• 
• 
• 
• 

Julius Zeyer

Julius Zeyer na Wikipedii

Související

Olgerd Gejštor

Jan Maria Plojhar

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavce 5, 205

  V lnářském klášteře je její sídlo; v tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimérické pouti. František Bílek vyřezal pro tuto svatyni tvář Ukřižovaného. Četl jsem v klášterní knihovně mnoho jeho dopisů, v nichž se svěřuje ze svého života niterného fráteru Jozífkovi, duši prosté a čisté, jejíž horoucnost je ztajena v neumělých, ale vroucných obrázcích světců a světic, rozsetých v tolika kapličkách a staveních mého kraje. Zdejší včelí roj připomínal Mistrovi v jeho chýnovské zahradě mnohé z chvil prožitých zde v rozjímavém soustředění. Málokdo ví, že mladý klášterní kuchtík a pozdější tvůrce novodobého českého sochařství Václav Levý vypravil se odtud na pouť za uměním. Na počátku osmnáctého věku byl zde hostem u otců augustiniánů sám Petr Brandl a namaloval pro klášterní chrám obraz Nejsvětější Trojice, který je jeho dílem nejrozměrnějším. I podružskému synkovi byl zde kmotrem, nechal se však zastoupiti svým učedníkem Františkem. Bydlil sice v zámku, ale pan převor měl jistě mnohá trápení s touto neposednou kumštýřskou krví. Podobné příběhy se totiž do klášterních análů nezapisují.

  ...

  I syn, inženýr a grafik, miloval rodný kraj otcův a desítkami kreseb citlivě vyjádřil krásné lesní scenerie zdejší obory. Jeho dřevorytecké listy mají své zvláštní kouzlo v podání lesní tichosti. Kolikrát kreslil skupinu sosen, kterou sám pokřtil případným názvem "U pěti sester", a tento český strom se mu stal podnětem k mnohému uctívání, jež vyvrcholilo v celých cyklech. Nejvěrnější z druhů, krajinář Antonín Hudeček, sdílel Řeřichovu lásku k sedlické oboře stejně intensivně a namaloval tu mnoho obrazů. V jeho monografii se setkáváme s reprodukovanou partií starých stromů u strážního domečku, v němž přenocovávali adjunkti s hajnými, když se ještě v kraji hodně pytlačívalo. Světelný problém lesního příšeří vzněcoval všechny impresionisty. Lyrického Hudečka zneklidňovala tmáň jednoho kouta, do níž hodilo listoví jedinou slunečnou skvrnu. Chtěl tuto barevnou dumku rozeznít na velkém plátně, žel, zůstalo jenom při záměru. Partii sosen akvareloval i synovec Julia Zeyera, malíř Angelo Zeyer, který svým osobitým způsobem namaloval pro Řeřichu i starý písecký most s řekou Otavou. K panu lesmistrovi Kolárskému zajíždíval za lovnou zvěří i za malováním ještě jeden malíř, Vilém Trsek, který se narodil v myslivně uprostřed křivoklátských lesů a měl po předcích v žilách hodně zelené krve. Nezjistil jsem už, kam se dostaly jeho obrazy s mysliveckými náměty, kterých tu několik namaloval. Jednoho léta se sem zatoulal ze svého čížovského prázdninového bytu krajinář Ota Bubeníček, žák Mařákův, jemuž nestačilo jenom malování, ale vykopal tu i jednu z mohyl a odnesl si z obory na památku velikého dřevnatého choroše.

• Na Vodňansku :: odstavce 13, 15-16, 29, 36-38

  Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.

  ...

