Pěšinkami mrtvých ::
odstavce
16, 19, 26, 29
Stříbřité světlo rozpouští stín pod větvemi lip "Na Kozinovské", kde
odpočívají nebožtíci ze Šnajberku, Újezda, Trhanova, Chodova a Pece.
Kamenná ženská postava střeží poslední odpočinek rodiny Thomayerů,
která se tu sešla celá. Na hrobech kvetou "lilie houpající se na tenkých
stoncích a vyzvánějící bělostnými zvonci Zvěstování".
...
Od Čerchova sem nahlíží celý kraj a ty za ohybem cesty tušíš v údolí
jeho rodnou Pec, na kopci Chodov, kam později jezdíval na léto, stranou
zdvíhá kostel svatého Martina nad celým Klenčím cibulku věžní báně a
docela blizounko se točí červená báň kostela trhanovského, v němž byl křtěn.
...
Jan František Hruška byl i v mužném a stařeckém věku opravdovým
přítelem božího ptactva jako svatý prosťáček z Assisi a uměl se dohovořit
se vším stvořením na rodném Chodsku stejně jako on v italské zemi. Díváš se přes Chodov a Pec k Čerchovu. Kolik lidských osudů z "řady
chodských postav a povah", které se ti už provždy nezapomenutelně vtiskly do paměti, vysledoval tento jadrný vypravěč v cyklu Naši pod Čerchovem. Ať je to "železná žencká" Konopka, krejčí Bártík z Chodova nebo Johanka Mlatcuc, všude se setkáváš s důvěrnou znalostí vesnického živobytí a nikde
nepřistihneš spisovatele, že by čtenářskou krmi vařil z vody. "Černá
bratrstva lesů", březinovsky řečeno, naplňují tuto končinu až k samotným hranečníkům. Myslíš na všechny dřevorubecké existence tohoto kraje, které jsi poznal z jeho knih: smolaře, pilaře, tesaře, jež všechny živil les. Vidíš děvčata s nůšemi trávy, vracející se z pasek, dovídáš se o přeskromném živobytí v přikrčených dřevařských chaloupkách s hejnem dětí, to všechno
vyprávěné srostitým jadrným jazykem. Chápeš, proč tento slovutný národopisec byl "živý slovník bulačiny, kterou ještě ve studentských dobách nosil svému drahému profesorovi Gebauerovi jako poctivý, vážený materiál k stavbě českého hláskosloví"
...
Když jsem šel poprvé z Jánského údolí nahoru do Chodova, byl vlahý
jarní den a celá vesnice voněla rozkvetlými třešněmi. Tato vesnice kdysi
slynula pověstí o nejkrásnějších a nejchutnějších míšeňských jablíčkách, kterým prý "není daleko široko rovno", jak udává zpráva z koutského archívu. Snad nám ji potvrdí sadaři.
Chodov
