-
Rošice ::
odstavce
4, 34
Zadíváme-li se soustředěněji s návrší od myslivny přes les Borek a korunu chráněné lípy k severnímu horizontu kraje, polaskáme v rovině obě blatenské věže, chrámovou i zámeckou; za pruhem sosnových lesíků se zvedne rudá báň paštického kostela, poslední dílo Dientzenhoferovo, na vlně obzoru zabělá se zed špejcharu dvoretického a stranou od ní se zatmí mohutný koš lípy vahlovické. Vlevo, nad kopčitými Leleticemi, zříš v nedotažené křivce modřínový les Mumlín, po jehož kmenech se pnou břecťany, a celou krajinu zavrcholuje Třemšín se zbytky starého, prastarého hradu; zdroj pověstí, hláska bouřek a stráž celého Blatenska.
...
Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postilionovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolina Rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí.
-
Hlasy domova ::
odstavce
25, 56, 112, 115-116, 132
Když Kopecká vyčerpala svůj repertoár a odjela na jinou štaci, malíři se vypravili do okolí; navštívili Blatnou, jejíž zámek Kašparovi učaroval, i do Strakonic si zajeli a všude bylo co okukovat, co obdivovat. Lolek sblížil nedružného Kašpara i s klášterním převorem páterem Aloisem Majerem, kterého nakreslil u oblíbeného gramofonu, právě vyhrávajícího úryvek z nějaké operety: Küssen ist keine Sünd...
...
Stmívavé zelené šero, plné kapradí a ptačího zpěvu, se rozsvětlí až v lukách u Lhotky, je to samota s rybníčkem, na jehož hrázi stojí rozložitá lípa, kolem mlýna se pasou krávy a zelená rovina se prostírá až k blatenskému zámeckému parku. Jinak kolem dokola šumí les. V mlýně, kde bývala zároven hospoda, bydlil jedno léto krajinář Václav Jansa a básník Antonín Klášterský. Některé Jansovy rybníky pocházejí z té doby od nás a jeho druh, básník, napsal jistě tady své básně "Blatenské rybníky" a "Přiletěli čápi", z nichž druhá je umístěna do blatenského zámku. Z tohoto mlýna pocházel i Jan Ladislav Kuták, jehož báseň "Náš mlýn" je otištěna v knize "Cestou-necestou", kterou vydal svým nákladem v Chicagu.
...
Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěsenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.
...
Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyně, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou lásku ke krásné komtese Adelaidě Desfoursové, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale k dosažení oněch velkých cílů, které neznámého preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého života, na přátelství, jakých bývá v našich poměrech poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie.
Výročí sedmdesátky slavného fysiologa vzpomněly v roce 1867 i Hálkovy "Květy", jejichž výtvarnou část redigoval Karel Purkyně. V tomto čísle, převážně věnovaném oslavenci, nalézáme kromě článku o Blatné i kresbu blatenského zámku od Josefa Mánesa. Malíř jej kreslil od jihu; na hladinu umístil plující labutě, na kamenný most jezdce a pod stromy daňka. V zámku tehdy nakreslil dvě dětské podobizny a namaloval portrét dámy, v němž uplatnil ryze mánesovský cit pro ženskou krásu.
...
Těsně před první světovou válkou přijel do blatenského zámku následník trůnu Ferdinand d'Este. Nebyla to tentokrát jen zámecká obora, která hojností zvěře přilákala krvavého arcivévodu, pověstného svou zabiječskou vášní, aby navštívil šlechtice u dvora dávno neoblíbeného, spíš politické námluvy byly vlastním cílem. Nepřizpůsobivý baron důtklivě varoval příštího mocnáře před protislovanskou politikou dynastie, protože však rozmluva byla vedena beze svědků, nedozvíme se už jiných podrobností... Přerušilo ji vyzvání k večeři. V jídelně bohatě připravené k slavnostnímu hodování odrážel stero světel veliký skleněný lustr vzácného benátského díla. Právě když se host chystal zasednouti do čela stolu, zřítila se s velkým rachotem střední, nejtěžší část tohoto mohutného osvětlovacího tělesa a střepy se rozlétly kolem dokola. Vyděšený, pobledlý návštěvník vzmohl se po chvíli jen na jediné slovo, syknuté zlým, ostrým přízvukem: "Atentát?"
-
Velhartice ::
odstavec
4
Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy "Svatební košile". Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostení gotické branky, a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži "v zahrádkách" dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek - kateřinek, tak cudné a nevinné jako duse nemluvňátek. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že váš hrob bych musil híedati jinde, az na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal - protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo jiný než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz.
