• 
• 
• 
• 

Amálie Mánesová

Amálie Mánesová na Wikipedii

Obrázky

Reference

• K metropoli kraje :: odstavec 9

  Budiž pozdraveno město, jehož jméno zachovalo naší paměti jeden ze slovanských kmenů, který před tisíciletím osídlil tyto jižní končiny země. Ne náhodně jsem vybral právě Netolice, městečko na samém prahu Blat, které mne okouzlilo hned napoprvé a nezapomenutelně. Již nespatřím na tvém nedělním náměstí blatské hospodyně v čepcích zlatem vyšívaných, ani v plenách, pojmenovaných "pavoučky" pro jemnost jejich krajkoví a tkaniva, ani s "nebesklíči" v těžkých mosazných vazbách, zdobených barevnými kamínky. Těm jsem se mohl obdivovat už jen ve vitrínách muzejních, vystavujících ještě jiné poklady. Milovníci národopisu naleznou v starém nárožním domě rožmberském mnohou jedinečnou zajímavost, ale mě potěšil znamenitostí nečekanou a neočekávanou, kterou možná ani Praha se pochlubit nemůže. Ne bez dojetí jsem otevřel foliant Bible kralické, který páter Koniáš neúprosně podrobil své korektorské vášni, začerniv cudně i dřevoryt Adama a Evy, a na titulním listě se vlastnoručně podepsal. Jak se sem dostal Máchův akvarel Karlštejna, také autorem vlastnoručně signovaný, a knihy s jeho dedikací, je už jiná historie. Majitel tohoto starobylého domu, netolický lékař Josef Kudrna, byl z nejdůvěrnějších přátel Máchových, několika zmínkami vzpomenutý v básníkově deníku, a tyto památky tu zůstaly po něm; obrázek pro vzpomínku na jeden karlštejnský výlet. I s Tylem se důvěrně znával. Založil v Netolicích kulturní tradici kudrnovskou a poslední přímý potomek tohoto rodu odkázal celé své sbírky i dům rodnému městu. Jeho sběratelství by mohl někdo zaměnit s podivínstvím - zanechalť několikatisícový soubor prvních pohlednic i prvních jízdních lístků, což je dnes kuriozita světová. Procházím městem a jen brána na tržišti mi připomíná bývalou slávu koňských jarmarků, kdysi tak proslulých. Kolem kostela svatého Václava a kolem potoka v údolí Pod Jánem jsem nalezl krajinářské motivy, které by jistě upoutaly Amálii Mánesovou svou zvláštní půvabností. Můstek na hrázi Mnicha je ozdoben statuí svatojanskou a pod mostem stékají do potoka tři vodopády, jako stvořené pro štětec Navrátilův. Od rybníka Podroužku s kapličkou na hrázi a letícími racky vracím se zpátky na náměstí. Loubí některých domů budiž připomínkou města, kam pospícháme...

• Obděnická pouť :: odstavce 111, 119

  Jako mladé děvče dostala se prostřednictvím známé hokyně na službu do Prahy. V rodině Mánesů, kde byli samí malíři, měli ji rádi. Její krása, typicky česká, okouzlila mladého umělce a nastalo zalíbení vzájemné. Sestra Josefa Mánesa, Amálie, která měla v domácnosti hlavní slovo, zpočátku nic netušila. Milenci prožili krásné jaro své lásky, Paninka kradí stávala modelem svému milenci, jehož smysl pro dívčí spanilost byl něžný a prudký zároveň. Toto horké milování, plné opojnosti a něhy, vrcholilo, jak zpravidla po zákonu přírody vrcholívá.

  ...

  To už jí bylo přes dvacet let a stalo se to na olšanském hřbitově, kdy její ruka plaše hodila na otcovu rakev vavřínovou snítku, a ani Amálie Mánesová, ani její bratr Quido tenkrát netušili, kdo se to tu naposled loučí...

• Sluneční poutník :: odstavce 7, 20, 35

  Vědoucí zrak si i v dnešním spuštění vyvolá na pažit pod mohutné listnáče Amálii Mánesovou, ztepilé postavy v krinolíně nebo zvonové sukni, jak si vyšla natrhat květiny pro odpolední malování. Poznáváš i její průvodkyni, baronesu Janu, tak důvěrně známou z dvou Josefových portrétů, z nichž nás dodnes uchvacují svou ženskou krásou plná ramena a z tmy vlasů zasvitnuvší růžový úsvit vetknutého svlačcového květu. Za nimi kráčí zpodivínštělý dobrácký Quido, milující koně a žánrové výjevy; podle jeho sametové vázanky každý na první pohled pozná, že tu jde o umělce. Štíhlá, vysoká postava v kostkovaných "píšťalách" kalhot, s přehozeným plédem přes jednu ruku a v druhé držící štábrličku se stříbrným knoflíkem, toť on, Pepi, chlouba rodiny, který tu vyhlíží nějakou dívčí tvář pro kresebnou studii. Baronesa Jana mu už vybrala jednu černobrvou krasavici s plným poprsím v upjatém živůtku, jejíž tvář, orámovanou černým šátkem, zavázaným na babku po bavorském způsobu, zbásnil v akvarelovém portrétu s nezapomenutelnou milostností a mistrovstvím. Každá dívčí tvář, jím zpodobovaná, se mu pod rukou proměňuje v oslavu ženské krásy a dětské něhy, každá květina v nějakou nápověd nebo zpověd jeho nejniternějšího osudu. Kdo z ctitelů Mánesova portrétního umění by neznal překrásnou akvarelovou podobiznu Františky Gróbnerové, dcery újezdského šafáře, kterou si baronesa Jana natolik oblíbila, že si od Josefa objednala dokonce dva její portréty. K dvěma portrétním kresbám újezdským připsal malíř i jména svých dívčích modelů Stamper Baberl a Hobl Kathl, jejichž pozdější lidské osudy vysledoval na místě při své návštěvě v Újezdě na sklonku první světové války František Zákavec. Ještě tehdy přesně podotkl o zdejší vsi, že "lid mluví německy, ale chalupy jsou české".

  ...

  Také Eisendorf, nynější Železnou, bych chtěl navštívit pro jednu vzpomínku na Amálii Mánesovou. Namalovala tuto ves se svým vytříbeným barevným citem a do ploché krajiny umístila žně pod horské vrcholy, které se mohou nazývat Lysá hora, Herštejn nebo Studničná, ale svou atmosférou jistě patří Amáliin nejznámější obraz do těchto končin. Čistá voda pramínku se třpytí v kolejích cesty a pospíchá k polnímu rybníčku. Chlapci s husími brky ve vlasech představují Indiány a děvčátka svou čelenkou pravděpodobně Rybanu, poněvadž klukovská touha našich dní je stejná jako za našeho dětství, ale děvčata tehdy ještě nezbožňovala Vinnetoua.

  ...

  A ještě jednou se sem vrací pro velikou studii stromu, které se podivuje rytíř Lanna, jenž jej už šíleného vypravil do vytoužené Mekky nad Tiberou. Tam jej sestra Amálie nalezne u fontány di Trevi mezi dětmi a žebráky. A potom už jej provází jen šílená vidina žluté růže a dlouhá, předlouhá noc...