Sluneční poutník ::
odstavce
6, 16
Jan Herain, který zde s archivářskou přesností zjišťoval v osmdesátých letech minulého století vzpomínky na všechny tři Mánesovy sourozence, nalezl zde ještě živé Josefovy modely a mohl si na místě ověřit zprávy o umělcích, dosud svěží v paměti současníků. Už se osobně nesetkal s baronem Kristiánem Kotzem, který zemřel roku 1883 a byl pochován na hřbitově u kostela. Tento příznivec a hostitel celé Mánesovy rodiny slynul zvláštní sběratelskou vášní, jistě neobvyklou u císařského správního úředníka. Nashromáždil cennou sbírku starých pluhů a polního nářadí z celého Pošumaví.
...
A znovu se ti mihne rychlá chůze štíhlého malíře s ostrými rysy v obličeji: výbojná muška pod rtem a tesknota v zraku - toť zase on, Josef Mánes. Přišel pěšky z domažlického nádraží, kam přijel v uhelném voze od Plzně, když už po západní dráze nejezdily osobní vlaky. Ujel tenkrát v šestašedesátém roce z Prahy před Prušáky a z Domažlic zamířil k sídlu svého příznivce Kristiána Kotze z Dobrše, snad přibližně týmž směrem, kudy vede dnes železniční trať k Mariánským Lázním. V tehdejším Ronšperku (nynějších Poběžovicích) vzbudil jeho zjev takový rozruch, že ho opatrní sousedé pod vlivem válečné psychózy pokládali za pruského špióna a přes marné protesty obviněného jej uvěznili v obecní šatlavě. Jen osobnímu zásahu barona Kristiána mohl poděkovat, že se ocitl v známém prostředí svých hostitelů z Újezda svatého Kříže.
Kristián Kotz z Dobrše
