• 
• 
• 
• 

bibliofil

bibliofil na Wikipedii

Reference

• Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavec 15

  Ředitel knihovny Národního shromáždění, bibliofil, exlibrista a sběratel dr. Jaromír Malý patřil jistě mezi Písečany roduvěrné. Miloval své město a celý kraj starobylého Prácheňska láskou stálou a obětavou. Vzpomeňme jen jeho zasloužilé revue i knižnice Otavana, které po řadu let obzíravě redigoval, a kdo chtěl vědět něco o Písku, s důvěrou se na něho obracíval, neboť on skutečně všechno věděl. Vrátil se z německých věznic zmořený na těle - ale s duchem stále pružným a plný podnětnosti. Škoda, že nás už nikdy nebude provádět svým milovaným rodným městem.

• K metropoli kraje :: odstavec 58

  V uličce s přízemními baráčky na Starém městě budějovickém žil pod oteckou střechou grafik Karel Štěch, poněvadž jeho duše potřebuje neustálé obnovy a přítomnosti tohoto rázovitého prostředí, jehož lid důvěrně zná a upřímně miluje. Jeho šlašité postavy dělníků, kameníků, vyzáblých maminek a bledých děvčat nemůžeme zaměnit schématy sociálního žánru, vyráběnými jinde suchou cestou k účelům a zřetelům víceméně posluhovatelským. Má vzácnou vlastnost: je paličatě svůj a tvrdá slupka skrývá předobré jádro. Z truhlářské dílny odešel rovnou do grafické speciálky Šimonovy, aby se tam naučil finesám řemesla, ale Praha nenarušila tento rázovitý charakter. Jako první dílo zralosti vyřezal do dřeva tvář matčinu. Jaké monumentality dosáhl touto chválou mateří; niternost a citová hloubka tohoto listu se vám vryje do paměti nesmazatelně. Chodili jsme za války těšit jeho drobnou, prostou maminku, upřímnou, pracovitou a zbožnou, která si nakonec přece jen na Panně Marii návrat svého Karlíčka z terezínské pevností vymodlila. Vrátil se jí ve stavu zuboženém, marně shledávaje mezi čtyřmi holými stěnami i své rytecké nářadí. Vykopali jsme spolu v zahradě několik pušek, skrytých v černé zemi pod okurkovými trsy, ale jen zrezivělé, beztvaré železo se nám na prach rozpadlo v ruce jako (doufejmež pevně - už navždycky) i celá ta mučivá doba nesvobody. Václav Němec, redaktor a básník, se svou pobledlou tváří si nad nimi tiše zavzpomínal na svá léta, strávená v německých koncentrácích. Nevrátil se s ním, žel, náš dobrý kamarád Josef Valut, vždy plný podnětů, vždy hotový k činům, nadšenec a bibliofil, duše jemná a ušlechtilá. Doktora Josefa Stejskala, žijícího horce jen pro své divadlo, zastřelili gestapáci v době heydrichiády. O málo později i dr. Borkovce, statečným perem bránícího duchovní statky domova před cizáckou škorní, odstranili z jeho milovaného města, po němž snad nikdy nepřestal ve svém exilu toužit.

• Poutní místo :: odstavec 56

  V sešlém altánu se drolí staré voští, které oblétají moli, a na prkýnku schne stažená srnčí kůže. Jen tenata tu ještě chybějí. Do tohoto pitoreskního harampádí umístil malíř Jan Konůpek své Narozeni Páně a do vln Malšiných nakreslil vory, které jsem tu už dávno neviděl plout. Střelce, mířící pod zámečkem puškou na bažantího kohouta, vystihl realisticky. Je to jeho dávný přítel, sídlivší tehdy na Řimově, Alois Dyk, bibliofil a nakladatel sličných tisků Emporia, jehož milé a pozorné pohostinství jsme sdíleli s malířem Moravcem o jedněch prázdninách.