Na Soběslavská blata ::
odstavce
37-39
Na březích Lužnice rudne za Soběslaví kyprej a voní tavolníky, pod vrbami hučí mlýn a stříbrně zpívá jez, kolem něhož kánoisté přenášejí kánoe, nad Šelestivým rákosím se zdvihá modré nebe, louky jsou plné rozkvetlého starčku a totenu, u cest voní svlačec, spanile se dívají čekanky a fialoví vysoké trsy hadinců. Kaštanová alej mě dovedla k Vesci, kde na návsi se bělá kaplička nad rybníčkem a v heřmánku husy, lipová alej pokračuje k Záluží a dál k Vlastiboři. Tato vesnice má už několik bělavých štítů s blatskou ornamentikou, kterou v minulém století vymýšleli pro nová stavení zedníci František soch ze Zálší a Martin Paták z Vlastiboře. Patákovým dílem budou asi nejkrásnější vlastibořská stavení u Císařů a u Havlíčků, v sousedních Klečatech už nerozeznáme, čí představivost pracovala na návrzích štítů u šimkú, Vondrášků nebo u Žáků. Nejsličnější architektury však mají v Komárově u čiháků, Malechů a Marešů; sem nejspíš zasahoval ze Zálší vliv Šochův.
Z Vlastiboře jsem zašel na lesní cestu směrem k hájovně Jitra, odkud vlastně začínají bohatá Pšeničná Blata. V lese roste zvláštní druh borovice, nazvaný "blatka", a na mokřadlech se modrají plody vlochyně. Dívám se k Mažicům a vzpomínám na Aloise Jiráska, jenž této vsi přisoudil rodiště Petra Mušky, starého žoldnéře z tureckých válek. Tato sympatická postava z povídky Kozák a Turek, otiskovaná na pokračování v Malém čtenáři, vzrušovala svými příběhy naše dětství. Z Jiráskova vypravování jsem se poprvé dověděl o rybnikářské chase a jejím hejtmanu Vondrovi Borakovi z Hrbova, který opověděl nepřátelství samému Petru Vokovi z Rožmberka, tehdejšímu pánu zdejší krajiny. Dějiště těchto vzrušujících dobrodružství, dvůr Naději, jejž Jirásek umístil na kraj bohatých Blat, jsem později nalezl až u Komárova. V setmělé krajině mezi močály a borkoviští se ozývala sluka, z hromady černých borků vzlétl svým houpavým letem dudek a já viděl najednou v šeru ujíždějící rybnikáře, pronásledované starým vojákem, hlídačem koní.
U bechyňské silnice stávala za Vlastiboří na místě nynější myslivny Čertovny polozbořená chatrč. Jednou se vracel za nočního času z Bechyně vlastibořský sedlák a zabloudil v mlze. Přišel k rozsvíceným okénkům této chaloupky a zahlédl tady tančící čertovskou chásku. Polomrtvý doběhl do Vlastiboře a od té doby se nazývá myslivna čertovnou. I tato pověst mě napadla za pozdního večera, kdy jsem šel lučními pěšinami k Zálší.
Vlastiboř
