svatý Václav

Svatý Václav na Wikipedii

Reference

Pastvy :: odstavce 4-5
V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později. První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských postav a proměňovaly bodré sousedy a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdinů a světců. Z příběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého hradiště a trávou zarostlé náspy a valy byly nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen kvůli ní strpěl školáček na krku naškrobený krejzlík, kvůli ní se každého rána přepečlivě myl a česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je království dítěte...
Náhodný oráč nebyl nikdo jiný než sám vojvoda Přemysl za dvěma strakatými voly, přijímající u pluhu knížecí poselství. Za přivřenými řasami zoufale lomily rukama umírající dívky pod spáleným Děvínem a v hlubinách rybníka Hrádku svítila zlatá kolébka Libušina. Ne, ta pradlena na hrázi není moje maminka - ba ne, říkejte, co chcete - to je přece Libuše se sborem svých dívek... Hle, už třeskly meče a štíty a ze skály nad hladinou vyjíždí svatý Václav v slunečné zbroji na bílém koni... U Modrouc ječmene leží v plenkách král Ječmínek a nad ním se sklání jeho přesmutná máť, prchající před pánovým hněvem z chropyňského zámku...
Hlasy domova :: odstavec 35
Maní nemaní procházím lesem k Novému rybníku, známému ornithologům pod jménem "Ostrov racků", který je jejich největším soustředištěm. Toto kamenité a bažinaté místo hostí kromě racků i některé druhy kachen a malých roháčů, o nichž je známo, že svá nápadně bílá vajíčka přikrývají trávou před blížícím se nebezpečím. Racčí pípání tu můžeme slyšet už v polovině března a netrvá dlouho, kdy hnízdo vedle hnízda se hemží malinkými racky, jimž stačí den života, aby se mohli samostatně pustit na vodu. Jednou ročně zde provádějí pracovníci ornithologického oddělení Národního musea kroužkování racků, inženýr Kadlec zjistil průměrné stáří racka podle kroužkování na dvacet šest roků. Od tohoto ptačího království jdeme polní cestou k Poli, vesnici s překrásnou renesanční tvrzí, jež se bělá svými bohatými štíty, z nichž na jednom spatříme i sochu rytíře. Na okolních kamenitých drahách se konaly "kočičí sněmy" a podle vyprávění starých lidí nebývalo prý radno dostat se do blízkosti tohoto sněmování, skýtajícího chodcům mnohá nebezpečí. Zanedlouho spatříme siluetu Kadova s kostelní bání a neogotickou hrobkou bývalých majitelů lnářského panství, baronů z Lilgenau, kterou zastiňuje architektonickým půvabem renesanční štít staré tvrze Řesanických z Kadova, přestavěné na sýpku. K mohutným lipám se vztahuje pověst o pověšených mniších z doby třicetileté války, jejichž klášter prý stával na místě dnešního hostince u Houšků. Listí lip má prý od té doby podobu kněžských kvadrátků. V kostele svatého Václava, připomínaném již roku 1384, jsem viděl v podkruchtí dvě krásné dřevěné gotické sošky světců Zikmunda a Václava. Obraz hlavního oltáře, představující světcovu smrt, malovala ruka mistrovská nejspíš z okruhu dílny Škrétovy. Sommer ve své topografii umisťuje jednu Škrétovu práci do kostela chanovického a uvádí obraz svatého Jana Nepomuckého. V Chanovicích jsem tento obraz nenašel, ani ve farní pamětnici, ostatně dost pozdní, není záznamu o podobné práci. Sommrova zmínka není jistě bez podkladu, i když je tu záměna míst a světců, ale mohla by škrétovskému monografovi být pobídkou k nalezení správné stopy. Obraz si jistě zaslouží zvýšené pozornosti znalců českého výtvarného baroka.
Sláva Sušice :: odstavec 43
V knize sňatků farnosti svatého Václava (nyní Mikuláše) na Malé Straně je z 25. listopadu 1659 tento zajímavý zápis: "25. novembris vstoupil v stav svatého manželstva poctivý mládenec Michal Brandel, poctivého řemesla tovaryš, spolu s poctivou pannou Alžbětou, pozůstalou dcerou po nebožtíku Václavu Hrbkovi z Přestanic..."
Krajina Jana z Husince :: odstavec 28
Prachatice od té doby byly městem českým. Patřily Rožmberkům, jejichž červená růže se zlatým středem svítí v kostelním vnitřku, po okupaci zůstal na sanktuariu svatý Václav a vidíš i jiný div - německé zlobě, snad proto, že byla tolik slepá, unikly i postavy bratří soluňských, z nichž Cyril drží v ruce svitek popsaný azbukou...
