-
Od Postřekova do Klenčí ::
odstavce
2, 6, 9, 11, 22-23, 30-32, 33, 36-40, 43, 44, 47, 49, 52, 55-56
Nic se nedivím chodským chlapcům, že chtěli probudit ze spaní některou postřekovskou panynku, která jiskrou svého pohledu dovede zažehnout v krvi hotový požár. Kdo z nich by si nepřál utonout v černé tůni jejích vlasů už navždycky? Potkával jsem postřekovská děvčata a musím po právu přiznat, že pověst nenadsazuje v ničem jejich proslulé sličnosti. Když v posledním roce minulého století navštívila v Postřekově malíře Jaroslava Špillara spisovatelka Tereza Nováková, už tenkrát postřehla, jak "umějí Chodové a Chodky ohnivě zpívat, dokola se točit, jak umějí si zajuchat a zadupat, až se podlaha otřásá". Čtenář Baarova Skřivánka, této nejrozmarnější spisovatelovy knihy, dozví se o Špillarovi několik životních epizod, jistě citlivě odpozorovaných, poněvadž se s umělcem důvěrně znal. Musíme jej v románě hledat pod jmény Pilař a Trávníček. Spisovatel umístil své vyprávění do Postřekova nazývaného Borovnem a některé pasáže do rodného Klenčí.
...
Devět let prožil Jaroslav Špillar mezi postřekovskými sousedy a v dřevěném ateliéru na Trávníku vznikly všechny jeho známé historické obrazy:
Robota, Psohlavci a Lešetínský kovář, ve své době velmi rozšířené barevnou reprodukcí v českých hospodách a domácnostech. Když maloval obraz Psohlavců, vyhledal si jako dějiště pěknou senci u tety Petruc. Dovoloval se spíš jen formálně, ale milá teta mu odpověděla s dobrosrdečnou nerozpačitostí: "To se ví, že vás k nám pustím. Aspoň, hdyž buru na poli, vohlídáte mi chalupu a dobytek." Jako model k Lomikarově postavě mu tehdy stál klenčský lékař doktor Leopold Bozděch, známý po celém okolí. K obrazu Robota si vybral model pro kojící matku doma v Postřekově a tato uhlem kreslená studie se dlouho povalovala v koutku ateliéru. Při jedné návštěvě ji náhle objevil J. Š. Baar, kterému se tolik zalíbila, že ji chtěl koupit za každou cenu. Malíře jistě potěšila tato pozornost, ale namítal, že studie není dokončená a dítěti chybí nožička. Než se spisovatel vzpamatoval, vzal Špillar do ruky uhel, rychle dokončil kresbu a obdarovaný šťastlivec si ji odnášel do Klenčí na památku.
...
Došli jsme za poslední chalupu ve vsi a zastavili se u mlýna, odkud se přes louky rozvírá zelený pohled k zalesněnému Sádku, Škarmance, Výšovce a Tyrolce. Nad Klenčím se zvedá Haltrava, jako přirozená hráz mezi živlem slovanským a germánským. Postřekov je tedy nejzápadnější z "hořejších" chodských vesnic, která je od dob Špillarova a Jiráskova pobytu nejzachovalejší chodskou vsí po stránce národopisné.
...
Vždycky v Postřekově rádi zpívali a sběratelé lidových písní tu nalezli mnoho písniček veselých i "darebných". Když sem zavítal roku 1893 Ludvík Kuba a přivedli mu do hospody houdka s dudákem a pěknou dívčí, měl co zapisovat po celé půldne. Už před ním tu sbíral Erben, po něm Holas a Zich, nemluvě o Jindřichu Jindřichovi, který tu byl z blízkého Klenčí jako doma.
...
Šel jsem sám v stínu vysokého lesa a najednou se objevila myslivna tak půvabná, že by v ní mohl bydlit myslivec z pohádky o Červené karkulce.
