Kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách

Kostel svatého Jana Křtitele (Paštiky) na Wikipedii

Související

Obrázky

Kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách

Reference

Rošice :: odstavec 4
Zadíváme-li se soustředěněji s návrší od myslivny přes les Borek a korunu chráněné lípy k severnímu horizontu kraje, polaskáme v rovině obě blatenské věže, chrámovou i zámeckou; za pruhem sosnových lesíků se zvedne rudá báň paštického kostela, poslední dílo Dientzenhoferovo, na vlně obzoru zabělá se zed špejcharu dvoretického a stranou od ní se zatmí mohutný koš lípy vahlovické. Vlevo, nad kopčitými Leleticemi, zříš v nedotažené křivce modřínový les Mumlín, po jehož kmenech se pnou břecťany, a celou krajinu zavrcholuje Třemšín se zbytky starého, prastarého hradu; zdroj pověstí, hláska bouřek a stráž celého Blatenska.
Vzpomínka malířská :: odstavec 21
Je žňový čas. Jitro. Rosa se ještě třpytí na skloněných žitných stéblech. Pod nazlátlou oblohou rudne báň paštického kostela. Na poli pracují lidé. Přivstali si k práci jako u nás doma. Tatínek seče žito kosou hrabicí, maminka za ním sbírá hrstě. Chlapcovou první prací bylo včas prostřít povříslo. Na mezi stojí košík se svačinou, vedle se modrá bandaska s kávou. Jak je to možné, takhle pěkně namalovat ráno s tím tichým světlem na strništi?
Hlasy domova :: odstavce 162, 164, 183
Další putování zaměříme k severnímu obzoru, který nás láká barokním skvostem paštického kostela, uplatňujícím svou krásu v plném slunečním světle na pozadí bezmračných, blankytných nebes.
...
Namístě sešlého chrámu v Paštikách, připomínaného již roku 1380, usmyslila si postavit svatyni novou, rozsáhlejší a honosnější. Jan Hoffman, "pictor et aedilis" tehdy usedlý v Blatné a mající za sebou už mnohé zdařilé dílo, byl od ní povolán k sdělání plánů. Zemřel však šestačtyřicetiletý, ještě než bylo započato se stavbou. Na jeho místo byl povolán tehdy nejvýznačnější stavitel pražský Kilián Ignác Dientzenhofer, který původní plán přepracoval a úplatnil v něm všechnu svrchovanost svého zralého umění. Máme doloženo, že během stavby byl v Paštikách celkem čtyřikrát, aby dohlédl na přesné provádění svého návrhu. Šťastná byla nejen volba projektanta architektury, ale i malíře a sochaře, kteří byli povoláni rovněž z Prahy, aby i vnitřek chrámu byl vyzdoben rukou citlivou, s porozuměním jak záměru vzdělané fundátorky, tak i úmyslu stavitelovu.
...
Stranou silnice se zdvíhá osamělý pahorek, zavrcholený velikými balvany jako nějaký přírodní oltář, nad nímž prosvítává břízka z porostu lísek, trnčí a vřesu, který mírně zvlněnému okolí tvoří dominantu. Nevím, odkud dostal svůj prapodivný název Kátlperk. Zvláštní sugesci tohoto místa podlehneme okamžitě. Kameny mají nezvyklé rozměry i podobu. Jeden z nich se podobá obrovské zkamenělé žábě, na jiném nalézáme zvláštní kresbu jako znamení nějaké runy, a největší z nich, ležící osaměle stranou, má na vrcholu zcela zřetelně vytesanou mísu o průměru asi tři čtvrti metru. Je plná čisté vody. Místo jako vybrané samotnou přírodou pro nějaký dávný kultovní účel. Pranic bych se nedivil, kdyby tu archeologové nalezli skryté žárové hroby. Tento pahorek ovládá celý široký obzor kraje: zahlédneme odtud buzický hrad i zámek škvoretický, Blatná leží před námi jako na dlani, na západě uzříme kostel řesanický, v dálce za bezdědovickým dvorem věž kláštera lnářského a trochu severněji červenou cibulku kostela paštického. Šero zduchovňuje stromy do zvláštních podob a zdůrazňuje prapůvodní tektoniku krajiny. Jen matně rozeznáváš na pahorku kručinky, chrastavec, hvozdík i devaterníky, z okolních brázd zasvitne skromný květ bramborový a rozsáhlejší lán vydychne prudce vůni majoránky. Nikdy tady nebyla pěstována v tak velkém rozsahu. Blatná slynula dobrou pověstí svých zahradníků odedávna; blatenská majoránka se však ted vyváží daleko do světa a její jakost předčí prý druhy jinde pěstované.
Hlasy domova :: odstavec 39
Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.