Pec pod Čerchovem

Pec pod Čerchovem na Wikipedii

Obrázky

Pec pod Čerchovem

Reference

Pěšinkami mrtvých :: odstavce 13, 16, 18-20, 26, 31-32, 33, 34-35, 39, 41, 43, 45, 47
Při celém chodském putování jej provázel mladý studentík Jan Hruška z Pece, na svůj věk usedle vážný a opravdový. Když vycházel v Květech Jiráskův chodský román, vzbudil po celém kraji notové vzrušení. Jeník Hruškoc měl v hospodě U Mandáků tak početnou obec posluchačů asi jako mistr Jan v Betlémské kapli. I Jindřich Holubuc z Klenčí (pozdější spisovatel J. Š. Baar), také student, předčítal doma na hyjtě celému sousedstvu toto historické čtení, jež posluchače přímo fascinovalo. I v té nejposlednější chaloupce na Chodsku byl Alois Jirásek známou osobností a spisovatelem z nejmilovanějších.
...
Stříbřité světlo rozpouští stín pod větvemi lip "Na Kozinovské", kde odpočívají nebožtíci ze Šnajberku, Újezda, Trhanova, Chodova a Pece. Kamenná ženská postava střeží poslední odpočinek rodiny Thomayerů, která se tu sešla celá. Na hrobech kvetou "lilie houpající se na tenkých stoncích a vyzvánějící bělostnými zvonci Zvěstování".
...
Odpoledne po lukách se vydá do rodiště na Pec, aby před klekáním pěkně odpočinul ještě za soumraku. Tu v podvečeru přebírá denní žeň, mudruje, piluje bajku, vyhání nepravost z řeči a pověst zváží a dokopává se pokladů kraje, které potom střeží pilně před vetřelci. Stojí na stráni v bráně zemské zarytý Psohlavec, vousatý kapucín Chodska a milovník vlasti. Po této přehlídce, v ruce sukovici, na konci trhanovské aleje, přes pole a luka zahlásí za klenčské "soudky" Šimonu Baarovi, že je vše v pořádku, aby jen odpočíval.
Od Čerchova sem nahlíží celý kraj a ty za ohybem cesty tušíš v údolí jeho rodnou Pec, na kopci Chodov, kam později jezdíval na léto, stranou zdvíhá kostel svatého Martina nad celým Klenčím cibulku věžní báně a docela blizounko se točí červená báň kostela trhanovského, v němž byl křtěn.
Je slunný nedělní letní den. V Peci slaví pouť a na silnici pod javory jezdí motorky, v autu vidíš sedět chodskou babičku se starodávným šátkem, jistě jede se synem nebo zetěm k vnoučatům a popovídat si s vdanou dcerou. Za chvíli se cele hroužíš do ticha, které přerušuje čejka svým vzlykavým zakníháním. Černou hladinu rybníčka zčeřila potápka stříbrným vějířem vln. Celá krajina zjihla a zpozorněla. Jak dávno už jsi neslyšel křepelku, a ted se ti nějak hlasno ozvalo z podmezí její zavolání: Pět peněz! Pět peněz!... Dvě ptačí legendy si pan profesor Hruška vymyslil na svých samotářských toulkách a ty si v jeho stopách znovu připomínáš toto básnické čtení.
...
Jan František Hruška byl i v mužném a stařeckém věku opravdovým přítelem božího ptactva jako svatý prosťáček z Assisi a uměl se dohovořit se vším stvořením na rodném Chodsku stejně jako on v italské zemi. Díváš se přes Chodov a Pec k Čerchovu. Kolik lidských osudů z "řady chodských postav a povah", které se ti už provždy nezapomenutelně vtiskly do paměti, vysledoval tento jadrný vypravěč v cyklu Naši pod Čerchovem. Ať je to "železná žencká" Konopka, krejčí Bártík z Chodova nebo Johanka Mlatcuc, všude se setkáváš s důvěrnou znalostí vesnického živobytí a nikde nepřistihneš spisovatele, že by čtenářskou krmi vařil z vody. "Černá bratrstva lesů", březinovsky řečeno, naplňují tuto končinu až k samotným hranečníkům. Myslíš na všechny dřevorubecké existence tohoto kraje, které jsi poznal z jeho knih: smolaře, pilaře, tesaře, jež všechny živil les. Vidíš děvčata s nůšemi trávy, vracející se z pasek, dovídáš se o přeskromném živobytí v přikrčených dřevařských chaloupkách s hejnem dětí, to všechno vyprávěné srostitým jadrným jazykem. Chápeš, proč tento slovutný národopisec byl "živý slovník bulačiny, kterou ještě ve studentských dobách nosil svému drahému profesorovi Gebauerovi jako poctivý, vážený materiál k stavbě českého hláskosloví"
...