Marně jsem dumal, zda to není táž, která před čtyřiceti lety hostila v létě jednu pražskou herečku. Ráda poseděla v Klenčí ve veselé společnosti letních hostí a její noční návraty příliš často budily z tvrdého spánku německého fořta, jejího domácího pána. Postěžoval si lámanou češtinou na toto své soužení, které vyznělo jako nežádoucí dvojsmysl: "To muší pšestat, já nemoc v noci vstávat a dělat té paní potomka." Podobným způsobem se domlouvali Klenečtí se sousedními Němci: "Heut ist schlecht počasion." Tohoto úsloví s velkou oblibou používal i Baar, který je podle potřeby česky obměňoval "Dnes máme zase fain počasion"...
Sítiny a mokré strouhy se střídaly s břízami a štíhlými, vysokými smrky, vlhký chlad stínů s voňavým slunečném pasek plných vrbovky, fialových náprstníků a červených sukní žen mezi maliním a metlicemi. Ticho přerušilo jen zacinknutí cestářovy lopaty o kamínky štěrku a šupot traktoru,
který odvážel dlouhé dříví na klenčské nádražíčko.
...
Jak rád se tu procházel mladistvý majstr seminářský a pozdější spisovatel při svých návratech ze vzdálených far, aby se odtud zadíval na Chapalku, na pece hrnčířů i Majerovu fabriku, ale rozhodně by se mu v zdejším Klenčí nelíbila neúměrně veliká, bednovitá stavba kasáren, jejíž nevhodné a necitlivé umístění úplně poničilo krásný obraz tohoto starého chodského městečka.
Kromě továrny bylo v Klenčí aspoň tucet hrnčířů, kteří vyráběli užitkovou a ozdobnou keramiku na hrnčířském kruhu až do konce druhé světové války. Jezdili se svými výrobky na jarmarky do blízkého i dalekého
okolí mezi Čechy i Němce. V padesátých letech se výrobci keramiky soustředili v družstvu lidové tvorby Chodovia.
Poutník, který se zastaví na klenčském náměstíčku, podlehne okamžitě sugesci Baarovy probuzenecké románové trilogie. Nalezne tu barokní kostel svatého Martina s oltářním obrazem, jehož autorem je Ferdinand Vele, marně však bude hledat starou školu, kde učitelský mládenec Alois Jindřich, můj krajan z Kasejovic, připravoval zpěvačky k vánoční Rybově mši. Jedno z nejpamátnějších stavení je stará pošta, zřízená v polovině
šestnáctého století, která okamžitě upoutá pohled příchozích. Rok před
jejím zřízením projížděl Klenčím Bohuslav Hodějovský z Hodějova,
český šlechtic a básník, v průvodu svého strýce, známého místosudího
Království českého Jana z Hodějova, na studia do Ingolstadtu a do svých
Faragines napsal: U Klenčí vešli jsme v černý, nescestný hvozd, plný srázů a
skalovitých dubů, jejich vltve jako obrovské ruce sklání vítr na klikatou cestu,
vinoucí se úskalím, horami. Potkával nás veliký, hřmotný lid přívětivého obličeje
a pozdravu se zbraní v ruce pro ochranu hranic. I sličná dívčí tvář mihla se mezi
nimi jako spanilá nymfa či dryadka...
...
Netušil jsem, že na staré poště zažiji nejpřekvapivější klenčskou chvíli. Vešel jsem do průjezdu tohoto starodávného stavení a začal si kreslit nádvorní přepřažní stáje, kde dříve postilióni vyměňovali koně. Najednou se otevřely dveře, po schodech přiběhla poněkud rezolutní paní a velmi stroze se zeptala, cože tu dělám. Představila se jako majitelka tohoto domu. Když jsem jí obšírně vysvětlil, proč a nač kazím papír, vyzvala nás, abychom se přezuli a následovali ji nahoru. Vedla nás po schodech, kde na chodbě visela poštovská trubka se střapci, potom otevřela dveře jednoho pokoje a nám se údivem zatajil dech. Empírový stylový nábytek se zaleskl svým zlacením a ze stěn se dívaly z dobových podobizen tváře pana poštmistra Šafránka a jeho paní, tak dobře známých z Baarovy trilogie. Bylo nám vysvětleno, že naše průvodkyně je jejich pravnučkou a těmi rodinnými památkami se nám chtěla pochlubit. Sám sebe jsem se tázal, zda v tomto pokoji byl i ilustrátor Adolf Kašpar, kterému by se v tomto interiéru
jistě samou radostí zúžil dech.
