• 
• 
• 
• 

Jan Vrba

Jan Vrba na Wikipedii

Reference

• Sluneční poutník :: odstavec 22

  Nenechme se mýlit názvem Fuchsova Huť, který tato osada získala po zakladateli tamní první sklárny Antonínu Fuchsovi. Jeho syn Benedikt tu ještě pokračoval ve výrobě skla a potom celou huť prodal polnímu maršálkovi Karlu hraběti Kinskému. Čtenáři jednoho Vrbova románu by si mohli tuto končinu vybavit pod jiným, daleko poetičtějším jménem "Zapomenuté údolí".

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavce 7, 25

  Těžko dnes říci, proč Tereza Nováková označila tuto ves "rozcuchaným Postřekovem, když mnoho zdejších chalup je tak důkladně znovicírováno, že má poutník chvílemi dojem, jako by procházel Všenory nebo jiným letoviskem v blízkosti Prahy. Při pohledu na tuto různou i cizokrajnou zednickou parádu si uvědomíš, že z Postřekova se už několik desítiletí rozjíždějí do světa party komínářů, což jsou zedničtí odborníci pro stavbu vysokých továrních komínů. O jejich životě se zmiňuje Jan Vrba v románě "Soumrak Hadlasuc rodu" a posledním rukopisem Baarovým byl fejeton, věnovaný právě postřekovským komínářům, kteří zahynuli v Německu pod troskami vlastní stavby. Tito vyhledávaní odborníci vydělávají peněz habaděj a proto je mohou lehce věnovat na zmodernizování svého obydlí.

  ...

  U Šimaníků se narodil spisovatel Jan Vrba, jehož jednu pasáž z Vysokého sněhu jsem si připomněl právě na tomto místě.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavec 3

  Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní... Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university. Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný "zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin. Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda. Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot, striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii". Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci, kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba. Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři, tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí. Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a "bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým lékařem."

• Dražinovská hora :: odstavce 5, 8-10

  Před Dražinovem se košatily v ovesném poli čtyři řady štěpů, pečlivě šlechtěných, jejichž větve se skláněly pod tíhou ovoce až k zemi. V dolíku u hliniště hnědly střechy staré cihelny, polní cesta odbočila vlevo k rejkovickému zámečku, o jehož osudech se zmiňuje spisovatel Jan Vrba v próze Večer v mlze, zařazené do jedné z jeho nejkrásnějších knih, kterou nazval podle svého nejmilovanějšího lesa Dražinovská hora. Aniž jsem si zvlášť uvědomil, že chodím v jeho dávné honitbě, procházel jsem dražinovský katastr křížem krážem až k úžlabí, kde dva sekáči kosili seno. Hledal jsem mezi Rejkovicemi a Dražinovem „Calafuc rybníček" s dlakoši, tak důvěrně známý z četby, a u něho starý „cyrilometodějský" kříž, který si jeden zdejší cestář převezl od silnice sem, stranou k svému pozemku. Brzy jsem jej našel dík oběma sekáčům, ale nic bližšího jsem se o něm nedověděl kromě skrovného údaje, že byl kdysi postaven na památku nějaké bitvy, a jednomu místu u cesty se podle starého podání říká „V hřbitůvku". Tam prý jsou pochováni vojáci.

  ...

