Krajinou básníkovou ::
odstavce
31, 33, 38, 43-44, 56, 81
Tolik mne láká pelhřimovská krajina, ale já jsem přece přijel pro nová poznání sovovská. Magnetka tohoto jména neúplatně míří k Lukavci. Přejdeme za Vyklanticemi les, kde jsou dodnes zbytky zákopů ze švédské vojny, mineme lučinaté údolíčko a tichou uličkou vcházíme na malé náměstí. Hrot jehlanu kostelní věže sahá do šedavých nebes, "palcátky" kaštanů hnědnou první rzí a škola je tichá jako úl po rojení v ten prázdninový čas. Poezie venkovské školy, už na prahu mne oválas svou zvláštní tichostí, z lavic zavoněly hrušky a suchý domácí chléb, třebaže děti běhaly na pastvinách a na polích kladly povřísla před maminčiny hrstě. Věru, přívětivá, čisťounká škola, pan řídící by jistě zasloužil pochvalný dekret od nejpřísnějšího inspektora. Ochotně přináší starou pamětní knihu a ukazuje zápisy svého dávného předchůdce Jana Sovy i zápis básníkův.
...
Bylo tehdy v Lukavci po velikém požáru, když od pacovské strany se přikolébal selský žebřiňák a přivezl chudoučké svršky a paní s průsvitnou, bledou tváří, která chovala na klíně malého hošíka. Nový pan řídící se nemohl ihned nastěhovat do školy, která byla ten Čas útočištěm vyhořelců, pro první dva roky nalezl se svou rodinou přístřeší v zámeckém altánku - Hříbku.
...
Zemřela po šestnáctiletém manželství na souchotiny, zanechavši manželu syna a dcerku. Marně bychom hledali dnes na lukaveckém hřbitůvku její hrob, už dávno byl zrušen. Její místo v osiřelé domácnosti nastoupila macecha Sabina, pětadvacetiletá. Toto jméno známe dobře z Výprav chudých a Zlomené duše, nejrozryvnější báseň lyrikova nám poví o citových zradách mládí víc, než bychom se dověděli zde i od nejstarších pamětníků.
...
Tehdy jste psal do sešitů jiné verše mezi matematické vzorce a chemické značky, to už jste se vracíval s prvním chmýřím pod nosem a předlouhé vlasy nad obrýlenýma očima dávaly neklamné znamení o lásce k té nejlíbeznější z Múz. Už jste si jen vzpomínal na své učitelování v Lukavci, když otec musil odskočit zahrát při pohřbu na varhany a svoje školáčky svěřil vašemu dozoru. Jistě jste je učil jenom čtení nebo opakoval s nimi násobilku - nevěda si jinak rady s neposednou havětí.
Ve vašem lukaveckém bytě Jaroslav Vrchlický byl - ale vás zatím v Písku mořili nějakou latinskou deklinací. Něco z těchto prvních lásek vás už po-znamenalo navždycky... vzplanutím i rozchodem.
...
Do úřednického domku při lukaveckém zámku přijížděl za vámi krásný jinoch - váš syn. Pod vyklenutým čelem bylo sídlo vůle inženýrsky konstruktivní, zrak zřel rovně před sebe a tvář byla zformována do pevných rysů jako celý jeho charakter. A starý básník si vzpomněl po jeho odjezdu na jednu svou báseň - Bože, jaká hořká moudrost - jaký pohled zraku až příliš vidoucího a vědoucího!
...
Aspoň ještě na okamžik zaběhneme do kostela, kde na hlavním oltáři je krásný pozlacený reliéf a vedle vlevo veliká Pieta - a než se rozloučíme s Těchobuzí, vzpomeňme i Jaroslava Vrchlického, který si několikrát zajel k své sestře Janě, provdané za správce Neckáře. Učívala v Lukavci s otcem Antonína Sovy a půjčovala mladému studentu, jenž byl i jejím žákem, knížky poezie svého bratra, přispívajíc tak prvním poučením k růstu pozdějšího básníka.
Lukavec
