-
Rošice ::
odstavec
34
Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postilionovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolina Rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí.
-
Březnice ::
odstavce
1, 11, 12, 14, 18-19, 23, 26-29, 30-31
Jako líbezný předzpěv k našemu putování nás osloví zelená a režná krása krajiny březnické. Z východu přináší usmání hladin tochovických rybníků, budovaných už ve třináctém století benediktiny z kláštera ostrovského, jižnější obzor je poznamenán červenou bání Stražiště, v jehož blízkosti stával v knížecích dobách roubený hrad Bozeň, sídlo župy bozeňské, a nad hudčickými žulovými lomy se zvedá zalesněný vrch Hradec, kde ještě dnes nalézáme zbytky valů a božište, které jsou nejstarší památkou na slovanské obyvatele této krajiny.
...
Renesanční Březnice lákala básníky a romanopisce jedním milostným románkem, který se udál ve zdejším zámku. Zde totiž skryl habsburský arcikníže svou lásku Filipinu Welserovou, pocházející z augsburské peněžnické rodiny, a v zámecké kapli se dal s ní tajně oddat. Tato mesaliance pobouřila celý císařský dvůr, ale dopadla pro mladou dvojici celkem šťastně. Snad to byl nevšední půvab této krasavice, o dva roky starší svého manžela, snad politické zřetele nebo jiná příčina, co zlomilo tuhý dvorní ceremoniel i vžité předsudky, a nakonec přimělo císařského tchána k smíru s provinilými milenci... Kolik je tu možných dohadů a dějových kombinací... Z té doby zůstala v Březnici ještě jiná znamenitost, Lokšany... je to vlastně název městské čtvrti, v níž se původně rozkládal panský paláčík lokšanský, který byl počátkem osmnáctého století rozšířený a přemeněný v židovské ghetto. Překvapí ještě dnes svou zachovalostí a po celá desetiletí se odlišovalo způsobem života od domácího obyvatelstva, odděleného od města nejen zdmi a brankou, ale hlavně náboženským předsudkem...
...
Náboženství hrálo v březnické historii význačnější úlohu než v jiných sousedních městech.
...
Tvář, jež nás ze soudobého portrétu proniká svým ledovým bystrozrakém, náboženskou fanatičností a bezohledným kořístníctvim, není sympatická. Můžete sí to vykládat jako ironií, ale Přibík Jeníšek svou okázalou zbožností dal v Březnici vystavět její nejkrásnější stavby a pozvedl ji k společenskému významu, jakého nedosáhla nikdy předtím, ani potom...
...
Opravdu slavnými jmény českého výtvarného baroka se mohou Březničtí pochlubit dnešnímu návštěvníku.
Ze Škrétova štětce vyšla podoba oltářního obrazu svatého Františka a také Petr Brandl přispěl svým uměním zdejší zámecké kapli. Myslím zároveň na jiné dílo výtvarné, teprve nedávno objevené v Březnici.
...
Pod těmito stromy běhávala Márinka Kailová, jediná láska Mikoláše Alše, a pro tyto vzpomínky na dětství Márinčino miloval Březnici i slavný malíř, který si sem několikrát zajel. Nevíme, zda si tu vzpomněl i na autora své nejzamilovanější písničky... U panského dvora náš Vitoušek orá... který tu několik let chodíval a rozprávěl se svým zámeckým pánem Hanušem Kolovratem Krakovským o českém museu a jiných vlasteneckých zájmech. Byl to zdejší zámecký kaplan a zároveň básník František Jaroslav Vacek Kamenický... A když byla už řeč o národním museu, připomeňme si, že jeden z nejvzácnějších jeho iluminovaných rukopisů "Mater verborum" a celá řada knih se dostala do Prahy ze zámecké knihovny březnické jako Kolovratův dar. Jméno tohoto vlasteneckého šlechtice se nám ozve i ze stránek románu Boženy Němcové "Pohorská vesnice", jehož je hlavním hrdinou; neodhadneme už nakolik zidealisovahým, a dráteníček z téhož románu patří rovněž Březnici aspoň svým hrobem. U svatého Rocha nalezneme empirový křížek a na něm nápis Jan Gallik... to je on.
...
Travnatý břeh Vlčavky dovede naše vzpomínání i k "švédskému mostu" u Dobré Vody, k zřícenince Hrochova Hrádku, které si malíř Jaroslav Panuška zalidnil strašidly, a dál k starým lázničkám, v minulém století hojně navštěvovaným. V osmdesátých letech se tu léčil i Miroslav Tyrš a vyšel si do Březnice zhlédnouti tělocvik žactva na školním cvičišti. Malířka Anna Sequensová nám zaznamenala slovem i kresbou své vzpomínání na dobrovodské letní chvíle. Literáti, herci i slavní lékaři prijíždívali do tohoto půvábného zákoutí. Jeden z nich, Luděk Archleb, tady velmi vášnivě rybařil a o Dobré Vodě napsal do Zlaté Prahy rozmarný fejeton. Hlavní osobou v něm je Arnoštka Kopecká, obveselující o pouti svými pimprlaty a rázovitým humorem nejen letní hosty, ale i vděčné dětské diváctvo... V Březnici ji zastihla smrt.
