jalovec

Jalovec na Wikipedii

Obrázky

Reference

Rošice :: odstavec 27
Rodina z myslivny patřila svým společenským postavením mezi zámecké úřednictvo, k němuž byl počítán sládek, správce i "residiální" kaplan, denně sloužící mši v zámecké kapli. Aspoň v neděli se jí zúčastnil i pan lesní Schnurpfeil, poněvadž to patřilo k patrimoniálním zvyklostem, jež se ve zdejší odlehlosti držely dlouho, předlouho. Nevíme, nakolik se pražský synovec musil podílet na společenských povinnostech svých hostitelů, ale některým návštěvám jistě neušel. Pražský student lnul více k jemné tetičce, jejíž útlocit měl sdostatek porozumění pro zvláštní záliby nedružného jinocha, který co chvíli se vytratil s knihou bud ke "kudrnatému buku" u Zákličí nebo na samotářské toulky k Chvalovskému rybníku. Zde, v blízkosti hajnice, svítila novotou čerstvá omítka zámecké hrobky, zbudované v módní pseudogotice, a v okolí hájovny i rybníků strměly nevídaně vysoké keře jalovců. (Stály tu ještě do nedávna. V roce pětačtyřicátém je porazili madarští zemědělští dělníci, přikázaní na práci do dvora, kteří si na jejich planoucím voňavém jehličí udili šunky.)
Sláva Sušice :: odstavec 62
Byl tak světlý večer, že se mi chtělo jít pasekami až k Prášilskému jezeru. Dokvétaly arniky, vánek roznášel jejich hořkou vůni, v brusinčí se rděla červeň vrcholícího léta, pod temnými keři jalovců se modraly kuličky borůvek a nízké slunce zlatilo stébla rozvlněných metlic. Potkával jsem rozesmátá děvčata s hřebeny na česání borůvek a jejich smích zvonil křišťálovou slovenčinou jako ze studánky. Měkce se mi kráčelo po poduškách ploníku mezi třezalkami a velkými šumavskými zvonky...
Velhartice :: odstavce 16, 24
Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.
...
Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...
Kašperské Hory :: odstavce 21, 57, 60
A zase se ztrácíš mezi pahorky s uzoučkým obzorem lesa. Na mýtině uprostřed metlic se zastavila srna, z paseky vánek je hořce navoněn arnikami a pokoseným senem, na pasece zvoní zvonky krav, svítí zeleň mladých břízek a mezi kamením tmí se nízké keříčky jalovců. Potom už potkáš jen pokřivenou sosnu, křížek pod jasanem, kamenné zídky i jahodáře s modrými bandaskami a vcházíš zase sám do vlhkého stínu lesa, který se za tebou zavře jako sklepení. Není tu nic než vymletá svažitá cesta s velikými černými plži, mokrý mech a ostrý pach špiček česnekových.
...
Vlna cesty klesá k Prádlu kolem městského koupaliště a zase se zdvihne v stínu kaštanů, z něhož zahlédneme mezi lesy hájovnu, půvabně nazvanou "V nebi", a o kousíček dál je jiná samota, která má pojmenování "Peklo". Kterou z nich si vybrat? Zvonce krav rozeznívají rosné jitro, ženy na lukách rozhazují seno z kop, zatřpytí se hladina Kuklíku, nad ječmeny se mihli bělásci a stín lesa je plný jalovců. A zase chůze do kopce, kde je ves Červená s kostelíkem uprostřed návsi, jehož věžní hodinový ciferník svítí do nocí jako rybí oko, nebo, chcetedi, spis jako bělmo nějakého obra, jejichž hroby přisoudila pověst kamenitým pahorkům ve zdejších lesích. Ostatně naše pouť míří k Riesenschlossu, k Obřímu zámku. Jednou prý našli místní lidé obří kost tak velikou, že ji položili přes Riesenbach jako lávku a mohli docela pohodlně přes ni přecházet. I hasivka orličí, obří druh mezí kapradínami, napovídá nám o pohádkovém království těchto míst. Svah hrne holé kamení (v němž se uchytne jen osamělý smrček nebo břízka) k údolnímu rozpěněnému potoku, kde peřeje mění stříbrné slunce v pstruzí hřbet a vystříknuvší pěnu v bílý květ pstrocku. Spád vody zpívá, přeskakuje kameny a kořeny, slunce rozsvěcuje arniky a ztrácí se v husté tmáni větví; potkávám křemenáče, vysoké smrky, palouk v údolí a opuštěnou hájovnu v lukách, až mě zastaví záhon rozkvetlého lnu u staré dřevěné pily. To už je Reckerberg. U statku kvete černý bez a louky jsou plné světlíku, jehož květ má již blízko k podzimním mlhám.
...
Z paseky, přeplněné jalovci, brusinčím a vřesem, kde osamělé sosny odměřují dálku, obhlížíme obzor k Javorníku a naše kroky se proplétají mezi kamením k Nicovu. Dřevěná stavení jsou z větší části opuštěna, zčásti sesuta a my vstupujeme do kostela, který je svým založením v kraji jedním z nejstarších. Na oltáři vidíme svatého Martina, obklopeného světci se širokými kloboučky a oděnými zcela rokokově. Toto nicovské rokoko není bez půvabu.
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 35
