Žichovice

Žichovice na Wikipedii

Související

zámek Žichovice

Odkazy

Domovská stránka

Reference

Stříbrné Hory :: odstavec 22
V zámeckém parku létají za teplých večerů svatojánské mušky, zahouká sova a ráno z prosvětlených korun zaznívá flétnový zpěv žluví i vrkání divokého holuba z větvoví liliovníku. Milovník cizokrajných stromů může se procházet pod jedlí kanadskou i Weimuthovkou, chce-li, může si utrhnout tvrdý plod ořechu kanadského i lísky turecké a nemusí jít až na nádvoří hradu Rábí, aby uviděl vzácné muky, rostoucí tady ještě s jinými botanickými zvláštnostmi. Ty uvidí v zahradě, kde panští zahradníci vypěstovali vzácný druh lilie královské, pivoňky dřevité, stejně jako šafráníky i kosatce všech možných barev a odstínů. Zahlédneme-li ve zdejším okolí moruše, je to zároveň památka na zasloužilého učitele Petra Šafránka, rodáka tedražického, který zde morušové stromy vysazoval kvůli pěstování bource morušového. K učitelství přišel vlastně od muziky. Se svým bratrem Kajetánem a dvěma kantory odešel jako čtvrtý člen kvarteta na muzikantskou pouť do pruského Slezska, kde navštěvoval učitelský seminář ve Vratislavi. Po bratrově smrti vrátil se do Tedražic, živil se hudbou a ušetřil si na studie v Klatovech a v Českých Budějovicích; v dvacátých letech minulého století dosáhl zde učitelské aprobace. Hrabě Taaffe objevil ho na návštěvě v Chudenicích jako výborného muzikanta a chtěl ho umístit jako písaře na svém zámku nalžovském. Tento rozený učitel nalezl však záhy své pravé poslání a proto v krátkém čase nastupuje učitelské místo ve škole těchonické a za tři roky se stává učitelem na Stříbrných Horách, aby zde působil až do své smrti. Jeho pedagogický věhlas rozšířil se po celém kraji a donesl se až k sluchu žichovického zámeckého lékaře Dr Josefa Klostermanna, jehož synek Karel potřeboval nějakého svědomitého učitele, který by usměrnil jeho zanedbané školní vzdělání a připravil ho ke zkoušce do klatovské hlavní školy. Hoch, který v Žichovicích žil víc v přírodě než ve školních škamnách, těžko zvykal tuhé kázni v domácnosti nového učitele. Bydlil tam se svým nejmilejším kamarádem Bertíkem Körbrem, synkem správce žichovického panství, a s Františkem Havlíčkem, jehož otec byl lesmistrem v Lovčicích.
Pouť vzpomínavá :: odstavce 48, 53
Ani po tatínkově smrti neskončilo věrné milování s řekou Otavou, jenom se přeneslo do končiny jiné. S Aloisem Moravcem zajíždívali do Žichovic pod hradem Rábí a tam malovávali po několik pozdějších prázdnin. Měli tam už malířskou konkurenci. Malíř Rudolf Bém si tu vysloužil za dlouhá léta své věrnosti dvě čestná občanství: žichovické a rábské. Nevíme už přesně, kolikrát namaloval Rábí ze všech možných míst, situací a osvětlení, ale zcela určitě by jenom z tohoto motivu byla celá výstava. Od jara do zimy vysedával v křovinatých zákoutích u letní řeky a svým pracným způsobem pilně zpodoboval kraj, v němž byl znám, vážen a milován. Zde pracoval až do posledka a zemřel v plné práci v sušické nemocnici za několik dní po převozu z domečku za žichovickým zámkem. V kolika obrazech promítl nám představu podoby Žižkovy, kolikrát se vhroužíval do světlosti luk pod bílým oblačnem otavského léta!
...
Poslední láskou Ullrychovou byla krajina kolem Březnice. Jezdíval tam rád se svou sestrou Lidunkou a těšil se už od jara na toto prázdninové malování. Převezl si tam v kleci i papoušky andulky se svým malířským nádobíčkem a zdomácněl tu ku podivu rychle. Přispěl k tomu i ráz krajiny, kterou až při pozdější práci viděl v jejích odlišnostech. Zalesněný svah Bozeň se zbytky hradištních valů mu připomínaly Prácheň, "švédský most" u Dobré Vody byl v jeho očích vlastně jen obdobou Žižkova mostu pod Kátouckou horou, a bílý zámek březnický aspoň náznakem mu přivolával milované Žichovice.
Kašperské Hory :: odstavec 20
Na půlnoc se do měkkého slunečního světla rozkládá široké panorama české krajiny. Za řekou Otavou se zabělá zdivo hradu Rábí a vápencové lomy u Žichovic, za nimi se modrá vrch Štědrý u Nepomuku, Olymp kraje, dále se stupňuje vlna s náznakem zámku zelenohorského a docela vzadu za tratí sedavá tucha Radyně, pozdrav krajiny plzeňské. Prácheň jen tuším, ale Slavník rýsuje docela zřetelně svůj obrys, a stranou vrchů strakonických poznávám písecké Hůrky, kopčitý terén za Dobeví, Čížovou s kostelíčkem, Třemšín a pásmo brdských lesů až k Příbrami. Rozsáhlou část české země nabíráš pozorně do očí a laskáš se s její krásou, tichou a neokázalou jako zasnění venkovského děvčete nad srpem uprostřed pondělního rána.
Prácheň :: odstavec 26
Kníže Lamberk, pán na Žihobcích a Žichovicích, majitel Javorníku, dal sem přenésti všechny náhrobní kameny svých předků z jejich štýrské vlasti. Tímto aktem piety si vysvětlíme alpskou gotiku v kostelíku českém - jsou však jiné souvislosti, jež je nutno vědět.
Na Vodňansku :: odstavec 13
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.