V lukách pod vsí jsem zahlédl celý ženský sněm, převracející snopky suchého lnu, a toto starodávné ženské dílo stejně jako praní a bělení prádla u vod přináší do našeho uspěchaného času chvilku poezie a záminku k snění jako četba pohádkové a bajkářské beletrie Hruškový. V Peci na čísle i je zasazena pamětní deska s reliéfem výrazné hlavy, modelované sochařem Aloisem Langenbergerem. Zápisem informuje návštěvníka, že se zde narodil 6. 6. 1865 a svými kořeny tkví chodský básník a národopisec prof. phil. dr. Jan Fr. Hruška. Ještě jsem si nedokreslil tuto sympatickou tvář, a ze stavení vyšla mladá žena, která se provdala za spisovatelova synovce. K vzájemnému údivu jsme zjistili své společné přátele z rybárny u Myslívského rybníka, odkud pochází její tatínek. Byl jsem pohoštěn poutními koláči a prohlédl si se zájmem sbírku rodinných památek a knih milovaného spisovatele, které zde vystavili v jedné světnici pro příležitostné zájemce. V zahrádce před domem kvetly macešky a nedaleko se děti rozhoupávaly na kolotoči za hlasného vyhrávání reprodukované hudby. Také střelnice byla obležena dychtivými střelci, ves byla plná hostů a ze stavení voněly pouťové dobroty. Marně jsem se pokoušel nakoupit pouti dětem svých hostitelů. Myslil jsem na největší perníkové srdce, žel, přišel jsem už ke snědenému krámu. Nedostal jsem ani cukrovou "štangličku", kterou vždycky prodávaly babky při tanečních zábavách, ani cukrový špalek, tak dlouho udržující chuť na ponebí. Když jsem se dost vynadíval na tančící páry, vyšel jsem na obchůzku vsi.
V údolíčku mezi chalupami pospíchá říčka Čerchovka, zrcadlíc ploty, olše i dřevěné štíty nizoučkých dřevorubeckých chalup. Poschodová vilka s balkónem, verandou a širokým oknem ateliéru srostla se svým vesnickým okolím, jako by k němu patřila odjakživa. Toto malířské tusculum si dal vystavět roku 1902 malíř Jaroslav Špillar, kterému zdejší dřevorubecká obec učarovala při jednom zastaveni na zpáteční cestě z čerchovského výletu natolik, že si v ní okamžitě zjednal byt u dřevaře Edra, jenž si právě postavil novou chalupu. Majitel obstaral převoz dřevěného ateliéru z Postřekova a malíř tu byl záhy jako doma. Nastěhoval se do Pece přesně v prvním roce našeho století. Když k dvěma umělcovým synkům přibyla dcerka Vlasta, zdál se mu dosavadní byt už těsný a pomýšlel na stavbu vlastního domu. Od lesního Špadrny, který byl švagrem spisovatele Jana Františka Hrušky, koupil starou kobylu Markýtu a začal svážet z čerchovských lesů potřebné dříví na stavbu vily. V Domažlicích obstaral cihly a tašky - a než se rok s rokem sešel, nastěhovala se pod vlastní střechu celá rodina. Nový domov se nestal nadlouho eldorádem umělecké práce Špillarovy. Neuplynula ani tři léta, kdy na paletu padl těžký stín a chorého umělce musili zavést do smutného ústavu, kde dveře k světnicím pacientů nemají kliky a jsou zamykány na klíč.
...
Spíš sluncem než stínem prošla poslední Špillarova tvořivá léta v novém prostředí na Peci. Vyvoláváš si chvíle úsměvné pohody 2 obrazu "Naše zahrádka" nebo "V máku", kde makové květy a karkulka dcerušky Vlasty chválí krásu života jásavou červení a slunečním jasem všech barev. Celá řada obrazů z chodského života svědčí o umělcově pracovní dychtivosti. Zasněžená tichost čerchovských lesů, popsaná jenom stopami plaché zvěře a stmívavou melancholií soumračna, nebo rozsvícená namodralým pozasnéním měsíčního svitu, lákala svou soustředivostí malíře, tehdy vášnivého čtenáře Dostojevského románů, hroužícího se chvílemi do samot a chvílemi živelně toužícího po lidské družnosti a citovém teple. Kdo se však vyzná v lidském nitru natolik, aby rozuměl každému zachvění jeho tolikera strun...
...