Krajina alšovská :: odstavec 7
V Čimelicích mě nejvíce zaujaly čtyři barokní sochy českých patronů Václava, Vojtěcha, Norberta a Jana Nepomuckého na kamenném mostě. Je to dobrá sochařská práce, pocházející z dobrovodské huti, nejspíše od sochaře Hammera.
Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavec 3
Už z jména tohoto města slyšíme šelest zlatého písku Otavina na sítech dávných rýžovníků, kteří tu při důležité obchodní cestě založili první osadu v místě dnešního předměstí u kostela svatého Václava. Později bychom zaslechli ryk turnaje z nádvoří přemyslovského hradu, odkud vyšla první královská listina psaná naší mateřštinou, zatímco na kraji lesa usedla česká Diana k nohám laniným. Hle, na nejstarší kamenný most naší vlasti vjíždí koňmo sám Matěj Louda z Chlumčan, správce místní obce táborské, jejíž biskup Mikuláš z Pelhřimova sídlil na zdejší faře, stýkaje se na čas přátelsky i s chelčickým filosofem, který táborské kněží nad jiné miloval". To snad už tady stála káď a zástup bradatých kněží ve vzrušeném disputu stanovil "čtyři kusy spasitedlné", pro jejichž naplnění i obranu se zvedá ježatý les palcátů, sudlic a cepů, doprovázený hřměním tarasnic z válečných vozů. Mech obrůstá náhrobní kameny s vyrytými symboly kalicha na hřbitově u Svaté Trojice, ale ty z ticha tušíš, že "jednou krajem tím šel národ lev", a ne nadarmo má jej toto město ve svém znaku.
Na Vodňansku :: odstavec 8
O kulturní vyspělosti Protivínských svědčí i novostavba školy, jejíž projekt svěřili vodňanskému staviteli Václavu Tomsovi, který vyzval dopisem Mikoláše Alše, aby do dvou neorenesančních štítů navrhl sgrafitovou výzdobu. Malíř nakreslil kartóny, v nichž zobrazil Jana Ámose Komenského, biblický výjev s dvanáctiletým Ježíšem v chrámu a svatováclavskou legendu. K radosti protivínských občanů můžeme prozradit, že jejich svatého Václava pokládal veliký malíř za nejzdařilejší ze všech postav své svatováclavské galerie. I pro jeden měšťanský dům navrhl svatého Václava, a všechny tyto Alšovy návrhy vyškrabal v omítce jeho věrný druh Josef Bosáček.
K metropoli kraje :: odstavce 9, 92, 107
Budiž pozdraveno město, jehož jméno zachovalo naší paměti jeden ze slovanských kmenů, který před tisíciletím osídlil tyto jižní končiny země. Ne náhodně jsem vybral právě Netolice, městečko na samém prahu Blat, které mne okouzlilo hned napoprvé a nezapomenutelně. Již nespatřím na tvém nedělním náměstí blatské hospodyně v čepcích zlatem vyšívaných, ani v plenách, pojmenovaných "pavoučky" pro jemnost jejich krajkoví a tkaniva, ani s "nebesklíči" v těžkých mosazných vazbách, zdobených barevnými kamínky. Těm jsem se mohl obdivovat už jen ve vitrínách muzejních, vystavujících ještě jiné poklady. Milovníci národopisu naleznou v starém nárožním domě rožmberském mnohou jedinečnou zajímavost, ale mě potěšil znamenitostí nečekanou a neočekávanou, kterou možná ani Praha se pochlubit nemůže. Ne bez dojetí jsem otevřel foliant Bible kralické, který páter Koniáš neúprosně podrobil své korektorské vášni, začerniv cudně i dřevoryt Adama a Evy, a na titulním listě se vlastnoručně podepsal. Jak se sem dostal Máchův akvarel Karlštejna, také autorem vlastnoručně signovaný, a knihy s jeho dedikací, je už jiná historie. Majitel tohoto starobylého domu, netolický lékař Josef Kudrna, byl z nejdůvěrnějších přátel Máchových, několika zmínkami vzpomenutý v básníkově deníku, a tyto památky tu zůstaly po něm; obrázek pro vzpomínku na jeden karlštejnský výlet. I s Tylem se důvěrně znával. Založil v Netolicích kulturní tradici kudrnovskou a poslední přímý potomek tohoto rodu odkázal celé své sbírky i dům rodnému městu. Jeho sběratelství by mohl někdo zaměnit s podivínstvím - zanechalť několikatisícový soubor prvních pohlednic i prvních jízdních lístků, což je dnes kuriozita světová. Procházím městem a jen brána na tržišti mi připomíná bývalou slávu koňských jarmarků, kdysi tak proslulých. Kolem kostela svatého Václava a kolem potoka v údolí Pod Jánem jsem nalezl krajinářské motivy, které by jistě upoutaly Amálii Mánesovou svou zvláštní půvabností. Můstek na hrázi Mnicha je ozdoben statuí svatojanskou a pod mostem stékají do potoka tři vodopády, jako stvořené pro štětec Navrátilův. Od rybníka Podroužku s kapličkou na hrázi a letícími racky vracím se zpátky na náměstí. Loubí některých domů budiž připomínkou města, kam pospícháme...