  Gotika vodňanského chrámu patří svou původní podobou století čtrnáctému; Mockrova úprava z devadesátých let odstranila staré barokní oltáře, ale ruka Alšova proměnila tento prostor v chrám duše české. Do sakristie věnoval Julius Zeyer obraz Bohorodice, přivezený do Vodňan z jedné ruské cesty. Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites, druhý ze slavné trojice, který vladařil v lékárně, vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto tří přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky. Z Heritesových Vodňanských vzpomínek si vyvoláme celou životní atmosféru těchto let, které doplnil bratr básníkův Teodor Mokrý drobnou, ale teple vyprávěnou knížkou Nezapomenutelné dojmy zlatého mládí. Ve vilce při Budějovické ulici byly pietně uchovávány rodinné památky heritesovské; kromě rozsáhlé knihovny viděli jsme tu i několik překrásných obrázků Alšových, portrét spisovatelův od Miloše Jiránka a podobiznu spisovatelovy dcery Boženky, namalovanou Marií Štětkovou. Lomecký hřbitůvek a vodňanská krajina s rybníkem, díla Jana Zrzavého, byla v tomto kulturním prostředí jistě milým setkáním.
  Kostelík svatého Vojtěcha nad rybníky u strakonické silnice byl téměř denním cílem procházek Zeyerových, hlavně ve večerním soumraku, kdy slunce už zapadlo za Skočickou horu, louky voněly rosou a stromy se měnily v živé bytosti jeho hrdin a vysněných postav. Tato přírodní scenérie zdála se mu jako stvořená pro pašijové hry a jistě pomýšlel i na jejich napsání, ale tento sen, příliš poetický v době střízlivého podnikání, nebyl nikdy uskutečněn.

  ...

  Básnický tvar toho kraje, formovaný velikým básníkem, nemůže být brán jinak než jako výraz jeho vlastního osobního pohledu, ne ve všem obecně platný. I báseň Macharova, vyjadřující situaci, kdy Chelčický sedí s Mikulášem Biskupcem na hrázi Hliněného, lze přijmout jen z pozic jeho noetiky. Julius Zeyer vyslovil svůj vztah k Chelčickému a jeho krajině v jednom dopise jinou meditací:

  ...

  Mnohokrát už jsem šel z Vodňan luční pěšinou k Lomečku a vždycky jsem celou tu pouť vzpomínal na Julia Zeyera.
  Ano, na vaši Zahradu mariánskou jsem vzpomínal, Julie Zeyere, kráčeje jindy starými alejemi od Libějic k Lomečku. Nebudu se přít s historiky o to, kdo vlastně nakreslil plány lomecké svatyňky, ale jsem ochoten uvěřit sdělení prvního náhodného chodce, že je vymyslila některá z buquoyských komtes, a ne hrabě Filip Emanuel, jak je v kronikách psáno. Nikde jinde jsem neviděl v architektuře takovou přemíru "ruční práce" jako právě tady, kde je samá kraječka a frizúra, že to vypadá jako barokní hračka, upuštěná do překrásného přírodního prostředí. Honosné dvojoltáří s mohutným baldachýnem připomíná Berniniho ciborium ze svatopetrského chrámu v Římě. Jak vidno, nejen krajkoví, ale celá stavba připadá jakoby odněkud vypůjčená.
  Lomecký lesní hřbitůvek je tak poetický, že plně chápu Julia Zeyera, který si přál být pohřben v této lesní tiši. Uprostřed dvojí řady akátů stojí prostý kamenný kříž a před brankou vysoký modřín, který svým rašením vítá nejdříve jaro a s prvními mrazy sype do jinovatek své hebké rezavé jehličí. Čti, poutnice, co je napsáno nad vchodem do tohoto království nebožtíků: "Co jste vy, to jsme byli my - co jsme my, budete vy."

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavce 3, 11, 15-18, 20-23, 25-26

  Olgerde Gejštore, kolik letopisů lásky by muselo být napsáno, abychom přesvědčili své okolí, že nejčistěji hoří toužení odpíraná a že nejvěrnější láska je ta, která tiše stojí stranou a čeká, čeká - a mlčí. Kořím se vaší cudnosti, Julie Zeyere, tolikrát přehlížené, a ne vždycky jenom z neporozumění. Víme, že jste miloval tuto zemi statečně, bolestně, neúplatně a hrdě - proč bychom se byli posilovali v čase zlém flagelantskými verši vaší Slávie ? Láska bolestná a hrdost pokořená, láska mužná a trpící byly vašimi sestrami, dnes to máme ujasněno jistě zřejměji. Vím, levný nátěr fráze halasně překřikoval váš tichý hlas - ale my už mu rozumíme.

