• 
• 
• 
• 

svatý Jan Nepomucký

Jan Nepomucký na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 35

  Maní nemaní procházím lesem k Novému rybníku, známému ornithologům pod jménem "Ostrov racků", který je jejich největším soustředištěm. Toto kamenité a bažinaté místo hostí kromě racků i některé druhy kachen a malých roháčů, o nichž je známo, že svá nápadně bílá vajíčka přikrývají trávou před blížícím se nebezpečím. Racčí pípání tu můžeme slyšet už v polovině března a netrvá dlouho, kdy hnízdo vedle hnízda se hemží malinkými racky, jimž stačí den života, aby se mohli samostatně pustit na vodu. Jednou ročně zde provádějí pracovníci ornithologického oddělení Národního musea kroužkování racků, inženýr Kadlec zjistil průměrné stáří racka podle kroužkování na dvacet šest roků. Od tohoto ptačího království jdeme polní cestou k Poli, vesnici s překrásnou renesanční tvrzí, jež se bělá svými bohatými štíty, z nichž na jednom spatříme i sochu rytíře. Na okolních kamenitých drahách se konaly "kočičí sněmy" a podle vyprávění starých lidí nebývalo prý radno dostat se do blízkosti tohoto sněmování, skýtajícího chodcům mnohá nebezpečí. Zanedlouho spatříme siluetu Kadova s kostelní bání a neogotickou hrobkou bývalých majitelů lnářského panství, baronů z Lilgenau, kterou zastiňuje architektonickým půvabem renesanční štít staré tvrze Řesanických z Kadova, přestavěné na sýpku. K mohutným lipám se vztahuje pověst o pověšených mniších z doby třicetileté války, jejichž klášter prý stával na místě dnešního hostince u Houšků. Listí lip má prý od té doby podobu kněžských kvadrátků. V kostele svatého Václava, připomínaném již roku 1384, jsem viděl v podkruchtí dvě krásné dřevěné gotické sošky světců Zikmunda a Václava. Obraz hlavního oltáře, představující světcovu smrt, malovala ruka mistrovská nejspíš z okruhu dílny Škrétovy. Sommer ve své topografii umisťuje jednu Škrétovu práci do kostela chanovického a uvádí obraz svatého Jana Nepomuckého. V Chanovicích jsem tento obraz nenašel, ani ve farní pamětnici, ostatně dost pozdní, není záznamu o podobné práci. Sommrova zmínka není jistě bez podkladu, i když je tu záměna míst a světců, ale mohla by škrétovskému monografovi být pobídkou k nalezení správné stopy. Obraz si jistě zaslouží zvýšené pozornosti znalců českého výtvarného baroka.

• Krajina alšovská :: odstavec 7

  V Čimelicích mě nejvíce zaujaly čtyři barokní sochy českých patronů Václava, Vojtěcha, Norberta a Jana Nepomuckého na kamenném mostě. Je to dobrá sochařská práce, pocházející z dobrovodské huti, nejspíše od sochaře Hammera.

• Třeboň :: odstavec 30

  Zámek vystavěli v 18. století Stadiónové, které snad pamatují i dvě barokní sochy, svatého Jana Nepomuckého a svaté Anny, stojící na mostě u rybníka Hejtmanu, jehož jméno je památkou na pana Krajíře z Krajku na Nové Bystřici. Také rybníky Kanclíř a Purkrabí ho svým jménem připomínají. Později byly zřízeny v okolí hamry a známou železnou lávku v Praze vyrobily zde pilné ruce chlumských dělníků. Ve vzrosdém parku vidíme sousoší, představující štvanici na jelena. Sochař vylíčil vzrušenou chvíli, kdy dva psi se zakusují do těla uštvaného zvířete. Tento výjev přivolává vzpomínku na posledního majitele, následníka trůnu Ferdinanda d'Este, o němž si povíme víc v souvislosti jiné.

• Sluneční poutník :: odstavec 14

  Kaštany rozkvétají u výstavné budovy, kde v kartuši je latinský nápis připomínající Coudenhovy, a v zelenavém stínu mlčí svatý Jan Nepomucký. Dvě léta - 1680 - 1681 - strávil v zámku slavný barokní sochař Jan Brokoff, tehdy ještě málo známý, aby zde podle Rauchmüllerova bozeta vyřezal z lipového dřeva veliký model pro sochu tohoto světce. (Co všechno archiváři nevypátrají?) Jan Herain uvádí, že podle Brokoffova modelu byla ulita v Norimberku bronzová socha pro pražský Karlův most a objednal ji Matyáš von Wunschwitz, tehdejší držitel poběžovského panství. Když prý sochař sochu vyřezával, byl ještě náboženství luteránského, ale během práce na modelu změnil pronikavě své smýšlení, dal se znovu pokřtít a stal se katolíkem. Bylo by prý tehdy posměchem, aby katolíci přijali z rukou luterána sochu národního světce, "o jehož svatosti tehdy ještě nikdo nepochyboval".

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 15

  Když před bývalým.klášterem otců augustiniánů se rozsvítí bílé lustry kaštanů opodál Myslbekova pomníku děkana Příhody promítajícího se do červeně mansardové střechy starobylého barokního domu u Hubaciusů, když v zelenavém stínu pod stromy přejdou chodská děvčata v červených punčochách a turista se zastaví u novinového stánku, aby si tu koupil pohlednice nebo v protější výloze si prohlédl nějaký talíř či džbánek klenčské a kolovečské keramiky, cítíš zamyšlení minulosti i prudší tep našeho uspěchaného času. Teprve v noci, když ponocný s halapartnou zatroubí na roh desátou hodinu a vyzpívá starodávné zpívání, nějaký vojáček si odvádí milou někam pod stromy na Škarmanu, kde je domažlický ráj mladých lásek. Poblíž starých kasáren stojí bronzový voják se psem jako symbol dávných strážců hranic i jejich dnešních nástupců, ale Domažličané nevzali dosud tento pomník jaksi na vědomí a pocit svého odporu proti jeho sochařskému,pojetí vyjadřují jediným slovem: Golem. Nedověděl jsem se důvod tohoto zlehčujícího pojmenování. Zato barokní světci, vytesaní roku 1744 pražským sochařem Františkem Ringelhahnem, jsou dnes neodmyslitelnou součástí klášterní zdi, z jejíchž pilířů žehná milencům svatý Gelasius i Tomáš z Villanuovy, ale mně se z nich nejvíce líbí svatý Jan z Nepomuku se svou selsky širokou tváří, která mnoho viděla, ale nic neprozradí. Když na biskupské mitry a infule napadá sníh a srovná záhyby rouch, když patetické gesto Madony nad barokním portálem se zamíří do samých nebes, tu svatý Augustin s Mikulášem Toletinským jako její nebeské dvorstvo vzhlížejí za ní v mystickém vytržení s úsměvem, který je plný blaženosti...