-
Pouť vzpomínavá ::
odstavce
35-36, 38-41, 43
Poslední škola, kam se Bohumil vracíval domů, byla ve Štěkni. Obýval tam komůrku s cihlovými dlážkami, kde si rozložil mezi voští svoje papíry i plátýnka, a rozhlížel se z okna přes hřebeny střech k Podsrpu, Modlešovicům, na celé východní Strakonicko. Když se vracíval z toulek, bzučelo to v jeho malířském tusculu samými včelami jako ve včelíně.
Zamiloval si toto městečko, stulené pod windischgratzským zámečkem jako kuřátka pod kvočnou. Z jeho oken se ozýval dívčí smích, který umlkal pod přísným pohledem "anglických panen", řádových sester, jejichž učitelská činnost se těšila přízni bohatých rodičů. Zámecký park byl aspoň zčásti přístupný obecenstvu, které se mohlo procházet i stinnou alejí, nazvanou "Mutterweg", určenou dříve jen pro procházky staré hraběnky. Zahradnický domek je rodištěm Františka Spilky, profesora sborového zpěvu na pražské konservatoři a prvého sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelů, u jehož založení stál a jejž řídil 14 let. Dvořákův žák z varhanické školy, projevuje se i ve svých skladbách jako srdečný lyrik "dvořákovského svěcení a bendlovské tradice". Bohumil mu při několikerých setkáních připomenul Štěkeň, ale starý pán žil příliš dlouho v muzikantském světě a o rodné městečko neprojevil zvláštní zájem. Nejen výtvarné zaujetí, ale především láska vedla Bohumilovu ruku, když si tu citlivě kreslil starou barokní faru se statuí svatojanskou nebo dvouštíté průčelí statku u Sosnů.
...
Pomník Alfonse Šťastného zavede naše vzpomínání hluboko do minulosti, do samého začátku minulého století. Tehdy vzrušila štěkeňské sousedy opravdu zvláštní událost. V místním kostele se konal křest dvaadvacetileté židovské dívky Anny Rosenauerové i s dvouletým nemanželským synkem, kterému svobodná matka jistě přes odpor rodičů s jedné i druhé strany chtěla získat legitimního otce. Tento synek, který se po křtu jmenuje Antonín Šťastný, zařídí si ve Štěkni obchod, ožení se s dcerou malíře Cedla z Nových Hradů, a dostává se záhy mezi nejzámožnější sousedy v městečku. Staršího syna Alfonse pošle na vysokoškolská studia a pro mladšího zakupuje v Padařově u Tábora velké hospodářství, k němuž patřilo 400 měr polí. Tento zemanský statek patříval husitskému hejtmanu Mikuláši z Padařova, který je znám v uměleckohistorických kruzích jako objednavatel vzácné iluminované bible. Mladší syn náhle umírá a jeho bratr Alfons musí nechat oblíbeného přírodovědného a lékařského studia a převzít padařovské hospodářství. Vydává knihy, noviny, zakládá selské politické hnutí, bouří proti církvi a jeho vystoupení z ní je pádným výrazem protestu hlavně proti dogmatu o papežské neomylnosti. Seznamuje se s Barákem, rediguje po něm Svobodu a své vyhraněné názory o politice a hospodářství ukládá do 20 ročníků Selských novin, které sám vydává, sám vyplňuje a pro něž má stálé patálie s úřady. Jistě svérázná postava, která si ve své době vysloužila i svérázné epitheton "padařovský filosof". Historik politických dějin v Čechách jistě zkoriguje jeho názory a význam z dnešního stanoviska, ale osobnostní a charakterovou výraznost mu upřít nemůže.
K Štěkni se váže jméno Karla Klostermanna. Jeho otec byl zde dva roky zámeckým lékařem u Windischgrätzů. Tehdy náš spisovatel zde prožil první prázdniny jako kvartán klatovského gymnasia a o příštích vakacích přišel už z Písku, kde navštěvoval kvintu a posléze tam i maturoval. Otec se zatím přestěhoval s rodinou do Kašperských Hor, kde žil až do své smrti.
Klostermann umístil přímo do Štěkně dej rozmarného vzpomínání "Revoluce v Písku" a část svého románu "Ecce homo".
Bohumil ho zastihl ve Štěkni už jako starého pána, jenž bydlel jeden čas v domě pekaře Velána a později v zámku. Stará rybářská vášeň ho ani ve stáří neopouštěla. Měl s ní určité nesnáze a o jeho rybaření se vyprávějí bohatýrské příhody; jednu rozmarnou jsem slyšel sám. Štěkeňští dobře vystihli, že "pan rada", jak mu všeobecně říkali, nemívá při rybolovu veliké štěstí. Špatně už mu sloužil zrak a tato vada byla příčinou jeho rybářských neúspěchů. Dovolili mu tedy lovit i v rybníce. Starý pán se usadil s prutem na hrázi, hodí udici, trpělivě čeká - a nic. Jeden bodrý soused jde zvečera kolem a už zdaleka projevuje účast: "Tak berou, pane rada, berou?" - "I kdež, sedím tu už od rána - a ani jedna nezabrala." - Hovorný stařík se pozorněji podívá a usměvavě prohodí: "Pane rada, takhle níc nechytnou, to si musejí hodit udici do vody, mají ji zabodnutou v klobouku."
...
Hledám ještě mlýn, kde bydlil v patnáctém století mlynář Jakub, tehdy nazývaný Kubík, který se velmi vydatně podílel na prvních snahách vznikající jednoty českobratrské. Zasahoval do mnohých bohosloveckých sporů a napsal několik jadrných traktátů. Byl to starověrec, lnoucí k učení Petra Chelčického, a zatvrzele lpěl na prvotní prostotě života i víry, která byla ve vzácné shodě mezí učením a skutky. Tehdejší Štěkeň byla v okruhu bratrských vyznavačů velmi proslulá.
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
8
Duší předobrou byl "páter Radost" z Klostermannova románu "Ecce homo", který ze štekeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost - tímto "přezděvem" si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl věru hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan mel k smrti rád rapé a "ten boží truňk". Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho "radost ze života". Posílávala mu kaplany, vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světce, že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. - Ted se jistě raduje někde v ráji se svými stolovníky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představit tváře zchmuřené a asketické.
-
Strakonice ::
odstavec
51
Už Hájkova Kronika zaznamenává pověsti o vzniku Řepice, Štěkně a Kraselova, kladouc je jako historickou skutečnost do pohanských dob, které nám zachovaly i pověstné názvy Hradců a Jaslova.
-
U Sudoměře ::
odstavec
16
Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune "lid polní"; už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýcháně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. K severovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny tarasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc hravě, dřív než bys vrhcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdvižené praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obrací k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan narychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan Žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdních koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou.
-
Prácheň ::
odstavec
83
Plyn, řeko, zatoč se před samotou u Mostáka a vpluj zeširoka ke Štěkni.
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
7
Duší předobrou byl » Páter Radost« z Klostermannova románu »Ecce hommo«, který ze štěkeňského
děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost. Tímto
»přezděvem« si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po
svém Pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl, věru, hříšný mamon, rozdávaje
plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez
slabůstek; náš pan děkan měl k smrti rád rapé a ten boží trunk. Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho »radost ze života«. Posílávala mu kaplany
vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světci
že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. — Teď se jistě raduje někde v ráji se svými stolovniky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představiti tváře zchmuřené a asketické.
Štěkeň
