Obděnická pouť ::
odstavce
33, 36
Snad... Byla to jen touha po mamonu, která zvala do křepenického zámku mistry alchymie, bez nichž si nedovedeme představit život rudolfínské doby, i když zkušeností z Třeboně se nemohly vykázat ani jediným průkaznějším úspěchem? Tento muž, který se jistě vyznal v lidech a musil překonat tolikerou záludnost a závist, nemohl přece podlehnout tak snadno očividnému, vemlouvavému šejdířství, proti němuž byl předobře vyzbrojen celou svou životní praxí, či v něm bylo přece jen kus člověka, omezeného svou dobou, kus fantasty, pokoušejícího přízeň paní Náhody? Byla tehdy mezi jeho vrstevníky nálada vskutku chiliastická, kdy byl očekáván konec světa, kdy v kostelích obou vyznání kazatelé rozjímali o marnosti všeho pozemského a poutníci se znovu vypravovali do Svaté země. Neměl snad i tento chiliasmus určitý vliv na opuštěného starce, který, podruhé ovdověv, usebíral své myšlení k posledním věcem člověka? V Dublovicích pochoval svou dceru Marianu, nad jejíž tělesnou schránkou dává do kostela vytesat týž náhrobek jako svůj v Obděnicích, ale s nápisem českým, jehož výraz však nevybočuje z obvyklosti podobných počinů. Přežil i pana Viléma, předposledního z rodu, v jehož dlouholetých službách okusil hořec i med.
...
Sličné Křepenice i Sedlčany připadly po Krčínově smrti zpátky Rožmberkům a později dědictvím Lobkovicům.
Křepenice
