Červená Lhota
Červená Lhota na Wikipedii
Obrázky
Reference
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavce
9, 10, 12
Celkem plochý kraj vidíme na cestě k Červené Lhotě, ale tento zámeček odmění naši pouť takovým překvapivým setkáním, takovou malebností, že se pranic nedivím Miloslavu Holému, který na tento motiv vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších barevných litografií, ani Cyrilu Boudovi, když jeho poezii kreslil na kámen jako ilustrační list k Sovově rokokové muzikantské novele Pankrác Budecius, kantor. Samotářské kouzlo této líbezné veduty zdůraznil sedícím ledňáčkem na dubové větvi, vodní břeh chvěním rákosu a hladinu, oblévající i zrcadlící tento červený vodní hrádek, dvojicí plovoucích labutí. Nebudme pedantičtí, ale neměl zaměnit oblouky dlouhého kamenného mostu za jakousi lávku, jen proto, aby byl věren kontextu své slovesné předlohy. Ani ústřední postava Sovovy "quasi legendy" není věrnou tváří jeho otce, kantora a muzikanta, ale její zasazení právě do tohoto zámečku nebylo bez určité historické rozpomínky. V posledním roce osmnáctého století zemřel zde proslulý skladatel Karel z Dittersdorfu, Vídeňan, který kromě několika oratorií a symfonií složil přes 30 oper. Baron Ignác Stillfried se ujal opuštěného zestárlého komponisty a zaopatřil ho na Červené Lhotě důchodem, bytem i živobytím. I Karel Vik, milovník rodného Turnovska, zajel si do Červené Lhoty zachytit v jedné měkké lavírované kresbě poezii tohoto místa a Antonín Homolka přelíbeznou suchou jehlou.
...
Uprostřed rybníka na rulové skále stávala původně vodní tvrz, spojená s břehem nějakým zvoditým mostem, který v dobách nebezpečí mohl být vytažen, a hrádek byl na ten čas nedobytný. Rytíře ze Lhoty vystřídal staročeský rod Kábů z Rybftan, jehož členové zde houfně umírali na černý mor, potom se tu noví držitelé nezdržovali dlouho a Lhota se dostala do vlastnictví Slavatů, z nichž za Viléma byla přestavěna do nynější podoby. Krásná sbírka starého nábytku a obrazů holandské školy stojí za návštěvu i tomu, kdo nehledá přímo v přírodě důvod k podobným výpravám.
...
Dírnou poznáme okamžitě podle mohutné chrámové věže s arkádovitými výklenky i podle cibulky zámecké věžičky, kterou zrcadlí úzký, protáhlý rybník, obklopený kolem dokola vzrostlým stromovím parku. Jak tu musí být krásně na jaře, když bílé svíce rozkvetlých kaštanů vidíme dvojmo, v korunách i na tmavé hládi, a když vzácně vzrostlé stromy jsou rozezpívány písněmi z ptačích hnízd. Tehdy také na modrém pozadí nebes vyniknou všechny bílé starodávné štíty na dírenské návsi, skládající obraz půvabnosti přímo alšovské. Z historie vzpomeňme Bohuslava z Dírné, držitele staré tvrze, stojící na místě dnešního zámečku, přestavěného v 18. století. Tento rytíř byl ve stavovském povstání přívržencem zimního krále Fridricha Falckého a po bělohorské bitvě mu byl zkonfiskován všechen majetek. Tragická postava českého exulanta jistě zaujala i historika Tomáše Bílka, jehož Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618 celým srdcem sympatizují s evangelickými emigranty. Tento historik pocházel z Deštné, kam vede cesta zpátky na Červenou Lhotu a odtud lipovým stromořadím krajinou celkem chudou. Jméno Deštné rozšířila radioaktivní minerální voda zvaná "Deštěnka", u jejíhož pramene byly založeny lázně dříve hojně navštěvované. V kapli visívala slavná Assumpta z Deštné, deskový obraz z poloviny patnáctého století, dnes chovaný v pražské sbírce starého umění. Pětilistá růže na portálu gotického chrámu svatého Othona není znakem řádu německých rytířů, kteří jej založili, ale za zhlédnutí stojí kamenné gotické sanktuarium, křížově sklenutá presbyteř, gotický portál sakristie i krásná renesanční křtitelnice.
