Bechyně ::
odstavec
12
Já vzpomínal však nejvíc na Rudolfa Krajce, předčasně zemřelého, který už od dětství vídával na zdejších březích opálená dívčí těla a zjitřenou citovostí souchotináře si zalidňoval zcela po svém snové prostředí domova. Zde, v prastarých lázních, se koupávala podle pověsti už kněžna Libuše. I renesanční období hradu se rozhořívalo v jeho očích mnohými nápověďmi a horká obraznost si zabydlovala erótem i jeden ostrov této krajiny, nazvaný po adamitech. Jak jinak si vysvětlit palčivou erotiku jeho kreseb a rytin, z nichž poslední je grafickým přebásněním Písně písní, než těmito vlivy domova. Postál jsem tiše u jeho hrobu, kde jeho mladá tvář tesknila ze sochařského portrétu Ducháčkova, a vzpomněl jsem si i na Halasovy verše, poslané, za mrtvým kamarádem:
Píseň písní
