Újezd

Újezd na Wikipedii

Obrázky

Reference

Sluneční poutník :: odstavce 7, 18
Vědoucí zrak si i v dnešním spuštění vyvolá na pažit pod mohutné listnáče Amálii Mánesovou, ztepilé postavy v krinolíně nebo zvonové sukni, jak si vyšla natrhat květiny pro odpolední malování. Poznáváš i její průvodkyni, baronesu Janu, tak důvěrně známou z dvou Josefových portrétů, z nichž nás dodnes uchvacují svou ženskou krásou plná ramena a z tmy vlasů zasvitnuvší růžový úsvit vetknutého svlačcového květu. Za nimi kráčí zpodivínštělý dobrácký Quido, milující koně a žánrové výjevy; podle jeho sametové vázanky každý na první pohled pozná, že tu jde o umělce. Štíhlá, vysoká postava v kostkovaných "píšťalách" kalhot, s přehozeným plédem přes jednu ruku a v druhé držící štábrličku se stříbrným knoflíkem, toť on, Pepi, chlouba rodiny, který tu vyhlíží nějakou dívčí tvář pro kresebnou studii. Baronesa Jana mu už vybrala jednu černobrvou krasavici s plným poprsím v upjatém živůtku, jejíž tvář, orámovanou černým šátkem, zavázaným na babku po bavorském způsobu, zbásnil v akvarelovém portrétu s nezapomenutelnou milostností a mistrovstvím. Každá dívčí tvář, jím zpodobovaná, se mu pod rukou proměňuje v oslavu ženské krásy a dětské něhy, každá květina v nějakou nápověd nebo zpověd jeho nejniternějšího osudu. Kdo z ctitelů Mánesova portrétního umění by neznal překrásnou akvarelovou podobiznu Františky Gróbnerové, dcery újezdského šafáře, kterou si baronesa Jana natolik oblíbila, že si od Josefa objednala dokonce dva její portréty. K dvěma portrétním kresbám újezdským připsal malíř i jména svých dívčích modelů Stamper Baberl a Hobl Kathl, jejichž pozdější lidské osudy vysledoval na místě při své návštěvě v Újezdě na sklonku první světové války František Zákavec. Ještě tehdy přesně podotkl o zdejší vsi, že "lid mluví německy, ale chalupy jsou české".
...
Jen pelyněk voní u cesty před újezdskou farou a v štítovém výklenku jedné chalupy stojí lidová soška nějakého světce, pravděpodobně patrona některého z hospodářů, který svěřil po názoru doby svůj dům jeho nebeské ochraně. Vystupujeme do kopce podél lomu a poplašné troubení varuje chodce, aby pospíšil před účinkem střelby a možností úrazu. Sosny a kručinky provázejí poutníka až k vrcholu, kde se otvírá vyhlídka přes celé údolí Radbuzy, ves nese na zádech kostel i s farou a krajina s horizontálami mezí ustupuje k severnímu obzoru, uzavřenému typickou siluetou Přimdy, korunovanou zříceninou románského přemyslovského hradu. Už odkvětá jestřábník chlupáček a jeho hebké chmýří poletuje nad trávami, nad žlutými květy svízelu syřišťového přelétl perleťovec, vánek přebíhá v obilí a čeří metlice a v zátočině u cesty za osamělou borovicí trsá cvrček pod šípkovým keřem. Snad tady někde hledal nemocný Josef Mánes pověstnou žlutou růži, v jejíž jemné vůni už kličkovala Smrt.
Dražinovská hora :: odstavec 10
Byl zimní modrobílý den, plný slunce i mrazu, když jsme od vsi zaměřili své kroky do nejvlastnějšího Vrbová citového i spisovatelského hájemství, kde se dějí věci neslýchané, které nám dovedl vyhledat pozornýma očima a sdělit slovem básnicky odstíněným a bohatým. Myslím přímo na dvě knihy, Dražinovská hora a Vysoký sníh, jež nás uvedou do chodské přírody jakoby ozářené lampou Aladinovou. Postál jsem v údivu před širokým panorámatem kraje, když náš dražinovský rodák pronesl jadrnou chodštinou: „Tu je naše domovo." S potěšením jsem si vyslechl i pomístní názvy a jejich zvláštní sklonění: „Máme pole v Ladicích," ale: „Jedeme do Lazíc." Na sněhu se mihly dvě srny a za tmavými sosnami lesa „V závorách" se zdvíhalo celé haltravské pásmo, větve kladly pod stromy průzračně modré stíny, sníh křupal pod botami, zatímco z vrcholu „křivánčí", jak tady něžně nazývají modříny, rozhoupal padající sníh jehnědy na lískách. Najednou se něco pospěšného a temného mihlo pod sněhem a