Obděnická pouť ::
odstavce
139, 141
Znovu si vyvolávám březový háj u Vladyčína s janovcovým podrostem, jehož černé lusky praskaly v žáru kolmého slunce jako tajemná hudba. Na vyhřátých kamenech přebíhaly zelené ještěrky, na mezi u skloněných žitných klasů svítil fialový pcháč s červenou vřetenuškou a z nedalekého pole zazníval pravidelný rytmus sekáčova kosení. Jaký úchvatný podzim musí být na kraji lesa pod sosnami, kde z prodloužených stínů se lesknou ve zvlhlé trávě barevné kloboučky klouzků a ryzců, kdy všude kvete vřes, létá babí léto a celý kraj je provoněn bramborovou natí a dýmem ohníčků!
...
Nevím, kdo vymyslil nezvyklé jméno Křivoklát pro rybník, ležící v měkké zeleni luk mezi Vladyčínem a Zahrádkou. Užovčí rybník! Na hrázi poletovali modrásci, chmýří bodláků se vznášelo v zamlženém modru a stříbrný kotouč hládě rybničné oslňoval zrak svým ostrým leskem. Smyčky hadích těl se náhle mihly vodní tišinou a pokraj rybníka přímo vřel prchajícími skokany, tisknoucími se k trávnatému dnu...
Vladyčín