  ...

  I vy, Julie Zeyere, jste tady před přáteli ukryl svou pravou tvář pod masku veselosti. Neuvědomil jste si v těchto místech bezednou propast žíznivého pohledu Máchova? To, co říká váš Rojko v Domu U tonoucí hvězdy, je vlastně jen obměnou nočních kvílivých otázek Máchova vězně. Slyšte znova:

  ...

  Sem k Helfenburku vztahuje se i románový děj Tichých vod od Bohumila Havlasy. "Tichá voda bývá hluboká" - říká lidová moudrost - ale k jeho charakteru se spíš hodí její druhá varianta, dodávající, že "břehy bere". To už někde na Kavkaze zarůstal trávou neznámý hrob "nižegorodského dragona" Bohumila Havlasy, když mu Julius Zeyer odhaloval s přáteli pamětní desku na domě jeho strunkovického zátiší, kam se neklidný bohém vracíval pro uklidnění z bouří světa i nitra.
  I jiný bavorovský synek je částí svého života spjat s jménem Julia Zeyera. Josefa Jakšího odvedla jeho výtvarná vloha z budějovické reálky, kde na škole bylo podle jeho zdání málo kreslení, do dílny vodňanského malíře pokojů Rennera. Zběhlý student se necítil nijak nešťasten - po denní učednické práci se mohl věnovat svým vlastním zálibám a tehdejší řemeslo malířské dotýkalo se svými vrcholy aspoň někde i hranic skutečného umění. Mladý učeň vzbudil jedním nástěnným obrázkem Zeyerovu pozornost. Mecenášství básníkovo umožnilo aspoň pro začátek nadšenému chlapci pomýšlet na odborné školení. Přímluva mu dopomohla na uměleckoprůmyslovou školu a později i do spcciálky Zeníškovy. Tento příběh jsem si v duchu zopakoval v netolické domácnosti muzejního kustoda Adolfa Černého, v jejímž krásném kulturním prostředí je pietně opatrována památka malířova i básníkova. "Ejhle dítě !" - Toť malířská kompozice na motiv Zeyerova Plojhara, kterou Josef Jakší vděčně oplatil svému objeviteli pomoc i přízeň, před lety kavalírsky a taktně nabídnutou.
  Váš melancholický úsměv mě provázel i na zámeckém pavlánu hlubockém i pod kamenným Samsonem kašny v jedné budějovické noci - a zase při zahlédnutí Želče, kde jste býval hostem u Harrachů. Tady jsem se zamýšlel prodlévavěji. šel jsem k této vsi od Lužnice polními cestami za jednoho červencového dne. Před vsí se stříbřil rozsáhlý rybník v zeleni luk, i nebe bylo stříbrné, a do obzoru byla nakreslena celá Želč s kapličkou, zámkem, pivovárkem, plná stromoví a ticha. Vešel jsem na zámecké nádvoří, kde si hrály školní děti, zed zahrady stínily kaštany, vchod rozložitý jasan, stranou osaměle rostl stříbrný smrk a převysoký žera v, na záhonech dokvétaly růže a pivoňky, zatímco šeříky měly už dávno po květu. Vzpomínal jsem, jakým životem tu žil Julius Zeyer v osmdesátých letech minulého století. V dopise adresovaném Jaroslavu Vrchlickému v říjnu 1882 sděluje své dojmy bezprostředně a živě: Podzimní les