proměnilo se to v myš, razící v sypké běli svoji chodbičku. Do lesních paloučků, kterým tu říkají „houvárky", se opíralo slunce, aby zde roztálo sníh a vysušilo trávu pro milostné hry zajíců i pro zalehnutí srnčí zvěře. Kopce rozryté černé země a chomáče zeleného mechu svědčily o přítomnosti divočáků, kteří tu nebývali v dobách Vrbový honitby. Přešli jsme Císařskou pěšinu, která se rovněž rozběhla z Domažlic na Petrovice, Rejkovice a přes Dražinovskou horu až do Klenci. Pod „Skalku" umístil Jan Vrba ve svých Chodských rebeliích smrt „starého čerta" Wolfa Lamingena, aby dal Dražinovské hoře i prvek dramatický a baladický. Ať je to krmelec mezi kmeny či klínové písmo ptačích stop nebo holubí studánky, vše bylo citlivě vyjádřeno v této z nejvýznamnějších Vrbových knih. Když jsme vyšli z lesa do oslnivého stříbra krajiny, k pahorkům s lištím a břízami, zdálo se mi, jako bych náhle ucítil pronikavě zavonět kořennou vůni kopytníků. Z „Houjeskýho" kopce nad Lůsovcem isme obhlíželi Luženice i Luženičky, Draženov i Rejkovice, Baldov i Domažlice, Újezd i Hrádek se vztyčenou postavou Kozinovou.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 10
Také nejslavnější husitská bitva, v níž Prokop Holý porazil křižáky pod domažlickými hradbami, je provždy spjata s tímto nejzápadnějším slovanským městem. Na východním okraji města, pod vrchem Škarmanem, kam dřívější dějepisci umísťovali starodávnou Tuhošť, upoutá poutníkův zrak mohutné Šedé zdivo kostela U svatých. Tato gotická stavba z nelícného kamene byla od počátku duchovním střediskem celé chodské farnosti. Tady byl pokřtěn Jan Sladký, nazývaný Kozina, než bylo jeho rodné Houvězdo připojeno ke klenčské kolatuře. Úzká severní okna této svatyně připomínají gotiku třináctého století, jíž patřil i kostel svatého Jakuba, postavený zcela blizoučko a zrušený josefínským patentem v století osmnáctém. Žulová renesanční kazatelna z roku 1562 byla ze zrušené svatyně přemístěna na hřbitov k Svatému Janu a při opravě kostela byla přenesena na dnešní místo. Náhrobní kameny ze šestnáctého století, umístěné v interiéru kostela, nám připomínají barvitý obraz života našich měst za tehdejší doby, jak vstoupil do našeho vnitřního světa z historických povídek Zikmunda Wintra. K těmto zdem a tomuto času by patřilo vzpomínání na jednoho učeného D omažličana, slovutného biskupa českých bratří Jana Roha, který byl od svých souvěrců poslán s důležitým poselstvím - k Martinu Lutherovi. Ten přijal sympaticky duchovního z Čech a dokonce mu napsal předmluvu k jeho Vydání počtu víry, tehdy přeloženému do němčiny léta Páně 1533. Rohový zásluhy o bratrský kancionál uznávají všichni dějepisci českého duchovního zpěvu. Jan Blahoslav napsal o něm slova plná uznání: Muz čadský, váfyiý a soudný, vynikaje jako orel nad Augustu a ostatní bratrské biskupy, nemév času svého, ačkoliv po domažlická zadrhovaJ, v jazyku českém a dokonalé jeho známosti sobi rovného, takfy cokoliv on sepsal sám neb od jiných sebrané spisy korigoval, ty všechny mohou čteny býti a z nich, Aido chce býti dobrý Čech, mufy slova afrases bezpečné uzfti.
Mrákovská neděle :: odstavec 9
Jeho celoživotní prací je připravovaná kniha o lidové muzice a dudácích na Chodsku. Už od studentských let se zabýval se svým bratrem Stanislavem dudáckou muzikou. Pro Stanislava vyrobil dudy sám starý Volfgang Štefek v Kozinově Újezdě. Stanislav hrál dudy, Rudolf ho doprovázel na housle, navštěvovali staré dudáky, houdky a pištce v celém kraji, učíce se od nich. Je to milé čtení o lidových muzikantech, které seznámí širší veřejnost o jednom odvětví staré chodské kultury zasvěceně a zajímavě. I mne povodil od vesnice k vesnici a bylo to putování nadmíru bohaté a příjemné. Seděli jsme v roztomilém mrákovském domečku a bylo radostí poslouchat, jak si tito tři milovníci domova navzájem doplňovali své znalosti a vzpomínky.