...
Za napoleonských válek nesla rakouská štafeta důležité zprávy z Bavor
do Plzně a zastavila se na klenčské poště, aby tu vystřídala koně. Vzápětí
se za ní přihnali francouzští jezdci, a než se kdo nadál, stáli na chodbě před
kanceláří. Všechno se udalo v okamžiku. Pan poštmistr Václav Šafránek
ihned vystihl situaci, vyšel důstojníkům vstříc, ukrývaje za zády francouzský nápis kanceláře, a vyvedl nezvané hosty do protějšího pokoje.
Vtom vychází z kuchyně paní poštmistrová a nese plnou zástěru mouky.
Sotva zahlédli důstojníci sličnou paní, ukláněli se jí dvorně po francouzsku,
ona se na ně usmívala a ještě stačila manželu česky pošeptat, že depeše
jsou složeny pod moukou a nese je ukrýt na půdu. Důstojníci prohledali
celé stavení od sklepů až po půdu, zajali rakouskou štafetu, ale listiny
jako by se propadly někam do země. Ty odnesla jedna hezká klenčská dívčí
ve svém účesu - a nebyla prý to její první úloha...
Vybral jsem toto vyprávění z pěkné knížky Jana Bozděcha o Klenčí, která je výrazem lásky svého autora k tomuto milému městečku. Chtě nechtě musím myslit na ironický úsměv v tváři Múzy Kléo, když si uvědomuji, že jen na Lomikarovu přímluvu bylo Klenčí pozdviženo na městečko, jemuž císař Leopold I. uděluje roku 1680 městský znak: bránu
s cimbuřím a skupinou jedlí, jako znak přírody Českého lesa. Hladký diplomat a úspěšný ekonom z trhanovského zámku dobře věděl, co mu hospodářsky vynese toto povýšení klenčských sousedů na měšťany.
Teprve o tři čtvrti století později tu stála radnice s mansardovou střechou, která měla odlišit a oddělit Klenčí od pouhých vsí. Zmizela z obrazu městečka při náletu amerických letadel v boji s ustupující německou armádou v květnu pětačtyřicátého roku, kdy na faře vzaly za své i staré matriky s důležitými zápisy o Kozinově rodu. Tím Klenčí utrpělo svou největší kulturní ztrátu. Rodopisci Václavu Sladkému, klenčskému učiteli a dražinovskému rodáku, patří jistě upřímný dík všech milovníků chodské historie za to, že včas z nich vypsal nejdůležitější data a použil jich ke svým rodopisným studiím.
Stará pošta přečkala i tuto poslední pohromu městečka, sužovaného už v dávné minulosti bavorskými nájezdy a později švédskými regimenty, vedenými Banerem a Königsmarkem, stejně jako španělskými soldáty dona Huerty. Když byla v dvacátých letech minulého století dostavěna erární silnice, na které projížděly poštovské diligence a pomalu se po ní sunuly do kopce těžké formanské vozy, prožívalo Klenčí dobu svého největšího hospodářského blahobytu. Tato důležitá dopravní tepna ztratila na významu, jakmile byla zřízena železniční trať z Plzně do Domažlic.
Čtyři roky před první světovou válkou zastavuje i na klenčském nádražíčku první vlak, jedoucí z Domažlic k Mariánským Lázním. O této události a vzruchu kolem ní se dočítáme v půvabném Baarově líčení, nazvaném prostě Skřivánek.
...