jsem pozdravil, jak jsi to psal, hučel hodni, tedy se snad dekoval. Pomysli, naíli jsme na pasece fialku, arci be vňni, a včera jedli jsme 3 docela rurali jahody. Hub je množství zde a podivných, sbíráme je a určujeme botanicky pomoci učené monografie, zde se naléhající. To se divíš, vid? Tropím ale samé víře nepodobné věci, hraju nejen Rossiniho Stabat Mater na 4 ruce, ale i ala guerre a mariage a kladu denní patience. Dnes pršelo celý den, jeli jsme tedy pouze, byli jsme v Bechyňské oboře a vzpomínal jsem si tam na ubohého dr. Gabriela... Jaké byly želečské zimy za pobytu Zeyerova, dozvíme se z jiného dopisu, poslaného v prosinci téhož roku: Zde je čarokrásně, tak tiše, tak útulní, človék je zde úplní mimo svít a níkterým náturám to svidčí. V zámku je zima, nastyd jsem již na cesti sem, churavím trochu, ale bude snad brzj zase dobře. Zítra přestíhujeme se do teplejších pokojů, pozejtří je po honech a nastane zase naie obvyklé klášterní ticho, tiším se na to... Jaké myšlenky přepadaly básníka v těchto končinách? Víme, že zde psal v zimě svou hru Sulamit a čtyři dopisy psané Vrchlickému se obírají právě touto hrou. A jinak? Poslechněme si přímá Zeyerova slova: Psal jsem přece néro, co jsem zde, báseň Ramondo Lullo. Pro moto vybral jsem sv. Františka dìAssisi: Laudato sia mio signore per sor nostra morte corporale. Dle toho můžeš trochu myslit, co v té básni je. Chtíl bych tenáti všechny básní svatého Františka...
  Na cestě k Hlavatcům stojí mezi nevídaně vzrostlými zeravy malá hájovna krytá šindelem a obklopená ovocnou zahrádkou. Je odtud překrásný pohled na táborskou stranu. Vzadu se sytě modral Svidník, slunce vážilo vodu, pod vrbami zpíval potok v lukách, kde temně rudly paličky totenu a cvrčkové trsali do stříbrného nebe. Jistě zeravy nejvíc upoutávaly zrak Zeyerův, když se tu zastavoval na svých procházkách, ale já jsem hledal jinou myslivnu na druhém konci kraje, v Oustrašicích u Plané. Zeyerův dopis nám ji vyvolává bezprostředně: Mám se zde tak dobře, že toho ani nezasluhuji. Les az u samého domu, vzduch, řeka, klid, slunce, poezie, vše. Ani parna posledních dni, ani dešti předešlých nebyly na újmu mé feiicití. Budu-li živ, usadím se přece jen na venkove, až jen trochu se mi ta moje cikánská krev utiší po nějaké promenádě do Španěl a do Palestiny. Tehdy bylo přátelství mezi oběma básníky ještě důvěrné a neotřesené, rodinně blízké, proto se setkáváme v Zeyerově korespondenci i s intimitou velmi teple a vzpomínavě vyjadřovanou: Můj pozdrav dámám. Co dělá ta nejmladší z nich, roztomilá Míja? Ta by zde měla radost, nedávno totiž přivedli do myslivny malilinkou veverku, vypadla nejspíše z hnízda, jako myška je, a kočka ji přijala za svou a vodí ji s koťaty. To by Míja koukala!...

