Bechyně ::
odstavec
7
Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží "hladomornou", strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z času římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. I staré pohřebiště u Senožat dokládá dávné osídlení této krajiny. Hrad už tu stál ve třináctém století a původní držitele, pány z Dobronic, vystřídali Rožmberkové, jejichž posádka škodila táborům. Stará pověst přiřkla zde Petru Vokovi syna, který se zamiloval do krásné dcery chuďasovy. Otec prý nepřál této lásce a vyčíhal si chvíli, kdy milenci byli v objetí pod stropem chuďasovy chatrče. Rozlícen touto podívanou, zapálil jim doškovou střechu nad hlavou, aby uchránil vlastní rod hanby, která by jej postihla synovým nerovnorodým sňatkem. Do hořících plamenů náhle zazněl zvon z blízkého kostelíka a žaloval celému okolí: "Petrova vina, Petrova vina!" Milencům se podařilo uniknout do lesa, kde si vystavěli chaloupku. Později byla přestavěna v hájovnu a lid ji podle zvonového lkáni z pověsti nazývá dodnes Petrovnou. Já jsem na dobronickém hradě nenašel ani tajnou chodbu, ani fresky v přízemní síni; jenom ostružiní, vřes a třaslavé listí bříz dýchly na mne z těchto zřícenin. Na horkých kamenech se vyhřívaly ještěrky a mezi metlicemi odkvětal šípkový keř. Váhavý, pomalý tok řeky tichounce šplounal v zalesněném údolí do mého zasnění až k Hutím, a já si ještě dnes vzpomínám na zamlžené modro borůvek a jejich přebohatou úrodu, tak příznačnou pro všechny lesy kolem Bechyně.
Dobronice