...
Kácovský rodák, hradecký gymnasista a pražský teolog kaplanoval na Mělnicku, v Roudnici i v zámku železnohorském, aby pak z minické fary u Velvar usedl na kanovnické křeslo slavné kapituly svatovítské a odtud v letech padesátých minulého století přišel do Budějovic jako biskup rozsáhlé diecése. Během necelých tří let zřídil studentský seminář pro chudé chovance, do dějin budějovických a celého národa zapsal se však jiným odvážnějším činem, jehož důsažnost odstupem času stále vzrůstá. Proti vůli úřadů, samozřejmě německých, založil v tomto městě české gymnasium, svým nákladem postavil pro ně budovu, celá tři léta vydržoval ze svých prostředků profesorský sbor, učebné pomůcky a celý provoz, takže vydal na tehdejší dobu částku nemalou, 90 000 zlatých, nepočítaje v ni výlohy na studentský seminář, které obnášely 22 000 zlatých. On to byl, kdo zřídil zde ještě školu pro hluchoněmé i školu pro české dívky - a ze svého dal postavit i kostel svatého Václava. Na vídeňské říšské radě stál na straně české opozice, což mu vyneslo císařskou nemilost a zákaz vyplácení osobního přídavku, věc nemilá, pomyslíme-li, že budějovické biskupství bylo na statky vezdejší jedno z nejchudších v celé monarchii.
...
Vlna krajiny se stále střídavě zdvíhá až k Lišovu, městečku, jehož jméno proslavili svou dobrou řemeslnou prací místní truhláři, vystavující svůj nábytek na nejvýznačnějších výstavách. Kostel svatého Václava zde stál již ve čtrnáctém století, z architektonických památek upoutá obecní pivovar a schwarzenberský špitál s renesančními arkádami, postavený roku 1669. Ještě donedávna bývalo vidět špitálníky a špitálnice v bílém soukenném oblečení, jehož jeden rukáv byl zbarven modře, druhý bíle, a ženy mívaly na hlavách zvláštní klobouky, přetažené šátkem. Každý den musili přečísti modlitby za zakladatele. Lišovská krojová družina je známa v okolí svými národopisnými pořady a obnovou starého lišovského kroje, který už patří oblasti třeboňské. Vyšívačky vyjádřily volbou materiálu jemnou krajinnou poezii: tyl značí mlhu, rybí šupiny lesk vody a korálky rosu. V místním muzeu jsem se zájmem prohlížel lišovský národopis a dověděl jsem se, jak nákladné bylo pořízem třeba jediné pleny. Dvě krávy na ni musila hospodyně obětovat, než se mohla v kostele pochlubit její krásou. Zdejší rodák František Miroslav Čapek věnoval mnoho chvil jihočeskému národopisu a historii, dočkal se vytištění svých prací i rodáckého vděku. Navštívil jsem jiného lišovského kulturního pracovníka, jehož jméno jsem slyšel poprvé, ač je mu už 86 let. Bývalý ředitel spořitelny Klement Pávek zasvětil historii rodného města celý dlouhý život. Ukazoval mi své rukopisné dílo, s láskou a pečlivostí budované, nad nímž se zatají dech. Co musil přečíst archiválií, kolik opisů pořídil ze zemského archívu a z knih universitní knihovny, než se dobral podrobného obrazu minulosti svého rodiště a kraje. To už není jen láska, to je přímo vášeň, která bez ohledu na hmotné oběti vlastní a bez jakékoliv morální podpory přátel se dovedla na celý život soustředit k dílu, které nakonec nemůže počítat ani se žádnou slávou světskou. Do jakých jemností krajové minulosti pronikl tento tichý pracovník, jak bezpečně ovládá všechen rozsáhlý materiál! Chtěl bych upozornit na toto dílo aspoň historiky kraje, kteří by se s ním měli seznámit.