  ...

  Vrchlického Noc na Karlštejně, o níž je tolikerá zmínka v korespondenci obou přátel, zdomácněla natrvalo na českých divadelních scénách, Zeyerova tvorba dramatická zůstává až podnes popelkou. Nebudeme zkoumavě ohledávat příčiny rozchodu těchto básníků, ale z určitých náznaků je vytušíme právě v některých místech této korespondence. A přece měli k sobě blízko nejen generačně...
  To vše jsem si sám pro sebe ujasňoval na svých toulkách po stopách Zeyerových kolem Želče a vzpomínal jsem i na Jaroslava Durycha, který ve svých Vzpomínkách z mládí zachytil nám mnoho želečského života.
  A jednoho jara ve vlaku za Protivínem jsem si najednou vzpomněl na Adolfa Heyduka a jeho profesorskou zapomnětlivost. Vezl vám do Vodňan přečíst rukopis svých Ptačích motivů, své nejkrásnější knížky lyrické, právě vám dedikované - a chystané překvapení se mu proměnilo v básnický žal. Ozdobná stříbrná násadka, zakončená píšťalkou a Zeyerem přivezená až z Krymu, měla být vzpruhou inspirace nových "motivů ptačích", které musel nešťastný poeta z paměti vyvolat místo těch ve vlaku zapomenutých. "Ptačí motivy jsou tytam," dodal tehdy omládlý Zeyer v píseckém bytě Heydukově - "a nebudeš-li si moci při reprodukci na některé motivy vzpomenout, zahvízdej si, snad se dostaví!"
  Heydukova vzpomínka na kříž Julia Zeyera, kterou nám zachoval ve své tenounké knížce pamětí, dovede nás na několik hřbitůvků krajiny písecké. Malíř Antonín Chittussi si jednou přál před svou tušenou smrtí mít označen svůj hrob venkovským kovaným křížkem. Zeyer, chtěje splnit přání mrtvého druha, obrátil se na svého píseckého přítele. Vždy nadšený a dojatý Heyduk objednal ihned kočár a rozjeli se se Zeyerem na čížovský hřbitůvek. Tam před časem vskutku stávaly dva pěkné kované kříže - ale naši hledači nalezli na jejich místech jenom své zklamané tužby. V Radobytcích jim štěstí přálo. Tam skutečně stál krásný rokokový kříž - ale nadšení Zeyerova objevu bylo zchlazeno neúplatným odmítnutím místního duchovního správce. Naše posmutnělá dvojice nemluvně se krčila v koutě kočáru, který je večerní krajinou odvážel zase k Písku. Do houstnoucích mlh zadumaně tesknil Zeyerův zrak, a proč nevěřit Heydukovu svědectví, které nám doslovně zaznamenalo zjihlou meditaci lítostivého Zeyera:

  ...

  Nad vyšehradským hrobem Chittussiho můžeme spatřit překrásný kříž, umně vykovaný některým neznámým zámečníkem - ale ten už není ze hřbitůvku, nýbrž ze starožitnického krámku kteréhosi jihočeského města. Neměl jste už odvahu, citlivý Julie Zeyere, koupit kříž ani z hrobu všemi zapomenutého... Renesanční kříž, vytrvalým Heydukem nakonec přece jen opatřený, nestojí na vašem hrobě; toto přání už vám splněno nebylo...
  Vaše jméno jsem slyšel vyslovit daleko od vodňanské krajiny - až v Bílkově chýnovské pracovně. Toto přátelství bylo náročnější a duchovně štědřejší - přátelství bratrských duchů. Opožděný gotický sošník vyřezal pro pražskou katedrálu tvář ukřižovaného Krista, český oltář - ale, drahý Julie Zeyere, cítil jste už tehdy v Chýnově, že je to vlastně jedinečné vyjádření českého Krista - Krista husitů? Pravda, táborští kněží, jako třeba Martínek Húska, viděl by i v tomto počinu modlářství - ale což nemůže básnická představa vyzrát ve tvar třeba po staletích? Nejde o sochařský výraz této tváře - ale o jejího ducha - a ten je husitský. Dodnes slyším chýnovského Mistra, jak vážně vykládá, kde vlastně nejsilněji bije srdce Čech. A jeho slova přesvědčovala. Miloval vás tento umělec bratrsky - ale nač sdělovat, co má ještě zůstat utajeno?

