Od Postřekova do Klenčí ::
odstavec
46
Tato zkratka vyjádřená v nekrologu profesorem Miloslavem Hýskem
vyjadřuje nejvýstižněji Baarův literární význam i jeho lidskou tvář.
Snad všichni nosíme v srdci jedno místečko, do něhož se nám soustředil
nejmilostnější půvab domoviny a v němž vždycky nalézáme samy sebe.
Pro Baara to byly Výhledy. Nebylo jedné návštěvy, aby ji nevedl do
kopce na nejkrásnější z chodských vyhlídek, i když mu už nemocné srdíčko
vypovídalo službu. Každá roční doba přiodívá tento kraj jinými barvami
a hlasy, dojímá jiným výdechem a kouzly jako milovaná dívka smysly
milencovy. Když podzim obnaží zemi, promlouvá krajina k našemu duchu
a svou zamlklou zamyšleností i k naší duši. Na jaře vchází svými hlasy
a vůněmi do našich rozjitřených smyslů. Doputoval jsem na Výhledy,
když kvetly třešňové aleje až k hranečníkům, břízy se odívaly první jemňounkou zelení, u jejich pat zlátly petrklíče a na vlhkých oupadech se
leskly blatouchy. Od Capartic jsem obhlížel čerchovské lesy, pozastřené
zvláštní průzračnou modří, z níž zadýchla přejemná, lehounká zeleň
rašících buků s takovou něhou a jímavostí, že jsem zůstal stát v údivu.
Je to opravdu krásný kus lesa u Černé řeky a Nemanic, kde končí slovanský svět a začíná cizina. Vrátil jsem se zpátky na Výhledy k bronzovému
Baarovu pomníku, vymodelovanému Ladislavem Šalounem a stojícímu na témže místě, odkud vlastenecký biskup Jan Valerian Jirsík požehnal kraji a celé české zemi.
Capartice