Lesní zámeček Žofín střeží dvě sochy jelenů a hluboké lesy se prostírají kolem dokola. Odtud jsem vyšel k chráněnému pralesu, který se netěší takové proslulosti jako boubínský, ale jisté neprávem, poněvadž je krásnější. Vypuštěné jezírko Eibe neodráželo stíny jehličnatých korun, jeho dno čpělo vlhkým bahnem, kořáním pařezů a tlením zvadlého listí, obrovské kameny byly šedé a co chvíli je horský konipas oživil svým kmitavým neklidem. Jen u hráze se temněla voda zvláštním žlutohnědým odstínem, žíhaným modrými přísvity. Mlčení jalovců a tisů bylo melancholické, arniky hořce voněly, vánek rozhoupával modré květy zvonků a nad šedými, hladkými kmeny buků ševelilo světlé listí, prosívající jemné světlo, které se dole proměňovalo v bílý květ pstročků. Kmeny smrkové tyčkoviny krvácely pryskyřicí, vytrysklou z ran způsobených jeleními parohy, a potom už nás zajal prales svým tajemným mlčením. Je to zvláštní: naše představa utvořená z četby se naprosto rozcházela s poznávanou skutečností. Tento les byl němý, bezhlesý, v němž nebylo živáčka: pták tu nezazpíval, ani myš nezašelestila suchým listím na jeho dně, jen zelené ticho korun a zelené ticho mechů mlčelo jako voda nad tělem utopencovým. Příroda jako by zde uplatnila všechnu svou krutost svobody, která dává právo na život jen ncjbezohled-nějším jedincům. Velkolepá je nádhera rozrostlých jilmů, ale stín jejich hustých korun utlumil kolem vše, co k svému růstu potřebuje životodárné sluneční světlo. Pod tímto stínem už není života. Jen troucheň tu dýchá a nohy se do ní boří po kolena, jen život cizopasný tu žije, obrovské dřevna-té choroše přitísklé ke kmenům jako nějaké mamutí ústřice, jež tolik svým tvarem připomínají. Skupiny stromových velikánů se střídaly s prázdnými místy, které ovládala kyčelnice, jedovaté vraní oko nebo lýkovec, jehož červené bobulky mi přivolávaly představu stydnoucí krve. Převysoká osamělá jedle si jediná z jehličin vyvzdorovala svůj růst a světlo. Myslím, že původním porostem našich lesů byly listnáče a teprve zásahem lidských rukou převládly ve většině lesů jehličiny. Listnatý strom má také do větší šíře rozloženy kořeny a jeho holé větvoví nepraská v době oblevy pod tíží tajícího sněhu jako jehličiny, mělčeji zakotvené v zemi.
Krajina mýtu :: odstavec 8
Údery vodního kladiva ze starého dřevěného hamru (při něm vzpomínáš na jeden obraz Alšovy Vlasti) dovedou tě až do Douchova háje. V prostředním ze tří velkých balvanů je vyhloubena veliká kamenná mísa; v ní se leskne hladina hojivé vody i v nejparnějším létě, a zelené světlo borovic upustí do ní modravý cípek nebes i jas legendy, kterou mi vyprávěly ženy, okopávající na poli mák. Svatá Panna prý zde vykoupala Jezulátko, a hle, po jejím kroku tu ještě paseka voní jahodami. Věneček z polního kvítí zavěšený na malé dřevěné kapličce, bůhví už kolikrát od pradávných dob obnovované, je neklamným svědectvím vítězství Mariina nad Vesnou. Tam, kde vzdávali chválu vycházejícímu slunci, kde plával posvátný oheň z dubového dříví, který pod ztrátou hrdla hlídačova nesměl vyhasnouti, kde se klaněli i bohu hromovládci a v teplé červnové noci mládež věnčila u vod nahou dívku kapradím, jalovcem, blínem a douškou mateří o veliké slavnosti kupalo, přicházejí dnes děvčata a matky s dlaněmi přebírajícími růžencová zrnka pozdravit nový symbol mateří, pro který našly i nová slova vzývání. "Požehnaná tys mezi ženami!"
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 71
Šindelová mohutná báň zvonice i štíhlá vížka jehlanovitého sanktusníku na blízkém hřbitovním chrámu vytvářejí typické obrysy těchto míst pro všechny počátecké rodáky, do jejichž města se vracíme zamyšlenější. Kolem dokola leží chudý kraj s "Černými bratrstvy lesů" a na mezích pod prosvítavými nebesy rozsvícený "sírovým květem" svízelu siřišťového, kraj pozdějších jar a zádumčivějších podzimů než jinde, kraj jeřábů, osik, bříz, jalovců i drobných vsí, schoulených na závětrné straně lesnatých svahů mezi drobnými políčky osad, "v nichž chalupník byl pán a sedlák boháčem". I v létě jsou tu rozevlátá oblaka studenější svou bělí než jinde a tuto zchlazenou melancholickou krásu kvetoucího vřesu, mělkých písčitých oranic, kamení a oblak hluboce procítí každý, kdo sem přijde z kraje odjinud.
Obděnická pouť :: odstavec 124
Neznám kouzelnější vyhlídky široko daleko, než kterou mi ukázal režisér Svatopluk Studený z výšiny nad Hodkovem. Temné vysoké smrky strměly nad šedými žulovými balvany, mezi nimiž kvetlo vřesoví s rozbzučenými Čmeláky a v trávě za temnými ostrůvky jalovců voněly ryzce. Stádo strakatých krav dávalo této scenérii půvab idylického obrázku z počátku minulého století.