-
Rybníky ::
odstavec
17
Roso, lůžko zrození rusálčina, lysko a tmo! - Jak nevzpomenouti škádlivého smíchu koupajících se dívek, jímž stříkly tolikrát do mých vzrušených očí. Luna se leskla matně na jejich vlasech, zatím co do pěšinky v zblochanech odložily chvatně svůj šat. Oděny jenom studem a šátky na hlavách, zaváhaly na břehu, postály tiše na zrosené trávě, aby pak obrácené k mým skrytým očím, tou bělí náhle oslněným, zmizely v teplé vodě, která tak citlivě odlila sladké zvlnění jejich malých ňader. Žádný malíř nezachytí gesto, nad jehož prostou samozřejmost neviděl jsem už nikdy potom obnažení cudnějšího. Kameny ještě hřály sálavým slunečním teplem, když na ně usedly oblékajíce se, a cvrček rozkřesával jiskry hvězd. Ó kameny, denní jeviště her otakárka fenyklového s třepetavými černožlutými křídly!
-
Hlasy domova ::
odstavec
199
Míjím hladinu Střevíčku, v jejímž hlubokém modru rozvírá lyska stříbrný vějíř vln a v lehounkém dýmu nad samotou Punčoškou letí holubi, ztrácejíce se za jeho rozplývavým sloupem. Pod kůrkovou střechou bývalého mlýna Kabelíku tušíme nápověd renesančního sgraffita a na štítové zdi zašlý rumělkou psaný nápis, jehož význam říká "Cokoliv konáš, konej dobře a mysli na konec!"
-
Na Vodňansku ::
odstavec
56
Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...
-
K metropoli kraje ::
odstavec
31
Chtěl bych jít zase v některém letním večeru pod duby na hrázi velkého Munického rybníka, kdy je tu všude dvojí zrcadlení: nebes i stromů, oblak, rákosí i ptačího letu - kdy kvetou lekníny, voní voda a táhle vyzpěvují žáby z luk uprostřed senosečí, kdy veliká luna vystupuje nad černé utichlé lesy. Chtěl bych slyšet bukače, jít bos po luční pěšině v rosách a vyhlížet chřástala, kdy na ztemnělé hladině zhasínají lekníny a černá lyska rozhoupává trsy orobince. Vy večery, rozvoněné vodou, vy stmívání, plná výdechu puškvorcového kořene, tak podobná večerům mé krajiny rodné, jak vás mám rád!
-
Třeboň ::
odstavec
12
Obílené zdi v zeleni pastvin, kosmaté duby na hrázích, rozdouvané bouřemi a větry, stříbrná plynoucí oblaka v zrcadle hladin, jejichž měňavý stín čeří vějířem vlny plující roháč nebo černá tečka lysky, před vašimi kroky unikající do bezpečí v středu rybničném, to ještě není Třeboňsko. Ještě k němu patří šelest písku pod vašimi kročeji v praskavých borových lesích a zase houpavé pěšiny mezi třasavisky, ostřice luk a mělké zteplalé vody "lokáčů" i černavy opuštěných borkovišť, kde se zastavil čas. Kapradí obrostlo černé, zapomenuté jámy v lesích, odkud byla lámána žula na rybniční hráze, a omamnou vůni rojovníků roznáší vítr mezi rašícími břízkami nad rašelinitá mokřadla, kam v létě zaběhnou děti pro červené kuličky klikvy i modré bobulky "opilek", jak tu nazývají, ne bez důvodu, plody vlochyně. Teplé večery v senách jsou rozeznívány táhlými žalmy žab a dny šuměním křídel všeho vodního ptactva, které přelétá z hladiny na hladinu. Podzim rozsvítí rudé hrozníčky jeřabin nad "talutami" plnými kvetoucího vřesu. Stará zvyklost, udržovaná v kraji odnepaměti, zavěšuje věnečky z jeřabin o svátku svatého Bartoloměje (k němuž se vztahuje tolik místních pranostik) na štíty stavení, aby je světec uchránil od ohně. Z husté, těžké mlhy zazni naříkání "kníhaček", jak tady výstižně nazývají čejky, a v šelestivém rákosí se mihnou rozplývavé siluety vodních pytláků, nemilosrdné pronásledovaných už v dobách Krčínových. Jejich mstu pocítilo tolik baštýřů a hajných, přepadených o samotě. Oko za oko, zub za zub platilo tady jako neúprosný zákon v stálých zápasech lidské náruživosti s ochránci knížecího majetku; kolik balad s příchutí krve i tetelivého strachu bylo by možno napsat o každém rybníce, o každé baště. Pach rybiny a čpícího bahna vane v podzimních prochladech z temného rybničného dna, v němž zůstaly po rybolovu hluboké capoty rybářů, měnící se prvním deštěm v malá, stříbrná zrcátka...
-
Rybníky ::
odstavec
16
Roso, lůžko zrození rusálčina, lysko a tmo! - jak
nevzpomenouti škádlivého smíchu koupajících se dívek, jímž stříkly tolikrát do mých vzrušených očí.
Luna se leskla matně na jejich vlasech, zatím co do
pěšinky v zblochanech odložily chvatně svůj šat.
Oděny jenom studem a šátky na hlavách zaváhaly
na břehu, postály tiše na zrosené trávě, aby pak obrácené k mým skrytým očím, tou bělí náhle oslněným,
zmizely v teplé vodě, která tak citlivě odlila sladké
zvlnění jejich malých ňader, žádný malíř nezachytí
gesta, nad jehož prostou samozřejmost neviděl jsem
už nikdy potom obnažení cudnějšího. Kameny ještě
hřály sálavým slunečním teplem, když na ně usedly
oblékajíce se a cvrček rozkřesával jiskry hvězd. Ó, kameny, denní jeviště her otakárka fenyklového s třepeiavými černožlutými křídly!
Od rybníka byly podnikány noční výpravy do cizích
zahrad na hrušky Jakubky a do polí za "luskami".
Krásná trnutí a strach provázely tyto nedovolené
exkurse, které jsme ani zdaleka nepovažovali za polní
pych, bylyť pravoplatným vydrženým klukovským
právem. Dávali jsme pozor převeliký, abychom nepřišlápli třetí lusk a tím nepřivolali starého Hejtmánka,
který nemilosrdně vzal komukoliv čepici s hlavy. I zakrákání vránino věstilo nezdar, ó, moci cítit ještě teď
na nahém těle pod košilí chlad prudce naškubaných
lusek! Chuť měkkého sladkého hrášku je dodnes nezapomenutelná. Soustřeďuje se v ní celé naše tklivé
dětství....
lyska černá
