Čerchov

Čerchov na Wikipedii

Reference

Pěšinkami mrtvých :: odstavce 26, 50
Jan František Hruška byl i v mužném a stařeckém věku opravdovým přítelem božího ptactva jako svatý prosťáček z Assisi a uměl se dohovořit se vším stvořením na rodném Chodsku stejně jako on v italské zemi. Díváš se přes Chodov a Pec k Čerchovu. Kolik lidských osudů z "řady chodských postav a povah", které se ti už provždy nezapomenutelně vtiskly do paměti, vysledoval tento jadrný vypravěč v cyklu Naši pod Čerchovem. Ať je to "železná žencká" Konopka, krejčí Bártík z Chodova nebo Johanka Mlatcuc, všude se setkáváš s důvěrnou znalostí vesnického živobytí a nikde nepřistihneš spisovatele, že by čtenářskou krmi vařil z vody. "Černá bratrstva lesů", březinovsky řečeno, naplňují tuto končinu až k samotným hranečníkům. Myslíš na všechny dřevorubecké existence tohoto kraje, které jsi poznal z jeho knih: smolaře, pilaře, tesaře, jež všechny živil les. Vidíš děvčata s nůšemi trávy, vracející se z pasek, dovídáš se o přeskromném živobytí v přikrčených dřevařských chaloupkách s hejnem dětí, to všechno vyprávěné srostitým jadrným jazykem. Chápeš, proč tento slovutný národopisec byl "živý slovník bulačiny, kterou ještě ve studentských dobách nosil svému drahému profesorovi Gebauerovi jako poctivý, vážený materiál k stavbě českého hláskosloví"
...
Zůstal jsem sám. Nebe nad Čerchovem zrůžovělo, z luk se přemítavě zadívala voda a po pěšince mrtvých přešli tichounce tři staří přátelé, tři strážcové tradic: Aleš, Jirásek a Thomayer.
Dražinovská hora :: odstavec 2
Vítr pohupoval dlouhými vousy ječmenů, rozlehlý lán řepy vzbuzoval svou sytou zelení pocit zdraví a hojnosti, všude v příkopech voněly bílé okolíky rozkvetlé plané mrkve, zatímco rozevřená náruč kraje hýčkala ve svých loktech pahorky a lučiny, obilná pole i zalesněné hřbety kopců, vše v rovnovážné jednotě, jak ji umí zformovat jen sama matka Příroda. Široká silnice mě vedla po ránu z Domažlic k Dražinovu. Na jednom místě se mi propadly celé Domažlice někam do mlhy a jen vysoká věž se tu tyčila jako boží prst. Vpravo od ní vystoupil kopec s lipovou alejí, u níž se zabělala baldovská kaplička, vlevo ležely Petrovice, které bych poznal okamžitě podle vysokého stožáru vlašského tqpolu, a přelíbezná chalupa u Tesařů tu shlížela svými okénky a pavláčkou již v době návštěv Boženy Němcové jako ilustrace z některé její pohádky. Jihozápadní obzor uzavíral Čerchov, milovaná Fudžijama tohoto starého kraje.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 6, 26
Jen to zkuste a vypravte se za deštivého dne třeba z Folmavy přes Českou Kubici lesem k Babylónu a odtud Sedlačkou cestou dále k Pašešnici. Nahoře voda, dole voda, samá voda. Cáry mlh stoupají z lesů, jejichž černé vrcholky mizely a zase se vynořovaly z této šedé dešťové clony, vývraty a pařezy trčely jako nějaké předpotopní obludy ze strání pasek a celá krajina byla melancholicky vyladěna do posmutnělé zeleně, modři a šedi, jak je postupně naznačovaly louky, mlhy a les... Všechno tenkrát kvetlo najednou a bíle: třešně, švestky, kaštany i trnky... Nic jsem necítil z této rozkvetlé nádhery, jen chlad a mokrotu, stékající po tváři stružkami vrásek. A pociťoval jsem zvláštní opuštěnost uprostřed těchto lesních pustin, takový strach a tíseň, až jsem cítil zadrhnutí v hrdle... Jistě už v pradávných dobách chránila od západu domažlickou kotlinu přirozená lesní hradba čerchovského a haltravského pásma, na jihu Osek a na východě zvlněné hřbety kadeřavých i temných lesů kdyňského okolí. Na živé kupecké cestě byla už v desátém století zřízena tržní osada, kterou přemyslovští králové povýšili na hrazené město jako sídlo a ochranu své moci v těchto končinách Čech. Jeho jméno je v českém povědomí spojeno už navždycky s jedním Žižkovým listem, který je vlastně prvním mobilizačním rozkazem na obranu vlasti, jenž se nám zachoval černý na bílém. Ještě dnes působí jeho pádná i "ohňová" slova na náš cit. Kolikrát jsme si je připomínali v nedávné ještě době...
...
Nemocný básník přijel tehdy se svou obětavou ošetřovatelkou paní Barborou Dvořákovou až z Opatie, kde ještě stačil nadiktovat cyklus básní Jarní kvítí a dedikovat jej mladému skladateli Jindřichu Jindřichovi s přáním, aby jej zhudebnil. Setkali se spolu pod kaštany v zahradě hotelu „Na Šumavě", který se stal prvním dočasným básníkovým domovem, než se přestěhoval do Prunarova domu na náměstí. Sedával na sluníčku u sloupu v podloubí a několik dobrých ctitelů se staralo o jeho živobytí i rozptýlení z bolestivé strázně, nemoci, která sužovala básníka, zvlášť když na chvílí procitla jeho pozastřená mysl. Otcové města propůjčili k projíždkám vzácného hosta kočár i s kočím, aby se v letních dnech mohl zahledět na letní krásu smrkové aleje u Kubice nebo pohledem na Čerchov od lesklých hladin Babylónských rybníků. Po letech vzpomněla novinářská zpráva na jednu tklivou příhodu z těchto míst.