• 
• 
• 
• 

puškvorec obecný

Puškvorec na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rošice :: odstavce 6, 31

  Nic tu není zvlášť nápadného. Všechno je přizpůsobeno svou tichostí barvě plaché polní zvěře, koroptví a zajíců... Vyplašíš-li bažanta, jsi udiven, jako by ses setkal s nějakou orientální pohádkou, patřící přece jinam svou nádherou. I vůně jsou tu tiché: ať je vydychnou lípy, puškvorec, máta anebo řebříček či rmen.

  ...

  Kráčím pomalounku z luční pěšiny k hrázi, která je zastíněna alejí dubů, cvrká cvrček, hořce zavoněly puškvorce a z humen vcházím na nádvoří bratronického zámečku. Nahořkle dýchnou ořechy, nad nimi šedne mansardová střecha, štít pivovárku se zakudrnatí křivkami barokních říms a z hnízd na komínech zamávala černobílá křídla, zaklapaly čapí zobany. Přinášejí prý štěstí a nikdo u nás jim neubližuje. Dovedou však překvapit i vystrašit: náhle cosi spadne s výšky na dvůr a zasyčí to rozvinutou užovkou... V celém zámečku je mrtvé ticho. Vcházím do parku, jehož lavičky opanovaly lišejniky, na zarostlých záhonech rudne rybíz, vladaří lebeda a mléč...

• Rybníky :: odstavec 8

  Jaro u rybníka! - To je zvláštní zvuk kamínků, přivolávající holčičí svět s touto jarní hrou - to je stavba pískového zámku našich záměrů - šlápnutí bosou nohou se zabodnutým včelím žihadlem v patě na teplý husinec - list mochny husí, stříbrně větrem obrácený - huspenina žabích vajíček, přilepená na zvědavé dlani - na kameni rozsypaná šmolka - v ústech hořká chuť puškvorcového kořene, z něhož jsme v čase velikonočním robili "špunty" do bezových bouchaček - tvář mladé pradleny, pokropená tečkami pih jako krovky slunečka sedmitečného - rozpovídaný a rozdováděný ženský sněm na hrázi, zasvěcující mladá děvčata do zkušenosti manželské - vůně pokropěného prádla a mokrých vlasů - teplá vajíčka v rákosí - to všechno je jaro.

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 47

  Tehdy se vracíval z dalekých cest, které podnikal jako člen Pěveckého sdružení pražských učitelů až do zámoří, a jako kdysi Tylův Švanda dudák dostal se s muzikou do světa. Doma se zálibou pozoroval gesto dívčích paží, trhajících diviznový květ, v jehož léčivou účinnost sám tolik věřil - stejně jako puškvorci. Vyráběl z něho po domácku opojný "nahořklý truňk", jehož "bahnitá" příchuť přivádívala jeho jihočeské přátele do vytržení.

• Hlasy domova :: odstavce 1, 32, 99, 179, 181

  Brázd hnědí hloubavou a třeslic tichým váním ten kraj se obléká... Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do níž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řeřaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem, Z tmícího se soumraku vystupuje z brázd alšovská silueta božích muk a za ní prosvítává nepohnutý, upřený zrak hladin. Ještě naposledy zaplakala v lukách opožděná čejka a z houstnoucího stínu ozvalo se teskně klekání, jehož tiché kroky jsou tlumeny závanem rákosí a sosnových selských lesíků. Šero voní zemí a rybinou, je čas rybolovů. Jen tu a tam po rozjezděných cestách sunou se těžce vozy - a pak už nic a nikdo neporušuje ticho, zahleděné ted samo do sebe. Všechno je zastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln - a lidský hlas, náhle vyslovený, připadá v této chvíli jako rouhání.

  ...

  Vůně puškvorců a modř hladin pod vysokými bílými oblaky, květ potměchuti na zdejších hrázích i rozmodlené mlýny, to ještě není krajina celá. Ještě k ní patří košatá thorovická lípa, v jejímž stínu svačí ženci, i vláček ujíždějící k Nepomuku jednokolejnou tratí, což obé zaujalo malíře Lva Šimáka na jedné toulce krajem a podnítilo s modravými staveními na thorovické návsi k namalování několika akvarelů.

  ...

  V rybníku Klusáku bělá se i dnes lakušník, vonějí puškvorce, na jeho březích krvaví kakost, rudne kyprej, žloutne vrbina a nahořkle dýchají tavolníky. Mezi linkami deště se pohybují noty vlaštovek, z vrbin je slyšet Alšův mlýn a vítr rozechvívá listí doubků, jasanů a lip, zvlňuje přitom rákosí i vodu. Sotva kapka ťukne na hladinu, hastrman vystrčí prstíček a udělá kolem sebe kolečko.