Kamkoliv pohlédneme v Klenčí, všude se setkáváme se stopami Jindřicha Šimona Baara, známého a milovaného početnou čtenářskou obcí, jež nezapomíná a každoročně se zastavuje alespoň v jeho úmrtním domě, dnes přeměněném v chodské muzeum. Rodná chalupa se štítem na náměstíčko, dnes po bombardování zcela přestavěná, připomene návštěvníkům, že se pod jejím krovem narodil před sto lety Henrych Holubuc, jak se tehdy
u nich říkalo po chalupě. Chlapecká léta i studentské prázdniny zde prožíval tento bystrý synek, tak hluboko zakořeněný v půdě domova. Václav Sladký vysledoval v chodských matrikách, že Baar pocházel z českého
chodského rodu Borů z Chrastavic, oproti jinému tvrzení o jeho domnělých předcích německého původu. Už také nestojí stará škola, kde pan řídící Alois Jindřich cepoval neposedného žáčka a sestra Baruška měla nepříjemnou povinnost, vyřídit doma vzkazy o bratříčkových kázeňských prohřešcích. Když odešla do klášterní školy v tehdejším Ronšperku, nastalo po ní ve stavení náhlé prázdno. Z Henrycha se zatím stal vášnivý čtenář, jemuž nestačily ani domácí kalendáře, přečetl už i všechny knížky ze školní
knihovny, na radu pana faráře i učitele Ferdinanda Weniga se stal studentem domažlického gymnasia, a kde mohl, sháněl se po nějakém novém čtení.
Tehdy jej nejvíc zajímala Kosmákova Kukátka. Tato čtenářská záliba
spřátelila studenta se sousedem mlynářem Josefem Tauerem, kde byl
pečený vařený, až paní mlynářka "panu otci" naznačila, "že bude ještě
kamarádit s těmi, kteří se teprve narodí..." Pan otec Tauer byl osobností
jistě zajímavou po mnoha stránkách. Odbíral Světozor, Zapovu Českomoravskou kroniku, Knihu přírody, Svět práce a na zdi jeho sence visela
litografovaná Hellichova práce s podobiznami českých panovníků. Znal
mnoho příběhů, které slýchal v dětství vyprávět od starých mléčů a pašeráků, přispěl svou pamětí k mnohému chodskému typu v spisovatelových
pracích povídkových a románových. Vyprávěči bývali na Chodsku jadrní,
jak už postřehla Božena Němcová, a mlynář znal mnohou cennou podrobnost z jejího chodského pobytu ještě od živých pamětníků, kteří ji osobně
znali. Když se Baar jako bohoslovec musil s plicní chorobou uchýlit na zdravé povětří domova, sblížili se s "panem otcem" velmi důvěrně. Scházeli se v staré zájezdní hospodě U Hausnerů s malířem Jaroslavem Špillarem a rozmlouvali o kumštu a jiných líbeznostech života. Když Baarova "máma" včas zakoupila na klenčském rynku poschodový dům a syn se do něho nastěhoval už navždycky, přilnul kněžský důchodce a známý už spisovatel k osmdesátiletému starci láskou takřka synovskou. Vážil si jeho gruntovného vzdělání i praktického smyslu. Psal se rok 1889, kdy si
tento čtenář zřídil ve svém mlýně elektrické osvětlení, napájené proudem z vlastního zdroje. Toto zařízení také vlastnoručně provedl.
...
Není snad jednoho zájezdu, aby se z autobusu nevyrojil zástup lidí, spěchající k Baarovu muzeu. Spisovatel odkázal tento dům s knihovnou
i sbírkami rodné obci, aby sloužil jejím kulturním účelům. Přátelé nám ho vyvolávají ze svých vzpomínek na malou zahrádku před domem jako pěstitele růží a poučeného včelaře, jenž je podarovával medem jako nejúčinnějším prostředkem proti nespavosti a psal jim ve verších pozdravy plné vtipu a úsměvů. A nebylo málo těch, kteří nalezli u něho v Klenčí pohostinný stůl a lože. Nebudeme vzpomínat na události, které mu v rodišti ztrpčily poslední rok života, jsou známy, ale stálá obliba jeho díla zpřítomňuje všechno kladné, co do něho naschránil z životní zkušenosti, vřelého srdce a mravenčí práce pro naši čtenářskou radost.