Poutní místo :: odstavec 18
Tam nejdříve upoutá oltář svatého Václava ze škrétovské školy, jehož rám hýří hojností až renesanční. Nabízí tvému zraku ošatky s vínem i dary Cereřiny. Jeho menza je však proměněna v zasklenou hrobku světice.
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 50
Dnešní Štítná s protáhlou, svažitou návsí, vonící mátou, heřmánkem i vápnem obílených chalup, usměvavá hladinami rybníčků a štědře nabízející návštěvníku úrodu svých štěpů a hrušní, jíž je dnes v kraji nejznámější, dává jen přibližnou představu o životě čtrnáctého století, kdy tu pod klenutím zemanské tvrze přemýšlel a hnětl první česká slova o tom, "co neobsáhneš", první náš velký náboženský myslitel. Barokní kaplička pod staletými lipami stojí v těsném sousedství bývalého tvrziště, po němž nezbylo nic než studně, ústní tradicí připisovaná k původnímu zemanskému hospodářství. Obraz, umístěný v kapličce, krásné dílo malířské školy mistra Martina Melchiora Steindla z Innsbrucku, mnicha řádu teatinů, zachovává domnělou podobu tvrze s vysokým stavením, chráněnou příkopy a valy, se zdivem ztuženým mohutnými pilíři, zakončenými krakorci a střílnami, ale nevím, nakolik je spolehlivé toto pozdní svědectví sedmnáctého věku. Patron české země svatý Václav a ochránce proti ohni svatý Florián, hasící požár tvrze, i na nebe vstupující Madona byli malíři asi hlavním důvodem k namalování tohoto překrásného díla.
Krajinou básníkovou :: odstavec 10
Ne zcela neprávem nazvali kdysi prostranství před zámkem pacovskou Akropolí, černé plody moruší, tak samozřejmě nabídnuté skloněnými větvemi, přivolaly jako vzdálené echo sladké modro jižní, ale řekněte mi, od které doby u nás sázejí kaštan jírovec? Všude se s ním setkávám před barokními kostely a tento strom už jaksi nedovedu odloučit od představy jezuitů. Vždycky mně na jaře připomene bílými svícemi květů honosnost barokního oltáře - kdy zbožnost byla měřena jenom mnohostí modliteb. Gotická vertikála mě soustředuje, ale roztancovaný barok naopak tříští a roztěkává. Katolický pán Myslík z Hyršova odkázal v závěti celé své pacovské zboží řádu bosých karmelitánů. "Milostivá duchovní vrchnost" musela celá čtyřicet dvě léta čekat na smrt jeho manželky Eusebie ze Ždáru, než se mohla stát oprávněnou dědičkou. Zůstal po ní barokní kostel svatého Václava, vystavěný vlašským stavitelem, pomník protireformace pacovské. Na štít si dali postavit sochu Madony a svaté Terezie - a ve znaku pána z Hyršova pozornější oko zahlédne i přimodelovanou sochu stavitele, který se při stavbě zabil. Éru nových majitelů dostatečně charakterizuje stručný zápis v cechovní knize soukenické: " - a mnoho zlého městu našemu způsobili".
Obděnická pouť :: odstavec 133
Byly to zde především osobnosti kněžské, které přispěly do kulturní pokladnice národa nejednou hřivnou. Čtyři mladá kaplanská léta prožil na zdejší faře František Doucha v nadšené literární práci, sebrav tu 300 lidových písní do Erbenovy sbírky. Podílel se také vydatnou spoluprací na Jungmannově Slovníku. Tento pozdější znamenitý překladatel Shakespeara odposlouchal zde čistou výraznost lidových pranostik a úsloví, napájeje se z nejčistších zdrojů mateřštiny. Jen rok si pobyl na kaplanském místě v Petrovicích Jan Hanikýř, zakladatel Dědictví svatojanského, zato dva jiní kaplani dosáhli později vysokého důstojenství církevního. Dr. Josef Doubrava se stal biskupem královéhradeckým, dr. Antonín Podlaha světícím biskupem pražským a Eduard Šittler, rodák z Jistebnice, dosáhl kanonie vyšehradské. Není bez zajímavosti, že všichni tři měli upřímný vztah k umění výtvarnému. Dva poslední z nich napsali cenné publikace z tohoto oboru. Eduard Šittler zanechal v Petrovicích dva postranní oltáře. Hlavní oltář, krásné dílo řezbářské, před dvaceti lety shořelo, ale bylo nahrazeno věrnou kopií a nový obraz světců Petra a Pavla namaloval Alois Bílek, rodák ze Skoupého. Na náměstí jistě nepřehlédneme raně rokokovou statui svatého Václava, ani staré domovní znamení pekařského cechu na domě u Šáchů. Malíř Háusler, věrný přítel Alšův, kreslil zde svým pozorným způsobem staré Štíty a zákoutí.