Své loutky, dědictví po slavném pradědovi, prodala národnímu museu jen o rok dříve v nedalekých Bělčicích, kde s nimi hrála naposledy. A zde byla také její nejdelší aktérská štace. Na březnickém hřbitově spatříme její tvář. Je namalovaná podle akvarelu jejího přítele Adolfa Kašpara a tento miniaturní obrázek připevnili ctitelé na prostý kříž. Modrý zvonek pod ním kvete, ale už nepřivolá udivené dětské oči k jejímu osvětlenému jevišťátku...
Na začátku století bydlil u svého tchána v bývalém komorousovském domě národní umělec Ludvík Kuba, tehdy zamilovaný do barevné krásy mečíků, jiřin a růží i rozkvetlých korun jabloňových, jimiž slynula tchánova zahrada. Malíř se s paletou vypravoval i do okolí, kde několikrát maloval sličný renesanční štít Starosedlského Hrádku, zrcadlící se v spanilé hladině a orámovaný sytou zelení stromů. Některé březnické rodiny mají krásnou památku na jeho tehdejší portrétování, které malíři umožňovalo tenkrát aspoň kousíček živobytí.
Ze své letní dílny měl krásnou vyhlídku na starý most s barokními sochámi a pozadím zámecké věže, bíle svítící z temné zeleně parku. Před okny domu bývalo pravidelné tábořiště kočovného národa a po mostě chodívala svatohorská procesí až z Bavor. Tento motiv i jiné obrazy z tehdejšího malířova období tvoří cennou galerii, za léta nashromážděnou ve zdejší spořitelně, a je to jistě oprávněná březnická chlouba.
...
Vždycky tu bylo několik nadšenců, kteří činili z Březnice místo čilého kulturního ruchu. Jeden čas tu vydávali regionální vlastivědnou knižnici a pravidelně vycházející sborník, pečlivě redigovaný Ludvíkem Furstem. Dnes tu mají v zámku pěkné museum, kde je rovněž sbírka obrazů z pozůstalosti Bohumila Ullrycha, a v městě budují drobný průmysl.
Rodácká láska je u Březničanů zvlášť vřelá a intensivní. Nejsympatičtější však na ní je, že se nesytí jenom vzpomínkami, ale dovede v pravý čas přiložit i ruce k dílu.
-
Pouť vzpomínavá ::
odstavec
53
Poslední láskou Ullrychovou byla krajina kolem Březnice. Jezdíval tam rád se svou sestrou Lidunkou a těšil se už od jara na toto prázdninové malování. Převezl si tam v kleci i papoušky andulky se svým malířským nádobíčkem a zdomácněl tu ku podivu rychle. Přispěl k tomu i ráz krajiny, kterou až při pozdější práci viděl v jejích odlišnostech. Zalesněný svah Bozeň se zbytky hradištních valů mu připomínaly Prácheň, "švédský most" u Dobré Vody byl v jeho očích vlastně jen obdobou Žižkova mostu pod Kátouckou horou, a bílý zámek březnický aspoň náznakem mu přivolával milované Žichovice.
-
Hlasy domova ::
odstavce
22, 178
Adolf Kašpar hledal původní české loutky, které potřeboval k nějaké ilustrační práci. Jeho přítel Stanislav Lolek se rozpomněl na Arnoštku Kopeckou, vnučku známého loutkáře, kterou znal ze svého lnářského působení; smluvili se v Praze s Kašparem a rozjeli se za ní do Lnář. Kopecká hrála v Březnici. Pan řídící Vavřínek jí napsal, loutkářka přijela a tady začíná naše vyprávění...
...
Vůně arniky vane z lesních paloučků, zatím co kolem překrásných kamenných božích muk přejíždí autobus z Březnice a nádherné, rozvoněné a rozehrané koruny nevželických lip promítají své siluety do večerních nebes. Jdu po staré obchodní cestě, jež od nepaměti vedla od šumavských hor ku Praze zdejší krajinou a při niž založil pan Zdeněk Lev z Rožmitála nejrozsáhlejší rybník svého panství. Jedenáct let, od roku 1492 do roku 1503, stavěli rybnikáří a robotníci mohutnou hráz Labutě, která mela zadržet vodu rybníka, tři kilometry dlouhého. Na počátku sedmnáctého století byla zde postavena panská hospoda, jejíž krov spotřeboval celý les trámoví, jež tesaři předůkladně a fortelně sroubili a pokrývači pokryli kůrkovou střechou. V přízemním pokojíku jsem pod sloupnutým vápnem zahlédl část nějaké renesanční fresky. Štít zdobí sluneční hodiny. Proti hospodě byla roku 1723 postavena kovárna. Kováři měli jistě dost práce při formanské hospodě a na živé silnici, ale kromě svého řemesla byli pověřeni i vybíráním mýta, které zde bylo vybíráno již před postavením kovárny. Staré prameny udávají, že již roku 1314 dovolil král Vladislav panu Zdeňkovi z Rožmitála vybírali clo na silnicich k Blatné, Buzicům a Tchorovicům, a tuto výsadu potvrdil Václavu hraběti z Rozdražova, tehdejšímu vlastníku Blatné, i císař Rudolf II. roku 1604.