...
Dodnes se v jeho blízkosti bělá myslivna se šindelovou střechou, odkud
vycházíval do Klenčí fořt Tudleno, čtenářům důvěrně známý z čtení
o paní komisarce. Zdejšími lesními stezkami utíkali mladí chasníci před
rekrutýrkou a jinými, ještě tajnějšími přechody prchali pašeři před císařskými grencjégry, jejichž zkušený zrak okamžitě postřehl na sněhu čerstvou stopu nebo šlépěj na polehlé trávě. Docela blizoučko se nalézá
kaplička svatého Vojtěcha, spjatá s jednou chvílí Baarova života. Jedna romantická myslivecká dcerka si usmyslila, že musí mít oddavky právě
v této osamocené svatyni. Obrátila se jistě s neobvyklou žádostí na spisovatele-kněze, a ten ve své lidské dobrotě neodmítl splnit její podivné přání. Vyprávíval s úsměvem, jak se za tuhé zimy dostali vysokým sněhem až do kapličky a jak této mladé dvojici kromě duchovního, ministrantů a svědků asistovali při svatebním obřadu i zajíci.
...
Od Výhledů se svažuje kraj ke Klenčí a Chodovu. Za trhanovským zámkem se vypíná Hamr a ještě výš Hrádek s kamennou postavou Kozinovou, vpravo za ním vidíme Šnajberk a lesy kolem Babylónských rybníků, vlevo Dražinovskou horu s Dražinovem a Luženicemi, které byly známé po celém Chodsku svým houdkem Jozífkem Mýdlákem. Jako dračí
hřbet se vyplazil z údolí zalesněný Dmout a za ním v zelenavém údolí se rozsadily domažlické věže, komíny a střechy. Překrásná končina, která ti nevymizí ze srdce do nejdelší smrti...
...
Rozlučme se s nimi vzpomínáním na ušlechtilého člověka i autora Paní
komisarky a oklikou zaměřme za Soutky, kde je místo posledního odpočinku všech osadníků z klenčské kolatury. Jen zašumění bříz a zašelestění ovsů, jen skřivánčí trylek a koroptví
začiřikání vyruší z poklidu spánek nebožtíků na tomto svatém poli, nad jehož zídku vztyčily zelenou vlajku
naděje tři vysoké modříny; ale túje, tyto cypřiše severu, mne vždycky zamrazí svým temnotným plamenem melancholie.
...
Sám pro sebe věřím ústní tradici, která dochovala zprávu, že autorem tohoto zbožného epitafu je archivář František Teplý, jeden z nejdůvěrnějších přátel Baarových. Baar mu prý ještě zaživa napsal oplátkou jiný náhrobní nápis, který si můžeme přečíst na malenickém hřbitůvku. Oba psávali
hlavně zamlada příležitostné verše a jejich vzájemnou spolupráci můžeme sledovat v některých kapitolách o Janu Cimburovi i v společné monografii Klenčí, městečko na Chodsku. Na stránkách Baarova památníku nám pan archivář mnohé z tohoto vztahu naznačil v přátelském vzpomínání, výstižně nazvaném Jak jsme se sbratřili s J. S. Baarem. Výraz "sbratřili" má v tomto případě hlubší význam i závažnost.
