Mrákovská neděle ::
odstavce
1, 5, 9, 11, 19
Bylo nedělní únorové ráno, když jsme se s přítelem vypravili z Domažlic do Mrákova. Hned za nádražím jsme odbočili k staré cihelně, která ještě před padesáti lety bývala nočním útočištěm dráteníků, a kousíček dál jsme minuli hospodu s historickým názvem U knížete Břetislava. Na kopec vlevo od silnice někteří archeologové umísťují Tuhošť, domnělé dějiště vítězné Sámovy bitvy nad franckým králem Dagobertem.
...
Křížek pod mohutnou lípou na rozcestí mezi Mrákovem a Klíčovem přetínal čistou linku obzoru, jemně nakreslenou nad oběma vesnicemi, skrytými po chodském způsobu za zády vrchů. Klíčov je hezká ves, ale školou i kostelem patří do Mrákova. Z věže svatovavřineckého kostela zavolal zvon k velké mši, z jednotlivých vrátek vyšli osadníci, slili se v jednolitý proud a valili se na mrákovskou náves. Hezká podívaná byla na oblečení žen, jež měly přes ruce přehozené salupy. Vešli jsme za nimi do kostela, který byl naplněn do posledního místa. Kněz sestoupil z kazatelny, zazněly zvonky ministrantů, při pozdvihování poklekla celá osada na kolena a potom všichni sborem odpovídali slova modlitby. Tak nějak tu bývalo za pana administrátora Antonína Krejčího i za návštěv Boženy Němcové, když chodívala hyjtou k rychtáři Konopovi. Tyto chvíle připomíná pamětní deska od sochaře Bohumila Zvěřiny, který měl za vsí na kopci Vrchovu svůj ateliér. Tam někde vzadu jsou Pelechy, kam každoročně jezdí akademik profesor Josef Dobiáš k svému švagrovi, řediteli školy Černému. Zašli jsme ještě k jinému stavení, které bylo domovem slepého mládence Hondzy Kubuc, nadaného hocha a znamenitého vypravěče pohádek, jemuž paní komisarka psávala dopisy ještě z nymburského působiště svého manžela. Literární historie dobře ví o tomto vlasteneckém mládenci, kterého Božena Němcová zvěčnila v Pohorské vesnici, jenž byl kolportérem knih a novin, i svolavatelem selských schůzí, na nichž se
četly noviny. Když byla vyhlášena konstituce, byl Hondza v Domažlicích na táboru lidu na náměstí a také na něm mluvil a po řeči jej studenti nosili na ramenou. V domku Josefa Němce nás pohostili zelnými plackami takové chuti, že se jí mohl vyrovnat jen čerstvý domácí chléb upečený maminkou v naší peci. Opominout kulturní dům, kde má stánek Chodská scéna národopisné družiny, musili by Mrákovští považovat za smrtelnou urážku. Proti kostelu stojí u mohutné lípy rohový domeček tak líbezný jako z některé Andersenovy pohádky. A jako do pohádky jsme vešli po schodech k posledním chodským šedličkám, o kterých psala už paní Naděžda Melniková-Papoušková ve svém Putování za lidovým uměním. Od té doby uplynulo čtvrt století a slečny Bílkuc jsou stejně čiperné a hovorné jako tehdy, i když starší z nich už pohladila po vlasech devadesátka. Jejich dědeček i tatínek byli chodští krejčí a písmáci. Sestry neopustily tak docela domovské řemeslo. Působily zamlada jako industriální učitelky, a když žádný z bratrů nechtěl doma pokračovat v otcově práci, vrátily se pod rodný krov jak vestálky chodského svérázu. Jsou snad posledními chodskými šedličkami, jež znají dopodrobna všechny jemnosti ženského a mužského kroje, jaký se nosí na Chodsku.
...
Jeho celoživotní prací je připravovaná kniha o lidové muzice a dudácích
na Chodsku. Už od studentských let se zabýval se svým bratrem Stanislavem dudáckou muzikou. Pro Stanislava vyrobil dudy sám starý Volfgang
Štefek v Kozinově Újezdě. Stanislav hrál dudy, Rudolf ho doprovázel na
housle, navštěvovali staré dudáky, houdky a pištce v celém kraji, učíce
se od nich. Je to milé čtení o lidových muzikantech, které seznámí širší
veřejnost o jednom odvětví staré chodské kultury zasvěceně a zajímavě.
I mne povodil od vesnice k vesnici a bylo to putování nadmíru bohaté a
příjemné. Seděli jsme v roztomilém mrákovském domečku a bylo radostí
poslouchat, jak si tito tři milovníci domova navzájem doplňovali své
znalosti a vzpomínky.
...
Usadil se na čas v Mrákově v tísnivém okupačním ovzduší, pilně tu
maloval a nakonec uspořádal ve škole výstavku svých prací. Nejoblíbenějším jeho mrákovským modelem byl "děrek Marytuc", takový jadrný
Chod k pohledání, který už jenom opatroval vnoučata a s mladými už
nemusil na pole. Měl proto dost času posedět s malířem, posedět i porozprávět, takže mu s ním příjemně ubíhal čas. Jaké však bylo překvapení,
když spatřil za oknem školy svůj kontrfekt, hledící přímo na kolemjdoucí.
Pozapomněl totiž na svá léta a domníval se, že je stále oním pohledným
chasníčkem, do jehož náruče letěla děvčata při muzice jako včely na med.
Nepomyslil na čas, který pustoší ještě jinší hodnoty, než je mladá tvář.
Mrákovským se výstava líbila a začali mezi sebou vybírat peníze na
oltářní obraz svatého Václava. Když vybrali přes třicet tisíc korun, obrátili
se na umělce, aby jim světce vymaloval. Snad mu přesně nevysvětlili své
přání, snad se domnívali, že malířova představa se shoduje s jejich, trpělivě
čekali na hotové dílo. Když je postavili na oltář, bylo vidět na všech tvářích nepopsatelné rozčarovaní. Chodští sedláci počítají světce-knížete
k "nebeské kavalerii", musí sedět na koni a musí to být kůň jako panna.
V tomto punktu si nedají nic namluvit ani vymluvit. Malíř však namaloval
světce jako nějakého chudého klečícího eremitu v trní, bez koně, bez
zbroje, bez přílby. U světcovy hlavy spatřili nějaký klobouk, tak málo
zdůrazňující knížecí důstojenství, a tato svatozář byla ještě namalována
našišato. Když se ani panu faráři nepodařilo přesvědčit věřící, přijel z Domažlic pan vikář, ale ani ten neuspěl s výkladem, že malíř má právo na
svoje pojetí. Neuznali pěšího světce Václava s nažloutlou tváří churavce
za hodná svých modliteb a jeho obraz pověsili do šera na kruchtě.
...
Vzpomněl jsem na jiný slunný den z konce jara, když jsme šli od nich
z Mrákova po silnici k Tlumačovu a k Stráži až do města. Na lukách kvetlo
tolik pampelišek, že jsem takovou žlutou záplavu v zeleni dlouho neviděl.
Okraj příkopu se modral zběhovcem a bledě růžovými květy řeřišnice
luční, štěpy stály holé, ještě neprobuzené, ale vánek byl už navoněn ornicí
a nebe se třpytilo skřivánčími trylky.
Mrákov
