Od Hradce k Počátkám ::
odstavce
15-16, 35
Z čertova kamene, zalesněné dominanty tohoto kraje, spatříme širokou končinu, která se prostírá od Jindřichova Hradce až k Počátkám. Mírné vlny lesů, horizontálně seřazené nad hladiny rybníků, ustupují v šedavě modrém valéru až k jemným liniím obzoru, jenž splývá s vysokým, vybledlým nebem. Slunce střídavě osvětluje pruhy políček, sbíhající se k cestám, vroubeným břízami a jeřáby, a za temnými pásy lesů prozáří parnatou rovinu třeboňskou.
Úvodní kapitola z knihy Vraní svatby od Pavla a Olgy Bojarových lyricky jemně vyvolává krajinný obzor jejich tehdejšího prázdninového domova, nazíraný právě z čertova kamene:
...
Už tehdy tam vyráběli textil. Jedna jeho povídka, celkem málo známá, obírala se velmi zasvěceně trudným životem továrního dělnictva. Dnešní fezárna má docela jiné pracovní a životní podmínky než za dob Pravdova mládí. Jen rybník s ostrovem tu zůstal týž a na pivovarském komíně se usídlili čápi. Bedřichu Smetanovi tu postavili pomník a ve vsi nevýstavný zámeček. Nad městem u lesa si včelničtí židé, kteří byli z obyvatelstva nejzámožnější složkou, založili hřbitov. Rostou tu divizny, žampiony a thuje; staré hebrejské nápisy smývá déšť. Slunce ozářilo břízy i městečko dole jako za času mariánských poutí, kdy tu pod modrým nebem chodívaly družičky a jasně zněly včelnické zvony, slyšitelné daleko do kraje. Díváš se k Čertovu kameni a na radouňské kopce, vzpomínáš na vesničku Brabec a na všechny vsi kolem, z kterých vždycky na jaře odcházeli zedníci, aby se na zimu zase vraceli z Vídně s našetřenými penězi, poplatili dluhy a spravili došky svých chalup.
Čertův kámen u Deštné