-
Hlasy domova ::
odstavce
39, 41, 51
Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického,
jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí
tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo
vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony
výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední
cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici
teprve před nedávném musila ustoupit novodobému
utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským
rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno
pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému
druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou,
kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud.
Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté
věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu,
že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská
komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" —
Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl
v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského.
Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila
i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva
z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův
zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě
z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili
Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka
před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli,
nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří
očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval:
"Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary,
které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme
užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když
se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina
klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů —
uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses
napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi
ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale
kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do
rozbřesku ranního.
Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se
vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec
světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny
Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale
lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými
zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen
daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před
lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně
zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly
rytmus práce a nového času.
Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou
usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou
jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží
daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se
spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto
ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.
...
Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne s jednoho portrétu. Jen
strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane
z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není
třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný.
Miloval jsle hudbu, tolik jste ji miloval, že všechno
vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků,
kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku
vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově,
a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy,
zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni
a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v létech hubených jste touto svou
libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou
vychovatele pro svého syna Ferdinanda.
Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyni, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní
tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou
lásku ke krásné komtese, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem
nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla
vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale
k dosažení oněch velikých cílů, které neznámého
preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou
osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do
smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého
života, i přátelství, jakých bývá v našich poměrech
poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné
a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval
obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie.
Jdu nádvořím, hledaje pamětní desku, skrytou v lupení divokého vína, a ptám se, co tu ještě zbylo po
slavném českém přírodovědci. Malá světnička, kterou
si tehdy proměnil v temnou komoru pro své pokusy
a v bohaté zámecké bibliothéce svazky knih s dojatým věnováním.
Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným
broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím
k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při
purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi
teplého letního deště, mne z ničehož nic napadlo vypočítati množství vody, zachycené v jeho listoví. Ars
mathematika nebyla přece nikdy mou milostnicí ani
přítelkyní — a ostatně, nevím, který z básníků by ji
mohl nazvati sestrou múzy něžné — Poesie.
...
Těsně před první světovou válkou přijel do blatenského zámku následník trůnu Ferdinand d'Este. Nebyla to tentokrát jen zámecká obora, která hojností
zvěře přilákala krvavého arcivévodu, pověstného
svou zabiječskou vášní, aby navštívil šlechtice u dvora
dávno neoblíbeného, spíš politické námluvy byly
vlastním cílem. Nepřizpůsobivý baron důtklivě varoval příštího mocnáře před protislovanskou politikou
dynastie, protože však rozmluva byla vedena beze
svědků, nedozvíme se už jiných podrobností. .. Přerušilo ji vyzvání k večeři. V jídelně, bohatě připravené
k slavnostnímu hodování, odrážel stero světel veliký
skleněný lustr vzácného benátského díla. Právě,
když se host chystal zasednouti do čela stolu, zřítila
se s velikým rachotem střední, nejtěžší část tohoto
mohutného osvětlovacího tělesa a střepy se rozlétly
kolem dokola. Vyděšený, pobledlý návštěvník zmohl
se po chvíli jen na jediné slovo, syknuté zlým,
ostrým přízvukem:
-
Velhartice ::
odstavec
2
Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská —
a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji.
Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, podzimem vztyčenými nad hlavou Naši
Paní — jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých
vod — nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí
— a lesy, lesy, v jejichž teskný, zelený žalář chtěla
by se navždy uzavříti duše, toužící po tichu nejtišším.
Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté
Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy
Svatební košile. Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostění gotické branky
a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto
mlčelivé království nebožtíků. Kdybych si měl někdy
sám zvoliti místo k věčnému spaní, tady by se mi spalo
nejklidněji. V létě tu hledí do nebes barvínek svým
temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži
»v zahrádkách* dětských hrobečků svítí na podzim
chladnou bělí květy listopadek — kateřinek, tak cudné
a nevinné jako duše nemluvňátek, proměněné v anděly. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce
zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine
Koslere. Vím, že Váš hrob bych musil hledati jinde, až
na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této
krajině, četl jsem Vaše listy, psané krásné komtese,
listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná,
kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal — protože jí nebylo dopřáno, aby z ní
byl uvit věneček svatební. Nikdo menší než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz.
Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým
plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa Adelaida
Desfoursová, láska dvou ctitelů — aby nakonec se
sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene.
Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala poslednímu svému dopisu, pečetíc jej —
a byla to náhoda, neštěstí, či předurčení, co přimělo
smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa?
To vše mne napadalo při pohledu na jméno Kosler,
vyzlacené na jednom litém náhrobku.
zámek Blatná