Nedaleko při zdi odpočívá Alois Jindřich, řídící učitel a čestný občan města Klenčí, který se tu dožil 84 let, a v témže hrobě je uložena urna s popelem jeho syna národního umělce Jindřicha Jindřicha. Zastavuji se u jiného hrobu s nápisem "Rodina Kubíčkova ze Starého Postřekova"
a vyvolávám si rázovitou tvář Antona Skřivánka, tak důvěrně známou z Baarova vyprávění. "Bábu hrnčenou", jež si odseděla celý rok v harestu pro urážku císaře pána a kterou Baar zvěčnil v stejnojmenné povídce, musíme hledat na tomto svatém poli pod jménem Marie Štefaničová. Dobře si nechal ustlat "pan farář", jak jej zaživa v Klenčí nazývali, aby viděl ještě po smrti na své sousedy a vrstevníky. Mnohé se změnilo v jeho rodném městečku k nepoznání, ale slunce vychází jiko jindy nad hlavou kamenného Koziny na Hrádku, aby zas zapadlo do Němec za haltravským lesem.
-
Pěšinkami mrtvých ::
odstavce
1, 8, 13, 18-19, 28, 41
Jako varující boží prst se tyčí nad Trhanovem kamenná renesanční boží muka, která daly postavit Lomikarovy dcery pro spásu duše hříšné. Ani nejzbožnější chodská žena se před nimi nepokřižovala, neboť "selská paměť je tvrdá". Věřilo se na celém Chodsku, že po Lomikarově smrti
vybíhá o půlnoci z trhanovského zámku černý pes s ohnivýma očima a
po půlnoci mizí v klenčské hrobce u rakve trýznitele Chodů.
Táhlý hřbet Čerchova se černá nad krabatými políčky, za mokřinami luk,
za taškovými střechami chalup a rozhozenými pentlemi cest, za stodolami
a sruby, jejichž temnými škvírami střílen se dívá historie. Pokřivené štěpy
žalují svými pahýly a zkrouceným větvovím na nepřízeň nečasů. Vsi,
přitisknuté jako koroptví hejna pod svahy kopců, se dívají do Čech jdeš-li z Němec, "jako by tě chtěly zaskočit zezad". Staré zvyklosti se tu
mísí s novotařením, kterému se ještě nepodařilo vejíti do krve těchto
pravnuků dávných pomezních stráží. Touláš se starými pěšinami a úvozy,
vyvolávaje si tváře dávno už rozpadlé v prach, ale stále oživované vděčným
vzpomínáním na jejich statečné Činy a dobré skutky.
...
Byl tu celkem čtyřikrát. Poprvé se sem vypravil z Litomyšle o prázdninách roku 1876, dva dny pobyl v Trhanově jako host zámeckého zahradníka Thomayera, s jehož syny lékařem Josefem a kaplanem v Klenčí Antonínem vyšli si na Haltravu tehdy ještě bez určitého tvůrčího záměru. Jen
črta Na Haltravé zaznamenává jeho dojmy. O trhanovských hostitelích
zaznamenal ve svých Pamětech hezkou vzpomínku:
...
Při celém chodském putování jej provázel mladý studentík Jan Hruška z Pece, na svůj věk usedle vážný a opravdový. Když vycházel v Květech Jiráskův chodský román, vzbudil po celém kraji notové vzrušení. Jeník Hruškoc měl v hospodě U Mandáků tak početnou obec posluchačů asi jako mistr Jan v Betlémské kapli. I Jindřich Holubuc z Klenčí (pozdější spisovatel J. Š. Baar), také student, předčítal doma na hyjtě celému sousedstvu toto historické čtení, jež posluchače přímo fascinovalo. I v té
nejposlednější chaloupce na Chodsku byl Alois Jirásek známou osobností
a spisovatelem z nejmilovanějších.
...
Odpoledne po lukách se vydá do rodiště na Pec, aby před klekáním pěkně odpočinul ještě za soumraku. Tu v podvečeru přebírá denní žeň, mudruje, piluje bajku, vyhání nepravost z řeči a pověst zváží a dokopává se pokladů kraje, které potom střeží pilně před vetřelci. Stojí na stráni v bráně zemské zarytý Psohlavec, vousatý kapucín Chodska a milovník vlasti. Po této přehlídce, v ruce sukovici, na konci trhanovské aleje, přes pole a luka zahlásí za klenčské "soudky" Šimonu Baarovi, že je vše v pořádku, aby jen odpočíval.
