Na Soběslavská blata ::
odstavce
33, 37, 40-41, 45
Vykročme od městských hradeb jihozápadně k Čerazi, kde se narodil Jaromír Hořejš, básník, dramatik i romanopisec. Nejspíš si ho připomeneme románovou freskou Muž proti muži, kde v bohatém ději vystupuje jako ústřední postava budovatel jihočeských rybníků Jakub Krčín z Jelčan. Dětem patří příběh z kraje Pod černickou oborou a zbeletrizovaný cestopis Orlí hnízdo o známém pěstiteli květin a cestovateli Benediktu Roezlovi, abychom uvedli aspoň nejtypičtější ukázky z jeho poměrně rozsáhlého díla. Pokračujeme v cestě k Mažicům a Zálší, ke Klečatům nebo do Borkovic, tam všude se bělají štíty blatských vesnic mezi borkovišti a lukami.
...
Na březích Lužnice rudne za Soběslaví kyprej a voní tavolníky, pod vrbami hučí mlýn a stříbrně zpívá jez, kolem něhož kánoisté přenášejí kánoe, nad Šelestivým rákosím se zdvihá modré nebe, louky jsou plné rozkvetlého starčku a totenu, u cest voní svlačec, spanile se dívají čekanky a fialoví vysoké trsy hadinců. Kaštanová alej mě dovedla k Vesci, kde na návsi se bělá kaplička nad rybníčkem a v heřmánku husy, lipová alej pokračuje k Záluží a dál k Vlastiboři. Tato vesnice má už několik bělavých štítů s blatskou ornamentikou, kterou v minulém století vymýšleli pro nová stavení zedníci František soch ze Zálší a Martin Paták z Vlastiboře. Patákovým dílem budou asi nejkrásnější vlastibořská stavení u Císařů a u Havlíčků, v sousedních Klečatech už nerozeznáme, čí představivost pracovala na návrzích štítů u šimkú, Vondrášků nebo u Žáků. Nejsličnější architektury však mají v Komárově u čiháků, Malechů a Marešů; sem nejspíš zasahoval ze Zálší vliv Šochův.
...
Tato ves se zámečkem, kostelem a rybníčky je největší vesnicí Pšeničných Blat. Pšeničná blata tvoří vlastně pět vesnic: Zálší, Klečaty, Mažice, Komárov a Borkovice. Kolem Soběslavě se nosíval kroj blatský, jehož zavíječky byly pestřejší než bílé pleny kozácké, jaké si oblékaly hospodyně a děvčata ve vsích kolem Tábora a Bechyně, kde už bydlí Kozáci. Bohatost Blat necharakterizuje jen úrodná půda, rodící pšenici, podle níž mají své vžité pojmenování, ale i výstavnost selských stavení, jejichž nejokázalejší částí byl špejchar, zdobený se stejnou nákladností jako štít obytného domu. Tyto lidové architektury jsou výrazem vypěstěného krasocitu venkovských zedníků a vyjadřují zároveň mohovitost objednavatele, takto projevenou i navenek.
K vlastním Blatům počítáme zmíněných pět vesnic hlavně proto, že mají ještě dnes vlastní "bláto", jak nazývají rašelinu, a že se na pozemcích těchto vsí ještě dnes "píchají borky". Slyšel jsem vyprávět, že si před sto lety rozdělal slouha z Komárova na pastvě ohníček, a když si obložil ohniště kusy suchého bláta, zjistil, že mu bláto shořelo. Od té doby vždycky bud koncem dubna anebo počátkem května bývalo na Blatech nejživěji. Nejdříve se vykácí kus lesa, aby bylo místo na rýpání rašeliny a hlavně na "výkladiště", na němž se vyrýpané borky suší. Drnovitá povrchová vrstva s kořáním a pařezy se odstraní lopatou a potom se ostře nabroušeným "želízkem" vyrýpává jedna vrstva za druhou až do hloubky tří metrů, od kolíku ke kolíku. Při rýpáni se nechávají mezi jednotlivými díly malé hrázky, aby voda nezaplácla rozrýpanou rašelinu. Borky, vyrýpané v podobě cihly, se odvážejí na trakaři k výkladišti, tam jsou skládány vedle sebe, aby proschly na slunci a na větru. Později je naskládají k "šrankování", vždycky tři borky proti sobě a nahoru položí čtvrtou, a posléze je navrství do "kupek", kde schnou přes celé léto. V kamnech nehoří, jen se rozžhaví, ale vyhřejí světnici příjemným teplem a vysuší zdi, které bývají v blatských staveních vždycky trochu navlhlé. Dobře se vyprávějí u teplých kamen staré povídačky při draní peří. Mnohé z nich zachytila v rázovitých starých rčeních spisovatelka Marie Kršková a vydala je pod názvem Rozprávky. Nenajdeme už ve staveních mnoho starých plen a blatského svérázu. V zálšském statku u Hošků mi ještě ukázali vyřezávané roubíky, které dávali chasníci děvčatům, když jim chtěli projevit svou přízeň, viděl jsem tam i parádní "dřevka do vlasů" a nebesklíč s mosaznými deskami, tištěný v Landfrassově tiskárně roku 1832, džbán z roku 1819 a rouchu z téhož roku, kterou nosily ženy v prvním roce manželství. Krásná byla i plena s blejskátky i zavíječka na úpravu hlavy, která je tu součástí kroje.
...
Stíny bříz a zeleň pšeničných klasů mě provázely k Bukovsku. Na mírném navrší stranou k západu jsem zahlédl Hartmanice, jejichž náves zdobí několik stavení s krásnými štíty, a ač je tato vesnice vzdálená jen půl hodiny od Zálší, kam patří osadou, nepatří už k Pšeničným Blatům a jejím hospodářům říkají "šutraři". Odtud tvoří hezkou siluetu kostel na Modré Hůrce a kus dál k Týnu leží Žimutice, kde je špejchar ze staré tvrze a v kostele mají sličnou kamennou křtitelnici. Horní Bukovsko má starobylý gotický kostel svatého Štěpána s náhrobními kameny pánů z Mitrovic ze XVI. a XVTÍ. století, který býval dříve farním, a vesnice mívala významnější postavení než v dnešní době. Z návrší přehlédneme velkou část kraje. Na severu se bělají blatské vesnice Zálší, Klečata a Komárov, obzor zavrcholuje hrad Choustník, východní obzor veselská věž a jižněji kostel bošilecký, stojící mezi rozlehlými rybničnými hladinami.
Zálší
