Josef Thomayer

Josef Thomayer na Wikipedii

Obrázky

Josef Thomayer

Reference

Pěšinkami mrtvých :: odstavce 3, 5, 49-50
Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní... Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university. Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný "zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin. Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda. Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot, striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii". Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci, kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba. Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři, tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí. Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a "bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým lékařem."
...
Tento misogyn, který znal velký kus světa a doma se obklopoval uměním, byl vnitřně daleko složitější osobností, než ji lze postihnout jen z díla beletristického a medicínského. Měl jistě velikou potřebu přátelství. Jeho vyběravost v tomto směru byla náročná, ale koho jednou přijal do svého srdce, zůstal mu věrným kamarádem po celý život. Trojici nejbližších přátel tvořili Vrchlický, Jirásek a Aleš. Thomayerův vztah k Vrchlickému se.neměnil od studentských let klatovských až po básníkovo tragické stáří. O manželském martyriu knížete českých básníků byl asi zpraven nejdůvěrněji. Žel, ani jeho lékařskému umu se nepodařilo odvrátit Damoklův meč od básníkovy duše. Opravdu visel jen na vlásku...
...
A ještě na jednu okolnost myslím, dívaje se k trhanovskému zámku. Den před Mistrovou smrtí byl u Alšů jako poslední návštěva Josef Thomayer. Potěšil doktorsky starého kamaráda, ale Smrtka skrytá v růži byla přece jen mocnější.
Zůstal jsem sám. Nebe nad Čerchovem zrůžovělo, z luk se přemítavě zadívala voda a po pěšince mrtvých přešli tichounce tři staří přátelé, tři strážcové tradic: Aleš, Jirásek a Thomayer.