  ...

  Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.

  ...

  Kdo bude tvrdit, že ve Vahlovicích dávají lišky dobrou noc, nesmí myslit na žádnou zlomyslnost v přeneseném smyslu. Pravda, lesy jsou tu kolem dokola a hospodyně musí navečer dobře zavírat kurníky před liščími vetřelci, ale nikde nejsou noci voňavější než tady. A kdo má oči k vidění, nalezné i tady leckterou krásu, ať je to třeba dvouštítý statek u Maňhalů se starodávnou studnou, nebo žulová kaplička, pod níž byli pochováni francouzští vojáci, a zase jiná v polích u Dvořetic, kterou nadzdvihly kořeny obrovité lípy do polohy povážlivě šikmé. Přeběhneš palouk před školou a jsi v lesní tmáni, z které se najednou octneš mezi puškvorcem mělkého jezírka, kterému tady říkají "jezaro", a věřte nebo nevěřte, je tu mnoho ryb i divokých kachen, ale tak skrytých, že musíte soustředit všechnu svou pozornost, abyste je postřehli. Nikde jinde jsem neslyšel tak zvláštní pojmenování pro ssedlé mléko jako ve Dvořeticích, proto je zaznamenávám: sedlák.

• Kašperské Hory :: odstavec 30

  Vogelsang. Jaké překrásné jméno, plné ptačího zpěvu, a jaká kouzelná zelená tišina na výšině s předalekými výhledy! Šel jsem k ní od Kozích Hřbetů po kraji lesa v pozastřeném dni; voněly špičky z trav, mezi nimi byla napjata pavučina s chyceným běláskem a z jeho tělíčka ssál přetučný pavouk poslední krev. U samoty Flusárny mokval močál, plný puškvorce a sítin, opuštěnou kapličku stínil mohutný jasan, a potom jsem sestupoval divokým smrkovým lesem, plným soušek a chrastin, mezi buky, jejichž světlezelená klenba dávala myšlenkám tichost a vyjasnění. Na svažité, vymleté cestě kvetl vzácný vstavač bledý, les končil a travnatá pláň se prostírala plavým světlem odkvetlých metlic. Minul jsem zbytky bývalých skláren, zaslechl jsem zvonky krav a řada kaštanů směřovala k dvorci. Jeho obyvatelé jistě milovali stromy, neboť celý dvůr je obklopen staletými lipami. Stříhali tam ovce a já obdivoval starodávnou sličnost stavení s vysunutou věží. Hledal jsem památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu někde leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako dábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu." Tu povolila najednou tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžení měkkého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.

• Krajina alšovská :: odstavec 16

  Kolikrát už jsem šel k budskému dvoru, kam malý Mikolášek běhával s bratry za jejich přítelem Vilémem Kailem, bratrem Marininým. Jdu znovu švestkovou alejí po silnici mezi žitništi, na mezi se modrá čekanka a žloutne svízel, u rybníčka před dvorem se bělá hejno hus a pod vrbami se koupají děti. Olše nahořkle dýchne svým ztemnělým listovím, po mandlích zavoní tavolník, puškvorec zavane z bahna a řebříček i třezalka vejdou do mých smyslů vůní neopakovatelnou. Šumte, sosny Košatina, zvučte včelím chorálem, košaté lípy u dvora budského! Můj krok vyplašil bělásky na zvlhlé pěšině a já se dívám na jeden půvabný dětský aktík s šátečkem na hlavě - a vidím Marinu Alšovou! - "Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni" ... říkej, říkej, děvčátko, toto říkadlo, ať je má představa zcela živá! - Marino Alšová! Která líbeznější žena kdy prošla českým uměním výtvarným?

• K metropoli kraje :: odstavce 3, 31, 48

  Z tolika stran jsem se k tobě blížil, město dávné tužby mé! Od severu pod rackovými křídly mne ovívala vůně kosatců i hořkost puškvorcová; od strany sluncové jemná vůně pupalčina z břehů řeky, jejíž prameny pospíchají k tobě z údolí šumavských hor.

  ...

  Chtěl bych jít zase v některém letním večeru pod duby na hrázi velkého Munického rybníka, kdy je tu všude dvojí zrcadlení: nebes i stromů, oblak, rákosí i ptačího letu - kdy kvetou lekníny, voní voda a táhle vyzpěvují žáby z luk uprostřed senosečí, kdy veliká luna vystupuje nad černé utichlé lesy. Chtěl bych slyšet bukače, jít bos po luční pěšině v rosách a vyhlížet chřástala, kdy na ztemnělé hladině zhasínají lekníny a černá lyska rozhoupává trsy orobince. Vy večery, rozvoněné vodou, vy stmívání, plná výdechu puškvorcového kořene, tak podobná večerům mé krajiny rodné, jak vás mám rád!