Od Čerchova sem nahlíží celý kraj a ty za ohybem cesty tušíš v údolí
jeho rodnou Pec, na kopci Chodov, kam později jezdíval na léto, stranou
zdvíhá kostel svatého Martina nad celým Klenčím cibulku věžní báně a
docela blizounko se točí červená báň kostela trhanovského, v němž byl křtěn.
...
S upřímným zaujetím jsem si tu prohlížel kovářský "majstrštuk" jako
připomínku rodové řemeslné tradice a umu. V Baarově trilogii se dočítáme o klenčském kováři Psůtkovi. Ten musil cechmistrům vykovat rovněž
jako misterský kus celou sérii koňských podkov různé velikosti, kterou
ještě dnes můžeme spatřit co označení kovářské živnosti na jednom stavení
v Klenčí.
...
Mnoho pražských uměleckých přátel přijíždělo do Pece za Špillarem "Pařížanem", jak překřtili Karla, Jaroslavova bratra. Zavítal sem i Alfons Mucha, zajímající se o chodské lidové umění, a pro lidové klenčské hrnčíře navrhl "ctí a darem" mnohé nové vzory. S profesorem Hruškou chtěl vydat i zvláštní monografii o chodském ornamentu, ale nepřízeň času a množství jiných úkolů nedovolily realizovat tento krásný úmysl. Za první světové války tu malovala květinová zátiší a krajiny plné jemné lyriky Božena Jelínková-Jirásková, jejíhož manžela jsme dobře znávali. Hanuše Jelínka, přítele a znalce francouzské literatury, s monoklem v oku a přistřiženou bradkou, sbližovala s hostitelem láska k francouzské kultuře.
-
Dražinovská hora ::
odstavce
16, 24
Zdá se mi, že zvěře spíš přibylo. Po silnici z Domažlic do Klenčí jezdí
zájezdové autobusy od jara do zimy, ale zde, na „srdci přírody", je ticho
a voňavě, až ti zatrne srdce.
...
Vyšel jsem na kraj lesa u klenčské silnice, obzíraje haltravské a čerchovské
pásmo a zase louky u postřekovských rybníků, tak dobře známé z knihy
Vysoký sníh.
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavce
10, 15, 38, 40
Také nejslavnější husitská bitva, v níž Prokop Holý porazil křižáky pod
domažlickými hradbami, je provždy spjata s tímto nejzápadnějším slovanským městem.
Na východním okraji města, pod vrchem Škarmanem, kam dřívější
dějepisci umísťovali starodávnou Tuhošť, upoutá poutníkův zrak mohutné
Šedé zdivo kostela U svatých. Tato gotická stavba z nelícného kamene byla
od počátku duchovním střediskem celé chodské farnosti. Tady byl pokřtěn
Jan Sladký, nazývaný Kozina, než bylo jeho rodné Houvězdo připojeno
ke klenčské kolatuře. Úzká severní okna této svatyně připomínají gotiku
třináctého století, jíž patřil i kostel svatého Jakuba, postavený zcela blizoučko a zrušený josefínským patentem v století osmnáctém. Žulová
renesanční kazatelna z roku 1562 byla ze zrušené svatyně přemístěna
na hřbitov k Svatému Janu a při opravě kostela byla přenesena na dnešní
místo. Náhrobní kameny ze šestnáctého století, umístěné v interiéru
kostela, nám připomínají barvitý obraz života našich měst za tehdejší
doby, jak vstoupil do našeho vnitřního světa z historických povídek Zikmunda Wintra.
K těmto zdem a tomuto času by patřilo vzpomínání na jednoho učeného
D omažličana, slovutného biskupa českých bratří Jana Roha, který byl
od svých souvěrců poslán s důležitým poselstvím - k Martinu Lutherovi.