-
Strakonice ::
odstavec
(43)
Byla tehdy ve Strakonicích svatba veselá právě o hromnicích, kdy snoubence sezdal březnický zámecký kaplan a básník František Jaroslav Vacek Kamenický, a do Strakonic přijel i Josef Krasoslav Chmelenský, který s Plánkem vykonali funkci svědků. Novomanžel se o svém dni svatebním ihned svěřuje Karlu Vinařickému a z jeho dopisu se dobře dozvíme, jaké to tenkrát na té svatbě bylo. Čelakovský píše: "Pozdravení Vám vzkazuje Vacek a Chmelenský, ti dva jonáci Vám řádili o mé svatbě, tak veselých vlastenců jsem jakživ neviděl. My dva, chvála Bohu, když se do toho dáme, také hezky smíchu a žertu natropíme, ale to nic není, co ti lidé tropili, Strakonice by byli převrátili." V Březnici vzpomíná dvorný Kamenický tohoto dne rovněž intensivně, jak je vidno z řádků psaných zase Čelakovskému: "Především mou nejhlubší a nejuctivejší poklonu Vaší nejmilejší paničce a spolu i boží požehnání od veselého pana pátera; a potom teprv přátelské pozdravení a políbení Vám."
-
Když jsem já šel tou Putimskou branou ::
odstavec
(13)
Prozíraví otcové města zřizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních českých reálek i první českou vyšší školu dívčí, pro jejíž žákyně píší mladí profesoři narychlo potřebné učebnice. Tehdy Adolf Heyduk odběhl od veršů svých Cigánských melodií do profesorského světa mytologie slovanské a germánské. Písek má v té době ještě jiná prvenství. U knihtiskaře Václava Vetterla vychází první český venkovský časopis Posel od Otavy a v téže tiskárně i první český překlad Puškina, pořízený budějovickým "majstrem seminářským", Václavem Čeňkem Bendlem Stráneckým. Dva důvěrní přátelé Boženy Němcové sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékařem v nedaleké Březnici a Bendl kaplanoval i spisoval na mirovické faře. - Písečtí akademici opatří dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadů na místě starých parkánů pořizují od sochaře Wurzla první pomník Palackého v Čechách a sám Rieger tehdy řečnil při jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empírovému templu s nabádavým anagramem "Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná" (J. Schrenk 1846). I pro pokrok technický měli Písečané smysl a porozumění. Na sklonku osmdesátých let stavějí jednu z prvních městských elektráren, kterou Křižík vybavil ústředním rozvaděčem, a v muzeu můžeme ještě dnes spatřit slavný tehdy vynález obloukové lampy... Na otavském ostrově, jemuž se po ostrostřelcích říkalo Střelecký, hrál v letní aréně Josef Kajetán Tyl a sklidil se svou divadelní společností "žalostný neúspěch".
-
Obděnická pouť ::
odstavec
(132)
Náboženské bouře prošly v minulosti tímto vladyčím sídlem a celou okolní krajinou, aby zanechaly stopy v některých jménech osad i v povaze lidu. Husitské kazatele, mezi něž patřil i Husův přítel mistr Jan Kardinál, vystřídali tu jezuitští misionáři, pro něž Přibík Jeníšek z Újezda zařídil v Březnici kolej, a někteří členové řádu vyučovali i v Petrovicích. Záhy si zřídili vedle kostela školu a za desetiletí prohnětU duše bývalých kacířů k nepoznání. To byla ostatně nejrušnější doba městečka v celé jeho historii a ustálila povahy lidské v náboženskou důvěru a hloubavost.
-
Prácheň ::
odstavec
74
A byla svatba veselá právě o Hromnicích, kdy snoubence sezdal březnický zámecký kaplan a básník, František Jaroslav Vacek Kamenický, a do Strakonic přijel i Josef Krasoslav Chmelenský, který s Plánkem
měli funkci svědků. Novomanžel se o svém dni svatebním ihned svěřuje Karlu Vinařickému a z jeho dopisu se dobře dozvíme, jaké to tenkrát na té svatbě
bylo. čelakovský píše: "Pozdravení Vám vzkazuje Vacek a Chmelenský, ti dva jonáci Vám řádili o mé svatbě, tak veselých vlastenců jsem jak živ neviděl. My dva,
chvála Bohu, když se do toho dáme, také hezky smíchu a žertu natropíme, ale to nic není, co ti lidé tropili,
Strakonice by byli převrátili." V Březnici vzpomíná
dvorný Kamenický tohoto dne rovněž intensivně, jak
je vidno z řádků psaných zase Čelakovskému: "Především mou nejhlubší a nejuctivější poklonu Vaší nejmilejší paničce a spolu i boží požehnání od veselého
pana pátera; a potom teprv přátelské pozdravení a políbení Vám."
Březnice
