Na Soběslavská blata ::
odstavec
34
Než buldozery rozryjí poslední blatská borkoviště a navždy zmizí přírodní krása těchto míst, chtěl bych se s čtenáři rozdělit o několik nezapomenutelných dojmů, které jsem na svých putováních prožil v těchto končinách. Kosatec sibiřský vytasí záhy zjara úzké meče svých listů a teprve později se modře pousměje. Ať se namáhá, nepřevoní "renskou chvojku", jak tu lidově nazývají rojovník. Blatská děvčata si jej vkládají mezi prádlo, aby vonělo, až půjdou s chlapci k muzice. Včely si vyhledají stydlivá okvětí borůvek, ale ty až léto promění v černé zamlžené korálky, vějičky pro prstíčky dětské. Báby kořenářky znají přesně čas, kdy třeba trhati rosičku masožravou, účinný lék proti tolikerým nemocem, ale ani práci na borkovištích nelze odkládat, i ona má svůj řád a dobu. Teprve po svatém Jiří se objeví rozvědkyně užovka, nepřítelka myší a mřínků, a zasvítí žlutými půlměsíčky, jež jsou její nezaměnitelnou distinkcí. Nad rákosím přelétne bekasína, v mělčině to začne vařit pulci, div div že nepřeklopí modrou pokličku rána. Už v dubnu zatokají tetřívci celí naparádění, není divu, vždyť je to doba jejich bohatýrských námluv. Jen poštolka nepohne křídly, vznášejíc se nad první kořistí. Běda ptačím vajíčkům - koroptví máma dobře ví, co znamená přítomnost tohoto dravce.
rosička masožravá