Trhanovský sládek Čeněk Hrubý, pocházející ze starého rodu českých humanistů, kteří se psali z Jelení, hostil u sebe mladého vyučence Ženíškova a Pirnerova už na sklonku osmdesátých let a byl vlastně prvním, kdo se zasloužil o příchylnost mladistvého malíře k chodskému kraji. Jan František Hruška se stal Špillarovým přítelem za zcela jiných okolností. Sám o tom vypravuje. Potřeboval k svým národopisným obrázkům ze života chodských dětí ilustrační doprovod a kdo jiný povolanější ho mohl provázet do tohoto dětského světa než právě Jaroslav Špillar? Když se malíř stal na Peci bezprostředním sousedem jeho švagra Špadrny, u něhož v myslivně žil i Hruškův otec, tak láskyplně vykreslený synem v Pamětech děrečka včalaře, sblížili se malíř a spisovatel ještě přátelštěji. Děreček včalař musil být zajímavou osobností, o které se velmi pochvalně zmiňuje i Alois Jirásek. Nedivme se, že v myslivně za černých hodinek zasvěcovali malíře oba Hruškové, otec a syn, do "duševní říše" chodské a nad tyto uvaděče nebylo tenkráte na Chodsku jistě povolanějších, znalejších věci. V knížečce Z pozadí chodského národopisu je těchto důvěrných setkání vzpomínáno myslí dojatou a vřelým srdcem.
Nebudeme jmenovat jednotlivé Špillarovy obrazy, jež byly namalovány v tomto venkovském ateliéru, ani se nebudeme obšírně zabývat historií pověstného malířského vozu, který byl umělcem navržen a dovednými řemeslníky z Pece zhotoven pro zimní malování v plenéru.
...
Po malířově neštěstí nalezla jeho žena skromnou úřednickou existenci na trhanovské poště, potom přestěhovala Špillarovy obrazy do svého božkovského působiště v Plzni a vilu v Peci osídlil malířův bratr Karel, pozdější profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Byl to malíř jiného žánru. Víc než bakchanálie s průvody plavých žen, kterými zalidňoval svá plátna, se nám dnes líbí realistické náměty z Paříže a francouzského pobřeží, citlivě barevně vyladěné. Byl milovníkem hudby, proto se vila ozývala hlasy zpěváků a hrou muzikantů, z nichž nejvíce upoutával pozornost majestátní pěvecký zjev Bohumila Bennoniho, představitele Lomikara v Kovařovicově opeře Psohlavci.
...
Mnoho pražských uměleckých přátel přijíždělo do Pece za Špillarem "Pařížanem", jak překřtili Karla, Jaroslavova bratra. Zavítal sem i Alfons Mucha, zajímající se o chodské lidové umění, a pro lidové klenčské hrnčíře navrhl "ctí a darem" mnohé nové vzory. S profesorem Hruškou chtěl vydat i zvláštní monografii o chodském ornamentu, ale nepřízeň času a množství jiných úkolů nedovolily realizovat tento krásný úmysl. Za první světové války tu malovala květinová zátiší a krajiny plné jemné lyriky Božena Jelínková-Jirásková, jejíhož manžela jsme dobře znávali. Hanuše Jelínka, přítele a znalce francouzské literatury, s monoklem v oku a přistřiženou bradkou, sbližovala s hostitelem láska k francouzské kultuře.
...
Byl na Peci u Špillarů dvakrát. Poprvé navštívil s "maminkou" přítelovu domácnost v červnových dnech roku 1912. Zastavil se v Domažlicích u Jaroslava Vrchlického, ale nemocný básník jen pokynem hlavy naznačil, že poznává "Mistra Mikoláše". V Peci se dlouho nezdrželi. Napsal dceři Maryně lístek, v němž si posteskl na deštivé počasí, a oznámil brzký příjezd. Tehdy Karel Špillar namaloval Mistra Mikoláše v červené čepičce - a to je vlastně poslední známá kreslená Alšova podobizna. O rok později se vypravili do Pece v témže měsíci, ale ani tentokrát nebyl svatý Petr milosrdnější. Povětrnostní nepřejícnost se opakovala do slova a do písmene.
...
Zastavili se s "maminkou" v Klatovech, aby vzpomněli strejčka Tomáše, který tu dávno proháněl na vojně "zlatou koňskou nohu" a beznadějně se zamiloval do jedné učitelské dcerky. Navštívili i pověstnou jezuitskou hrobku a do Pece přijeli zase pod zamračeným nebem. Zachovala se fotografie jedné šťastné chvíle, kdy starý umělec si oslazuje život sklenkou červeného vína, ředěného minerálkou, šibalsky se usmívaje na paní Marynu, která ho moc dobře znala...
...
Ano, známe tuto Alšovu poslední koncovku k Jiráskově povídce o rabbi Löwovi a smrti, která se mu skryla ve voňavé růži a tak učeného rabbiho přelstila. Tato kresba byla však nakreslena v Praze před odjezdem do Pece. Co chtěl Zdeněk Bořek Dohalský tenkráte povědět touto (nechtěnou?) záměnou...