Od Postřekova do Klenčí ::
odstavce
2, 6-12, 14, 16, 56
Nic se nedivím chodským chlapcům, že chtěli probudit ze spaní některou postřekovskou panynku, která jiskrou svého pohledu dovede zažehnout v krvi hotový požár. Kdo z nich by si nepřál utonout v černé tůni jejích vlasů už navždycky? Potkával jsem postřekovská děvčata a musím po právu přiznat, že pověst nenadsazuje v ničem jejich proslulé sličnosti. Když v posledním roce minulého století navštívila v Postřekově malíře Jaroslava Špillara spisovatelka Tereza Nováková, už tenkrát postřehla, jak "umějí Chodové a Chodky ohnivě zpívat, dokola se točit, jak umějí si zajuchat a zadupat, až se podlaha otřásá". Čtenář Baarova Skřivánka, této nejrozmarnější spisovatelovy knihy, dozví se o Špillarovi několik životních epizod, jistě citlivě odpozorovaných, poněvadž se s umělcem důvěrně znal. Musíme jej v románě hledat pod jmény Pilař a Trávníček. Spisovatel umístil své vyprávění do Postřekova nazývaného Borovnem a některé pasáže do rodného Klenčí.
...
Devět let prožil Jaroslav Špillar mezi postřekovskými sousedy a v dřevěném ateliéru na Trávníku vznikly všechny jeho známé historické obrazy:
Robota, Psohlavci a Lešetínský kovář, ve své době velmi rozšířené barevnou reprodukcí v českých hospodách a domácnostech. Když maloval obraz Psohlavců, vyhledal si jako dějiště pěknou senci u tety Petruc. Dovoloval se spíš jen formálně, ale milá teta mu odpověděla s dobrosrdečnou nerozpačitostí: "To se ví, že vás k nám pustím. Aspoň, hdyž buru na poli, vohlídáte mi chalupu a dobytek." Jako model k Lomikarově postavě mu tehdy stál klenčský lékař doktor Leopold Bozděch, známý po celém okolí. K obrazu Robota si vybral model pro kojící matku doma v Postřekově a tato uhlem kreslená studie se dlouho povalovala v koutku ateliéru. Při jedné návštěvě ji náhle objevil J. Š. Baar, kterému se tolik zalíbila, že ji chtěl koupit za každou cenu. Malíře jistě potěšila tato pozornost, ale namítal, že studie není dokončená a dítěti chybí nožička. Než se spisovatel vzpamatoval, vzal Špillar do ruky uhel, rychle dokončil kresbu a obdarovaný šťastlivec si ji odnášel do Klenčí na památku.
Těžko dnes říci, proč Tereza Nováková označila tuto ves "rozcuchaným
Postřekovem, když mnoho zdejších chalup je tak důkladně znovicírováno, že má poutník chvílemi dojem, jako by procházel Všenory nebo jiným letoviskem v blízkosti Prahy. Při pohledu na tuto různou i cizokrajnou zednickou parádu si uvědomíš, že z Postřekova se už několik desítiletí rozjíždějí do světa party komínářů, což jsou zedničtí odborníci pro stavbu vysokých továrních komínů. O jejich životě se zmiňuje Jan Vrba v románě "Soumrak Hadlasuc rodu" a posledním rukopisem Baarovým byl fejeton, věnovaný právě postřekovským komínářům, kteří zahynuli v Německu pod troskami vlastní stavby. Tito vyhledávaní odborníci vydělávají peněz habaděj a proto je mohou lehce věnovat na zmodernizování svého obydlí.
Nevyznám se v jemných odstínech národních krojů, které jsou dnes spíš živobytím národopisců než součástí života, ale tady na Chodsku mi nikde nepřipadá barevné ženské oblečení nějakým přežitkem. Proč se zde uchoval všední ženský kroj ? Zdejší děvčata a ženy dobře vědí, že by jim nic lépe neslušelo, je velmi pohodlný a poměrně levný. Potkal jsem za Postřekovem mladou maminku v kroji s nůší na zádech, která vedla za ruku okrojované děvčátko, a nedivím se pranic Jaroslavu Špillarovi, že ho zdejší ženská krása tolik očarovávala.
