Pěšinkami mrtvých ::
odstavec
1
Jako varující boží prst se tyčí nad Trhanovem kamenná renesanční boží muka, která daly postavit Lomikarovy dcery pro spásu duše hříšné. Ani nejzbožnější chodská žena se před nimi nepokřižovala, neboť "selská paměť je tvrdá". Věřilo se na celém Chodsku, že po Lomikarově smrti
vybíhá o půlnoci z trhanovského zámku černý pes s ohnivýma očima a
po půlnoci mizí v klenčské hrobce u rakve trýznitele Chodů.
Táhlý hřbet Čerchova se černá nad krabatými políčky, za mokřinami luk,
za taškovými střechami chalup a rozhozenými pentlemi cest, za stodolami
a sruby, jejichž temnými škvírami střílen se dívá historie. Pokřivené štěpy
žalují svými pahýly a zkrouceným větvovím na nepřízeň nečasů. Vsi,
přitisknuté jako koroptví hejna pod svahy kopců, se dívají do Čech jdeš-li z Němec, "jako by tě chtěly zaskočit zezad". Staré zvyklosti se tu
mísí s novotařením, kterému se ještě nepodařilo vejíti do krve těchto
pravnuků dávných pomezních stráží. Touláš se starými pěšinami a úvozy,
vyvolávaje si tváře dávno už rozpadlé v prach, ale stále oživované vděčným
vzpomínáním na jejich statečné Činy a dobré skutky.
Trhanov, boží muka
