nahoru průvody pohřbů. Jak sí vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? - Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů... Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen "Femina" - ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...

• Tvář :: odstavec 10

  Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešfovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paži se leskne spona luny a z úvalu »jako nebožtíci vstávají mlhy«. Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa už kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím šedavém šeru. Po ní kráčely sem íiahoru průvody pohřbů. Jak si vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? — Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce, hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů.. Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen »Femina« — ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...