Došli jsme za poslední chalupu ve vsi a zastavili se u mlýna, odkud se přes louky rozvírá zelený pohled k zalesněnému Sádku, Škarmance, Výšovce a Tyrolce. Nad Klenčím se zvedá Haltrava, jako přirozená hráz mezi živlem slovanským a germánským. Postřekov je tedy nejzápadnější z "hořejších" chodských vesnic, která je od dob Špillarova a Jiráskova pobytu nejzachovalejší chodskou vsí po stránce národopisné.
Když tu učil pan řídící Švejnar, postál Špillarovi modelem k postavě
fotografa, jehož příchod tehdy zosobňoval na vsi kus moderního světa. Pan řídící měl nad čelem už pořádnou lysinu, kterou malíř nechal aspoň na obraze zarůst hustou kšticí. Do jedné ze Švejnarových slečen se zamiloval mladý malíř Josef Douba, jenž tehdy bydlil ve škole u nastávajícího tchána. Jeho syn Viktor je znamenitým fotografem ve službách plzeňské památkové péče. V devadesátých letech se usídlil na léto v Postřekově sochař Bohumil Vlček, později bydlili ve škole u pana řídícího Forejta malíři Adolf Liebscher a Ferdinand Vele, takže o umělce nebylo v této vsi opravdu nouze. Poslední z nich, Ferdinand Vele ze Slaného, se svými kresebnými studiemi velmi zasloužil o zachování obrazu starodávné chodské sence a jejího zařízení. Později se stal profesorem v Sarajevě.
Vždycky v Postřekově rádi zpívali a sběratelé lidových písní tu nalezli mnoho písniček veselých i "darebných". Když sem zavítal roku 1893 Ludvík Kuba a přivedli mu do hospody houdka s dudákem a pěknou dívčí, měl co zapisovat po celé půldne. Už před ním tu sbíral Erben, po něm Holas a Zich, nemluvě o Jindřichu Jindřichovi, který tu byl z blízkého Klenčí jako doma.
Chtěl bych jednou vidět postřekovskou mladou chasu při muzice, jak si dupne, zavýskne a potom na rozloučenou zazpívá takovou jímavou melodii, jako by ti někdo srdce pohladil:
...
Na tuto postřekovskou zpěvnost (ale poněkud rustikálnéjší) vzpomíná malíř Alois Moravec, který poprvé putoval Chodskem koncem první světové války ještě jako žák akademie. Přespal tehdy ve škole u pana řídícího Švejnara a před spaním si vyšel do vsi. Na kládách u nádraží seděla chasa a vyzpěvovala písničku trochu daremnou a trochu vyčítavě drsnou:
...
Text této písničky v mnohém souhlasí se slovy prácheňské písně o Tálínském rybníku. Neznám melodii postřekovské písně, ale snad nám znalci lidového zpívání rozhodnou, kde byla zpívána dřív, zda na Vodňansku nebo v Postřekově...
...
Nedaleko při zdi odpočívá Alois Jindřich, řídící učitel a čestný občan města Klenčí, který se tu dožil 84 let, a v témže hrobě je uložena urna s popelem jeho syna národního umělce Jindřicha Jindřicha. Zastavuji se u jiného hrobu s nápisem "Rodina Kubíčkova ze Starého Postřekova"
a vyvolávám si rázovitou tvář Antona Skřivánka, tak důvěrně známou z Baarova vyprávění. "Bábu hrnčenou", jež si odseděla celý rok v harestu pro urážku císaře pána a kterou Baar zvěčnil v stejnojmenné povídce, musíme hledat na tomto svatém poli pod jménem Marie Štefaničová. Dobře si nechal ustlat "pan farář", jak jej zaživa v Klenčí nazývali, aby viděl ještě po smrti na své sousedy a vrstevníky. Mnohé se změnilo v jeho rodném městečku k nepoznání, ale slunce vychází jiko jindy nad hlavou kamenného Koziny na Hrádku, aby zas zapadlo do Němec za haltravským lesem.
Postřekov
