Poutní místo ::
odstavce
2, 10-13, 29-31, 34-37, 49-51, 56-58, 64, 66
Odpusť mi, Římove, že jsem té neměl rád.
...
"Pán Ježíš mi ve snu poručil, abych bratru Gurrovi sdělil, že mám vyměřiti v Římově křížovou cestu podle jeruzalémské a vystavěti s jeho přispěním brány, kaple a cestu o dvaceti pěti zastaveních. Jsem šťasten, že si nás, nehodné, vybrala milost boží jako nástroje své nevyzpytatelné moudrosti."
I stalo se a nejdříve byla v Římově postavena Loreta.
Tuto historii a legendu mi v římovských ambitech vyprávěl vlídný pan farář František Gabriel, než mě provedl všemi památnostmi poutní svatyně.
Panno Maria, tvůj nazaretský domek přenesli prý andělé v oblacích do vavřínového háje nejprve do Dalmácie, a potom jej postavili do trávy v italském Loretu. I toto místo viděl budějovický kapucín Alexius, a proto je v Římově přesná kopie domku Mariina ve Vlaších zhlédnutého - proto i napodobení omšelých fresek, odpadlé omítky, zčernalého trámoví a kamenné dlažby...
...
U nich je soustředěn zástup věřících, kterému předzpěvují z tištěné knížky čtyři zpěváci z Římova, Komařic a Velešína. Podivně zvlněná píseň, čistě barokní intonace, nekonečně dlouhá, se hlasně rozléhá pod klenbami. Nejstarší zpěvák s brýlemi na nose protahuje přízvuk do kněžské kadence a vůbec celou modulací hlasu dává najevo svoji důležitost; zástupu jeť zde samotného duchovního. Hospodáři sedí na lavicích, umístěných podél celých ambitů, a doprovázejí jej necvičenými hlasy. Tato zpívaná pobožnost trvá celé tři hodiny. Jen u zpovědnice se tentokrát nikdo netlačí.
Zde jsem zahlédl i spisovatele lidových románů Jana Staňka, který měl na venkově víc čtenářů než mnohá autorská proslulost pražská. Byl svou profesí zedník, ale římovská mládež nevynechala ani jedny večerní táčky, aby nepřišla o jeho barvité vypravování.
Přijďte sem někdy na římovskou pouť!
...
Chtěli mě v Římově vrátit iluzi dětství - i přivezl jsem si odtamtud plechového slavíka.
U cukráře Petra si můžete koupit poutní sladkost v podobě římovských hadů - ale pro procesí netolické je tu přichystáno na červencovou pouť pečivo onačejší, které nedostane nikdo jiný, kdyby je třeba zlatem vyvažoval, než Netoličtí. Abych nemluvil jako "stará Kolemáda", kolem dokola, věc se udála takto:
Netolické postihla totiž před lety prudká bouřka při návratu z pouti. Ani nejstarší pamětníci nezažili takový liják, který se proměnil v hroznou zhoubu, jaká byla snad jen v dobách biblických při potopě světa. Voda strhovala hráze ne jinak, než jako by byly z papíru - poutníci promokli na kost, ale před Netolicemi byli štědře odměněni. V strouhách se pleskali vyplavení kapři v takovém množství, že by bylo hříchem přejít kolem nich nevšímavě. Vždyť kníže pán má rybolovy každý rok a chudým poutníkům nadělila tuto nenadálou hojnost snad sama římovská Panna Maria. Každý z nich přišel domů bohatě obdarován. Od těch dob musí pro ně a jen pro ně péci římovský cukrář zvláštní pečivo podoby rybí.
Nastupme šestikilometrové putování římovskou krajinou, pojdme ve stopách poutnických a zastavme se u všech dvaceti pěti kapliček, v nichž jsou vylíčeny svaté děje s pádnou názornosti, jaké si vyžadovala k svému účinu tato jedinečná bible prostných.
...
Oklikou se vracíme k Římovu, míjejíce na mezích keře s lískovými oříšky, které dozrávají teprve s ovsem, a nad střechami všech vesnic strmí přírodní oltáře staletých lip, ať už je to v Kladině nebo v Branšovicích, v Doudlebech, Střížově či v Kamenném Újezdě. Křepelka volá své "pět peněz" - a do hlasů klekání kvokají od žita bažanti.
Cestou kolem jednoho sroubku vzpomínáš dr. Jaroslava Papouška, který miloval tuto krajinu svého mládí a rodu, a za večerních procházek podél řeky se jeho mysl soustřeďovala k nové vědecké práci. Rádi ho měli Římovští pro jeho lidskou dobrotu i příchylnost, kterou tento tichý, nemluvný člověk projevoval svým ušlechtilým způsobem bez křiklavých gest. V pohnutém roce osmatřicátém psal zde svou poslední práci - žel, gestapácká surovost zabránila jejímu dokončení. Nevím, vědí-li dobře Římovští, kolik lásky k jejich kraji zmařila smrt této vzácné osobnosti.
Jilmy u římovského zámečku se promění v harfu, na niž vyhrává vítr a noc...
...
V sešlém altánu se drolí staré voští, které oblétají moli, a na prkýnku schne stažená srnčí kůže. Jen tenata tu ještě chybějí. Do tohoto pitoreskního harampádí umístil malíř Jan Konůpek své Narozeni Páně a do vln Malšiných nakreslil vory, které jsem tu už dávno neviděl plout. Střelce, mířící pod zámečkem puškou na bažantího kohouta, vystihl realisticky. Je to jeho dávný přítel, sídlivší tehdy na Řimově, Alois Dyk, bibliofil a nakladatel sličných tisků Emporia, jehož milé a pozorné pohostinství jsme sdíleli s malířem Moravcem o jedněch prázdninách.
Ani netušil, jaké krásné překvapení připravil mým očím Preislerovým obrazem, který visel v jeho pracovně. Jaké nečekané shledání s láskou dávnou a stále horoucí! I tady v Římově jsem nalezl pokračování Pohádek Preislerových...
Vzpomínám rád omžených jiter této krajiny, kdy bývá tady "dymováto", ale ještě okouzleněji přátelských hovorů na dřevěné verandě, obrostlé révovím, kde nám bylo tak slastně a domácky při večerních symposiích, které ne neprávem byly nazvány Akademií římovskou.
...
Žádný básník nevyzpívá lépe chválu římovského svítání, při němž jsem se naposledy probouzel. I sýkorka modřinka si tehdy přivstala a předvedla nám své akrobatické kousky: zavěsila se pěkně na větvičce hlavou dolů a zespodu tu obírala housenky. "Když páni vstávají, je nejvíce zima," říkají na polích římovští pracovníci; na nás však tato moudrost neplatila. Vyskočili jsme chutě z lože, třeba byla ještě venku "zimalka".
...
Sbohem, holubáři Bartyzale, odbíhejte si i nadále od hoblice na dvůr, a když zahvízdnete, slétnou se k vašim nohám holubi a vy si s nimi porozprávíte jako kdysi svatý František. Sbohem, pane řídící Havelský, kreslete si žilkoví motýlích křídel, a ať vám do herbáře přibude mnoho nových květin, než se znovu uvidíme. Sbohem, hospodo U Kroupů, kde poobědval kdysi sám písmák milčický František Vavák, který tu i všechny "štace" přešel. Sbohem, slávo poutnička! Ó tání zlatých vlasů - sbohem, sluncové dny - sbohem, Římove!
Římov