Ten přijal sympaticky duchovního z Čech a dokonce mu napsal předmluvu k jeho Vydání počtu víry, tehdy přeloženému do němčiny léta
Páně 1533. Rohový zásluhy o bratrský kancionál uznávají všichni dějepisci českého duchovního zpěvu. Jan Blahoslav napsal o něm slova plná
uznání: Muz čadský, váfyiý a soudný, vynikaje jako orel nad Augustu a ostatní
bratrské biskupy, nemév času svého, ačkoliv po domažlická zadrhovaJ, v jazyku
českém a dokonalé jeho známosti sobi rovného, takfy cokoliv on sepsal sám neb od
jiných sebrané spisy korigoval, ty všechny mohou čteny býti a z nich, Aido chce býti
dobrý Čech, mufy slova afrases bezpečné uzfti.
...
Když před bývalým.klášterem otců augustiniánů se rozsvítí bílé lustry kaštanů opodál Myslbekova pomníku děkana Příhody promítajícího se do červeně mansardové střechy starobylého barokního domu u Hubaciusů, když v zelenavém stínu pod stromy přejdou chodská děvčata v červených punčochách a turista se zastaví u novinového stánku, aby si tu koupil pohlednice nebo v protější výloze si prohlédl nějaký talíř či džbánek klenčské a kolovečské keramiky, cítíš zamyšlení minulosti i prudší tep našeho uspěchaného času. Teprve v noci, když ponocný s halapartnou zatroubí na roh desátou hodinu a vyzpívá starodávné zpívání, nějaký vojáček si odvádí milou někam pod stromy na Škarmanu, kde je domažlický ráj mladých lásek. Poblíž starých kasáren stojí bronzový voják se psem jako symbol dávných strážců hranic i jejich dnešních nástupců, ale Domažličané nevzali dosud tento pomník jaksi na vědomí a pocit svého odporu proti jeho sochařskému,pojetí vyjadřují jediným slovem: Golem. Nedověděl jsem se důvod tohoto zlehčujícího pojmenování. Zato barokní světci, vytesaní roku 1744 pražským sochařem Františkem Ringelhahnem, jsou dnes neodmyslitelnou součástí klášterní zdi, z jejíchž pilířů žehná milencům svatý Gelasius i Tomáš z Villanuovy, ale mně se z nich nejvíce líbí svatý Jan z Nepomuku se svou selsky širokou tváří, která mnoho viděla, ale nic neprozradí. Když na biskupské mitry a infule napadá sníh a srovná záhyby rouch, když patetické gesto Madony nad barokním portálem se zamíří do samých nebes, tu svatý Augustin s Mikulášem Toletinským jako její nebeské dvorstvo vzhlížejí za ní v mystickém vytržení s úsměvem, který je plný blaženosti...
...
Ještě tu žil devadesátiletý muzikus na Dolejším předměstí v svém
zvláštním a přece nám tak blízkém světě, kde je nashromážděno v policích,
truhlách a skříních tolik národopisného bohatství, že se zatočí hlava nad
tím nepředstavitelným množstvím. Příchozího zarazí i naftalín svým pronikavým pachem, vydychnuvším z kožichů i šátků, z vyšívání, krajek
i modlitebních knížek, které by se jinak proměnily v nerušenou pastvu
molů. Toto chodské muzeum by samo o sobě mohlo být pýchou některé
veřejné korporace nebo jejím celoživotním dílem, hodným závisti. Ze
stěn se na tebe usmívají hezké světice, namalované na skle, a tytéž veselé
barvy vykřiknou z klenčské keramiky i z pestrého dívčího oblečení.
A což když se otevrou malované halmaře a truhly, to už se nedá vůbec
vypovědět.
...
Narodil se jako nejmladší ze synů pana řídícího Jindřicha v klenčské
škole a už od kolébky mu vložily sudičky lásku k muzice, nouzi kantořiny
i „svaté nadšení", bez něhož nelze dobře dělat žádný kumšt - a konečně ani
tu kantořinu ne...
Klenčí pod Čerchovem
