Od Milevska k Bechyni ::
odstavec
28
Alej jeřábů, "modloslužebnicky ku východu nakloněná", udává mému putování směr ke Květuši a Nosetínu. Vzpomínám na zdejší jiskřivé zimy, plné kvíčal a brkoslavů, jimž jeřabiny jsou pravým eldorádem, ale má cesta vede ted k zapadlému malíři, který na "festungu" v rodné chalupě hospodaří a ve srubu na zahradě pilně maluje. Antonín Sít je z rodu snivých bílkovských "snaživců", kteří kotvu ducha vrhnou přímo do hlubin nebeských. Ukazuje mně svá plátna, citlivě pomalovaná vidinami, a já si nemohu tohoto plachého chlapce jaksi odmyslit od raného Bílka. Skromně a pokorně si uvědomil, že boží milost hlubšího citového zření lze přijmout jen jako závazek, jako těžký úkol pracovní, a plní jej přísně ("bez ohledu na desetinnou tečku" - jak výstižně říkává můj kamarád malíř Živec). Ještě jeden pohled na jeho Klekání, a jsem naprosto přesvědčen, že tímto osamělcem vstupuje jeho kraj velmi závažně do českého novodobého umění. Růst tohoto charakteru, jsem si zcela jist, už nic pokřivit nemůže...
Nosetín