K srdci jižních Čech :: odstavec 36
O Blaníku ví každé české dítě - ale miliČínského lva si musíme připomenout. Když svatý Václav vjel se svými rytíři do Blaníka, ulehl jeho věrný průvodce lev na skále, dnes nazývané Kalvárií. Zkamenělý se dívá k jihu, odkud prý navštíví Českou zemi nejkrutější nepřítel. Ve chvíli největšího nebezpečí lev zařve, probudí blanické spáče, ti vyjedou se svatým vojvodou z útrob hory a navždycky vyženou zhoubce z Čech. - To je pověst, ale Brandlův oltářní obraz tam můžete ještě dnes spatřit.
Pastvy :: odstavce 3-4
Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čteni - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak. To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným. Ó, sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném. V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později. První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských pastev a proměňovaly bodré sousedy a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdin a světců. Z přiběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého hradiště a travou zarostlými náspy a valy byla nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen k vůli ní strpěl školáček na krku naškrobený krejzlík, k vůli ní se každého rána přepečlivě myl a česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je království dítěte ...
Náhodný oráč nebyl nikdo jiný než sám vojvoda Přemysl za dvěma strakatými voly, přijímající u pluhu knížecí poselství. Za přivřenými řasami zoufale lomily rukama umírající dívky pod spáleným Děvínem a v hlubinách rybníka Hrádku svítila zlatá kolébka Libušina. Ne, ta pradlena na hrázi není moje maminka - ba ne - říkejte co chcete - to je přece Libuše se sborem svých dívek ... Hle, už třeskly meče a štíty a ze skály nad hladinou vyjíždí svatý Václav v slunečné zbroji na bílém koni... U Modrouc ječmene leží v plenkách král Ječmínek a nad ním se sklání jeho přesmutná máť, prchající před pánovým hněvem z chropyňského zámku ...
Hlasy domova :: odstavec 38
Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení; pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula. Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.
Mrákovská neděle :: odstavec 11
Usadil se na čas v Mrákově v tísnivém okupačním ovzduší, pilně tu maloval a nakonec uspořádal ve škole výstavku svých prací. Nejoblíbenějším jeho mrákovským modelem byl "děrek Marytuc", takový jadrný Chod k pohledání, který už jenom opatroval vnoučata a s mladými už nemusil na pole. Měl proto dost času posedět s malířem, posedět i porozprávět, takže mu s ním příjemně ubíhal čas. Jaké však bylo překvapení, když spatřil za oknem školy svůj kontrfekt, hledící přímo na kolemjdoucí. Pozapomněl totiž na svá léta a domníval se, že je stále oním pohledným chasníčkem, do jehož náruče letěla děvčata při muzice jako včely na med. Nepomyslil na čas, který pustoší ještě jinší hodnoty, než je mladá tvář. Mrákovským se výstava líbila a začali mezi sebou vybírat peníze na oltářní obraz svatého Václava. Když vybrali přes třicet tisíc korun, obrátili se na umělce, aby jim světce vymaloval. Snad mu přesně nevysvětlili své přání, snad se domnívali, že malířova představa se shoduje s jejich, trpělivě čekali na hotové dílo. Když je postavili na oltář, bylo vidět na všech tvářích nepopsatelné rozčarovaní. Chodští sedláci počítají světce-knížete k "nebeské kavalerii", musí sedět na koni a musí to být kůň jako panna. V tomto punktu si nedají nic namluvit ani vymluvit. Malíř však namaloval světce jako nějakého chudého klečícího eremitu v trní, bez koně, bez zbroje, bez přílby. U světcovy hlavy spatřili nějaký klobouk, tak málo zdůrazňující knížecí důstojenství, a tato svatozář byla ještě namalována našišato. Když se ani panu faráři nepodařilo přesvědčit věřící, přijel z Domažlic pan vikář, ale ani ten neuspěl s výkladem, že malíř má právo na svoje pojetí. Neuznali pěšího světce Václava s nažloutlou tváří churavce za hodná svých modliteb a jeho obraz pověsili do šera na kruchtě.