• K metropoli kraje :: odstavec 7

  Lákání tohoto kulturního klimatu neodolal Julius Zeyer, který zde byl jistě několikrát z blízkého vodňanského domova, ale jednou, v srpnu roku 1888, se tu podepsal se svými přáteli Mokrým a Heritesem, jež provázel historik dr. Jindřich Vančura a básník Jaroslav Vrchlický. Zbylo tu po něm několik vzpomínek a jedna překrásná báseň. Tehdy při návštěvě básníkové odpadávala štukatura a zámek i s chrámem působil melancholicky svou zanedbaností. Na dlažbě mezi smetím se válelo sádrové oko, odpadlé z neznámé tváře. Básník je zvedl, dlouze se na ně zadíval, zadumal se a napsal báseň nazvanou Oko, kterou čteme v jeho sbírce Má vlast. Aspoň úryvek si z ní přečteme:

• Přetiché město :: odstavec 3

  Jak musilo okouzlit Julia Zeyera, tohoto milence a zasvěcence starých kultur, který by zde mohl spřádat ze tvých dum tolikeré obnovené obrazy.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 56

  Sousední "starožitné" město Počátky je v sousedském poměru k Žirovnici asi jako Lhenice k Netolicům nebo Pelhřimov k Pacovu. Počátky nemají zámek, byť vyhořelý, ale Žirovničtí musí do počátecké nemocnice, když potřebují vyoperovat slepé střevo nebo vyhojit jiný tvrdošíjný neduh. Počátečtí se oproti nim chlubívali svými lázněmi u Svaté Kateřiny. Působil tam jedno léto jako lázeňský lékař otec bratří Čapků. Jeho syn Karel se tam tehdy zamiloval a bratr Josef mu zvěčnil hradeckou krásku drobnou portrétní kresbou. V sedmdesátých letech minulého století hostily Julia Zeyera, který zde napsal novelu Dobrodružství Madrány.

• K srdci jižních Čech :: odstavec 51

  Mistrovu dílnu jsem navštívil s dvojicí přátel již dříve, o posledním létě před jeho smrtí. Přivítal nás tehdy v besídce, jež hostívala jeho bratrského přítele Otokara Březinu i Julia Zeyera. (Zdeňka Braunerová psala po jedné své návštěvě odvážnou apologii Bílkova díla.) V dílně jsem spatřil na stole rozevřenou bibli, nedobernou studnici sochařovy inspirace, vedle ní ležely rozkreslené postavy Kániše a Húsky i podoba mistra Kampana, na stojane viselo rozměrné plátno zobrazující Poslední večeři Páně. Je to vlastně ba-revná obměna pískovcového reliéfu náhrobníku Nekutova. Hle, amfora na stole večeřadla má přesnou podobu oněch, jež kdysi prošly žárem chýnovských pecí. Ještě několik soch si pamatují. Jaká úžasná zkratka pro oslovení ženy - První bližní` Dále vidím náčrty šesti duchovních smyslů, velikou plastiku Jsme vláltni vásními a zase Kristovu tvář a postavu české světice, blahoslavené PHbyslavy. Pokorné sebevědomí ve službách mýtů - tak shrnul dílo Bílkovo malíř Václav Živec a jeho zkratka má platnost podnes.

• Hlasy domova :: odstavec 4

  V lnářském klášteře je její sídlo; v tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimérické pouti. František Bílek vyřezal pro tuto svatyni tvář Ukřižovaného. Četl jsem v klášterní knihovně mnoho jeho dopisů, v nichž se svěřuje ze svého života niterného fráteru Jozífkovi, duši prosté a čisté, jejíž horoucnost je ztajena v neumělých, ale vroucných obrázcích světců a světic, rozesetých v tolika kapličkách a staveních mého kraje. Zdejší včelí roj připomínal Mistrovi v jeho chýnovské zahradě mnohé z chvil, prožitých zde v rozjímavém soustředění. Málokdo ví, že mladý klášterní kuchtík a pozdější tvůrce novodobého českého sochařství, Václav Levý, vypravil se odtud na pouť za uměním. Na počátku osmnáctého věku byl zde hostem u otců Augustiánů sám Petr Brandl a namaloval pro klášterní chrám obraz Nejsvětější Trojice, který je jeho dílem nejrozměrnějším. I podružskému synkovi byl zde kmotrem, nechaje se však zastoupiti svým učedníkem Františkem. Bydlil sice v zámku, ale pan převor měl jistě mnohá trápení s touto neposednou kumštýřskou krví. Podobné příběhy se totiž do klášterních análů nezapisují.