  Druhá vzpomínka je veselejší. Dražinovská chasa uspořádala z Baarova podnětu a k jeho potěše chodské dožínky se vším národopisným bohatstvím a typickou krajovou obřadností. Bylo to těsně před jeho skonem a zároveň jedno z posledních potěšení spisovatelových. Jistě je pamatuje nádherně vzrostlý ořech na dvoře u Pelnářů, zatímco protější statek u Holubů připomene jiné jméno z literatury, přímo spjaté s jedním zdejším hospodářem. Kdo z čtenářů Dražinovské hory by neznal rozmarnou psí povídku Kamarád Flok?. Tohoto nijak pohledného psa koupil sedlák Sladký od jakéhosi hajného z německé strany jen tak podle schválené nabídky nejprve s pocitem oklamání a později... Přečtěte si ji, je opravdu krásná! S kantorem Hanouškem, spisovatelovým kamarádem z oněch let, sešel jsem se náhodně na domažlickém náměstí právě před svým výletem na zasněženou Dražinovskou horu. Vzpomněl na mrtvého spisovatele s pravou mysliveckou bodrostí. Před lety při nějaké lovecké příležitosti řekl mu Jan Vrba za hospodským stolem: "Kantore, až umřeš, pozvu všechny zajíce a budu mluvit." "A vidíte," dodal kantor, „Vrba už je tam a mně je třiaosmdesát let."
  Se synem druhého dražinovského Vrbová kamaráda Janem Sladkým a sousedem i každodenním spisovatelovým návštěvníkem, ředitelem Rudolfem Svačinou, jsme se vypravili na dražinovskou stranu. Náš přítel nám ukázal v chatě rodinnou knihovnu svého otce písmáka, otevřel jednu z nich, abych si přečetl kaligraficky psanou dedikaci: „Milému příteli, Volfgangu Sladkému, po dvoře Holubovi, s pozdravem Jan Vrba. 5. 2. 1927." Tento dražinovský rolník byl důvěrně spřátelen i s J. Š. Baarem, o čemž svědčí jiné upřímné věnování: „Potomku slavného chodského rodu Sladkých, panu Volfgangu Sladkému-Holubovi, rolníku v Dražinově, věnuje Jindřich Š. Baar 11/5 1924."
  Byl zimní modrobílý den, plný slunce i mrazu, když jsme od vsi zaměřili své kroky do nejvlastnějšího Vrbová citového i spisovatelského hájemství, kde se dějí věci neslýchané, které nám dovedl vyhledat pozornýma očima a sdělit slovem básnicky odstíněným a bohatým. Myslím přímo na dvě knihy, Dražinovská hora a Vysoký sníh, jež nás uvedou do chodské přírody jakoby ozářené lampou Aladinovou. Postál jsem v údivu před širokým panorámatem kraje, když náš dražinovský rodák pronesl jadrnou chodštinou: „Tu je naše domovo." S potěšením jsem si vyslechl i pomístní názvy a jejich zvláštní sklonění: „Máme pole v Ladicích," ale: „Jedeme do Lazíc." Na sněhu se mihly dvě srny a za tmavými sosnami lesa „V závorách" se zdvíhalo celé haltravské pásmo, větve kladly pod stromy průzračně modré stíny, sníh křupal pod botami, zatímco z vrcholu „křivánčí", jak tady něžně nazývají modříny, rozhoupal padající sníh jehnědy na lískách. Najednou se něco pospěšného a temného mihlo pod sněhem a proměnilo se to v myš, razící v sypké běli svoji chodbičku. Do lesních paloučků, kterým tu říkají „houvárky", se opíralo slunce, aby zde roztálo sníh a vysušilo trávu pro milostné hry zajíců i pro zalehnutí srnčí zvěře. Kopce rozryté černé země a chomáče zeleného mechu svědčily o přítomnosti divočáků, kteří tu nebývali v dobách Vrbový honitby. Přešli jsme Císařskou pěšinu, která se rovněž rozběhla z Domažlic na Petrovice, Rejkovice a přes Dražinovskou horu až do Klenci. Pod „Skalku" umístil Jan Vrba ve svých Chodských rebeliích smrt „starého čerta" Wolfa Lamingena, aby dal Dražinovské hoře i prvek dramatický a baladický. Ať je to krmelec mezi kmeny či klínové písmo ptačích stop nebo holubí studánky, vše bylo citlivě vyjádřeno v této z nejvýznamnějších Vrbových knih. Když jsme vyšli z lesa do oslnivého stříbra krajiny, k pahorkům s lištím a břízami, zdálo se mi, jako bych náhle ucítil pronikavě zavonět kořennou vůni kopytníků. Z „Houjeskýho" kopce nad Lůsovcem isme obhlíželi Luženice i Luženičky, Draženov i Rejkovice, Baldov i Domažlice, Újezd i Hrádek se vztyčenou postavou Kozinovou.