• 
• 
• 
• 

litografie

litografie na Wikipedii

Reference

• Bechyně :: odstavec 10

  Karel Postl kreslil svou litografickou vedutu rodného města se všemi podrobnostmi, které důvěrně znal už odmalička. Ansicht der Kreis Stadt Bechin in Böhmen nazval a podepsal svou práci s pýchou rodáka, jenž ví, že vytváří dílo k potěše svých rostenců a přátel. Tento malíř byl profesorem první krajinářské školy na pražské akademii, kde byl jeho žákem i otec Josefa Mánesa, Antonín Mánes, který později po Posilově smrti tuto krajinářskou školu, na čas zrušenou, zase obnovil. Nejvýznamnějším Postlovým dílem je krajinářský cyklus čtyři denní doby, ve kterém navazuje na slavnou krajinářskou tradici Clauda Lorraina. Jeho malba i kresba má už značně vyvinutý smysl pro realistický detail i ve vymyšlených, komponovaných krajinách, které oživil lidskou stafáží, hlavně lovci a sedláky. Postlovo dílo má pro počátky české krajinomalby význam celonárodní.

• Sluneční poutník :: odstavec 11

  Často, přečasto nás při pohledu na polní kvítí vzruší pomyšlení na shodu i rozpornost obou umělců, kteří se dobírali samotné podstaty naší kmenové duše, oba z rodu uměleckých zakladatelů, oba vyznavači slovanství a výsostného umělectví. Jeden z Prahy, druhý Jihočech... Vzhled štítarské fary zůstal pravděpodobně týž jako za pobývání Quida Mánesa v zdejší hospodě Josefa Reinische, kde kreslil podle modelů selské typy k svému nejslavnějšímu obrazu Křesťanské cvičení. Tato žánrová scéna je se vším všudy celá ze Štítar. Postavu německého venkovského faráře Matěje Brauera, pozdějšího arciděkana v Horšově Týně, namaloval přímo ve farním pokoji. Tam se shromáždila štítarská mládež se svými rodiči a její duchovní pastýř ji zkouší ze sedmera svátostí i sedmera hlavních hříchů, ty mladší zase z příběhů biblické dějepravy. Jindy zaujal malíře ve Štítarech zcela jiný výjev. Hle, dětská drobotina se rozběhla k potoku a tam si spouští pro vlastní radost vodní mlýnek. Oba tyto obrazy byly svého času velmi známé po celých Čechách zásluhou Krasoumné jednoty, která je vydala v ocelorytině a litografii jako prémie pro své členy. Quido mohl tenkráte spatřit v mnoha jizbách krajkářky, skloněné k polštářkům při paličkování krajek a večer zase schůzky děvčat u kolovratů při svitu loučí. A ještě jeden Quidův obraz si vyvolávám před hospodou, dnes tolik pozměněnou. K hospodskému stolu se sesedla venkovská společnost a pod trámovým stropem naslouchá nějakému zajímavému vyprávění pana učitele, který si právě sahá do tabatěrky pro šňupeček. Naproti němu podřimuje mužská postava, jejíž habitus i tvář nasvědčují docela jinému prostředí a zálibám. Ano, je to on, Josef Mánes, který tu odpočívá po nějaké delší pouti a blaženě pokuřuje z dlouhé dýmky, když tornu s malířským nádobíčkem pověsil vedle sebe na opěradlo židle... Stojím před štítarskou farou, jejíž honosný vjezd pamatuje oba Mánesy. Kvetoucí kaštany stíní kapli svatého Judy Tadeáše, kterou dal vystavět na svůj náklad roku 1701 zdejší farář, poněvadž mu churavost nedovolovala denně vystupovat vzhůru k farnímu kostelu svatého Vavřince, obklopenému valy dávného hradiště, a sloužit tam mši.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 12

  Temné túje a zkroucené větve smutečních jasanů vladaří na tomto svatém poli, jehož terén je podivně zkrabacen jako zprohýbaný plech. Když bílé hrozníčky akátových květů přikryjí kostrbaté větvoví a prudkou vůní vydychnou na prahu léta, zamodrají se pod nimi ostrůvky zběhovců a z dlouhých trav se dětsky zahledí pomněnky, roztroušené mezi bílými jahodovými květy. Zazpívala mi tu pěnice a ovála mne vůně trouchniviny i střelného prachu. Nevím, proč jsem byl stále přitahován k železně mříži fastrovské hrobky, maje stále před očima jednu postavu, oděnou v nějakém bizarním staroslovanském kroji se sametovou čapkou s orlím pérem na hlavě, jak ji znal před sto lety celý národ z jedné litografie. Petr Fastr už v německé domažlické škole projevil své české uvědomění tak ostentativně, že mu bylo k posměchu spolužáků přikázáno nosit potupné signum s namalovanou oslí hlavou. Po učednických letech ve Spálené ulici se vypravil jako mlynářský tovaryš na vandr do ciziny a po návratu se usadil v mlýně u Karlova Týna, kde si založil rodinu. Už byl otcem osmi dětí, když se přestěhoval do Prahy a pronajal si kavárnu v "Královských lázních", kterou učinil vyhledávaným střediskem vlasteneckých Pražanů. Potom se stal zámožným nájemcem zájezdního hostince U zlaté husy na Václavském náměstí, velmi oblíbeného zejména u venkovských návštěvníků Prahy. Tento vážený hostinský byl záhy známou politickou osobností, která si získala všeobecnou důvěru a zasáhla velmi podstatně do národního života své doby. On to byl, kdo uspořádal známou schůzi ve Svatováclavských lázních, a jeho vystoupení na ní rozneslo pověst o Fastrově neohroženosti široko mimo Prahu. Až z dalekých končin přicházeli venkované za Petrem Fastrem, přednášeli mu své spory a stížnosti, které rozsuzoval jako kdysi kníže Krok. Snad od té doby roznesla fáma okřídlené epiteton o tomto muži jako o nekorunovaném českém králi. Jeho povaze jistě vyhovovalo řečnění na mnohých venkovských schůzích v dnech svatodušních bouří, kterých se zúčastnil i jako bojovník na barikádách, a v ocenění jeho nepopiratelných zásluh o národní věc mu byla přiřčena "národní odměna". Na něm obzvláště se osvědčila stará lidová moudrost, že světská sláva je polní tráva. Zemřel téměř zapomenut v svém břevnovském bytě na konci šedesátých let minulého století, než ho znovu objevili historikové a romanopisci.