  ...

  Tak citlivé a přesné viděni domova může vyjádřit jen opravdová láska opatovického rodáka, jak je čteme v rukopisné knize vzpomínek významného českého fyziologa dr. Františka Mareše, profesora Karlovy university. Pod dojmem této láskyplné četby budu už provždy hledat za Marešovým statkem Čertíkův potok provoněný puškvorcem, jehož srdíčka vybírali opatovičtí kluci jako salát, v zátočině "na harvánkách" si vyvolám nedělní plavení koní a jiné plavení na Dolině, kousek dál na Pokutní louce u Závišova kamene mne roztetelí strašidelná bezhlavá kobyla s krvavými zuby. Celá galerie venkovských typů, výrazně nakreslených vzpomínkou, žije v mém povědomí. Ať je to stoletá babička slouhojc nebo její syn Kalkant, který měl slouhovskou troubu složenou z úzkých březových latěk, obtáčených spirálou vrbového proutí. Aby se nerozeschla, míval ji nalitu vodou, a před každým troubením pokropil jí děti. Jak se žilo před sto lety v Opatovicích a v Dasném, je vyprávěno v Marešových pamětech psychologicky přesvědčivě a slovem plastickým.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavce 36, 39

  Pojďme do Kamenice až na Rachačky, když už jsme tady v kraji, abychom poznali i toto město. Přituleno k úpatí zalesněného kopce, vztyčilo k nebesům dvě červené věže, zámeckou a chrámovou, jméno mu dala obrovitá lípa v zámeckém parku, pamatující prý století třinácté. My jsme přišli na náměstí plné zeleně a vůní, kde kašna, barokní statue svatováclavská i jeden poschodový dům mohly by nám povědět o dětských letech Vítězslava Nováka, autora Jihočeské suity, nejslavnějšího kamenického rodáka. Z místa svého zrození odnesl si možná svůj duchaplný vtip a ironii, ale jistě také svou lyrickou jemnost. Příroda zasahuje až k oknům, vdechuješ tu ostrou silici jehličí i vlhkou vůni hub, puškvorec a vodu.

  ...

  V tichu zámeckého parku odpočívaly na lehátkách děti z místní ozdravovny, jimž předčítala učitelka pohádku, v stínu staleté lípy se mihly sestry v bílém a já jsem šel pomalu za nimi po pěšinkách posypaných pískem kolem záhonů rozkvetlých růží až k zámeckému nádvoří. Vešel jsem do tohoto dětského království okouzlen péčí, jež se tu oddaně věnuje dětským pacientům. Všude jsem se tu setkal s úzkostlivou čistotou, od kuchyně, umýváren až do učeben, kde z oken vlály bílé záclony a z rybníka Oko voněl puškvorec a máta. Dlouho, dlouho jsem přemýšlel o tomto zjasnělém dětském světě.

• Rybníky :: odstavec 8

  Jaro u rybníka! - To je zvláštní zvuk kamínků, přivolávající holčičí svět s touto jarní hrou - to je stavba pískového zámku našich záměrů - šlápnutí bosou nohou se zabodnutým včelím žihadlem v patě na teplý husinec - list mochny husí, stříbrně větrem obrácený - huspenina žabích vajíček, přilepená na zvědavé dlani - na kameni rozsypaná šmolka - v ústech hořká chuť puškvorcového kořenu, z něhož jsme v čase velikonočním robili "špunty" do bezových bouchaček - tvář mladé pradleny, pokropená tečkami pih jako krovky slunečka sedmitečného - rozpovídaný a rozdováděný ženský sněm na hrázi, zasvěcující mladá děvčata do zkušenosti manželské - vůně pokropeného prádla a mokrých vlasů - teplá vajíčka v rákosí - to všechno je jaro.

• Hlasy domova :: odstavec 2

  Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do níž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řeřaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem. Z tmícího se soumraku vystupuje z brázd alšovská silueta božích muk a za ní prosvítává nepohnutý, upřený zrak hladin. Ještě naposledy zaplakala v lukách opožděná čejka a z houstnoucího stínu ozvalo se teskně klekání, jehož tiché kroky jsou tlumeny závanem rákosí a sosnových selských lesíků, šero voní zemí a rybinou, je čas rybolovů. Jen tu a tam po rozježděných cestách sunou se těžce vozy — a pak už nic a nikdo neporušuje ticha, zahleděného teď sama do sebe. Všechno je pozastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln — a lidský hlas, náhle promluvený, připadá v této chvíli jako rouhání.