Hlasy domova ::
odstavce
13, 15, 17, 20, 22, 25-26, 52-53
Zde začal svoje malířská učednická léta Stanislav Lolek, myslivecký mládenec u pana lesního rady Theodora Mokrého, bratra jihočeského básníka ze známé vodňanské trojice.
...
Odvětí stručně: "Pan Lolek, to byl moc fajn člověk. Když jsem stál za jeho stojanem, najednou se prudce obrátil a řekl: Tady mají viržinko - a jdou zas dál!"
...
Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o noclech. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přisel do jeho zapadlé vsí. Mařák maloval se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek došli až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořit o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním...
...
A ještě jedna návštěva se mi ve Lnářích vybavila při zjišťování Lolkových vztahů ke kraji.
...
Adolf Kašpar hledal původní české loutky, které potřeboval k nějaké ilustrační práci. Jeho přítel Stanislav Lolek se rozpomněl na Arnoštku Kopeckou, vnučku známého loutkáře, kterou znal ze svého lnářského působení; smluvili se v Praze s Kašparem a rozjeli se za ní do Lnář. Kopecká hrála v Březnici. Pan řídící Vavřínek jí napsal, loutkářka přijela a tady začíná naše vyprávění...
...
Když Kopecká vyčerpala svůj repertoár a odjela na jinou štaci, malíři se vypravili do okolí; navštívili Blatnou, jejíž zámek Kašparovi učaroval, i do Strakonic si zajeli a všude bylo co okukovat, co obdivovat. Lolek sblížil nedružného Kašpara i s klášterním převorem páterem Aloisem Majerem, kterého nakreslil u oblíbeného gramofonu, právě vyhrávajícího úryvek z nějaké operety: Küssen ist keine Sünd...
Stanislav Lolek v tištěné vzpomínce na Adolfa Kašpara se rozmarně zmiňuje i o úkolu namalovat divadelní oponu pro lnářský spolek divadelních ochotníků. Přáli si mít na oponě zobrazen pohled na Lnáře a tady vůdčí úlohu převzal Lolek, zatím co ilustrátor se ujal malování draperií, které mu při nezvyklé velikosti plochy nešlo od ruky, jak by si byl přál. Malíři se při práci i trochu poškorpili, ale dokončili svůj úkol k spokojenosti objednavatelů. Lnářští ochotníci se mohli právem chlubit, že na jejich oponě spolupracoval i slavný ilustrátor "Babičky".
...
Od kostelíka je úchvatná podívaná k Třemšínu přes několik rybníčků, které malíř Stanislav Lolek nazval poeticky "Růženeček". Přijíždíval ze Lnář na kole do Záboří k panu řídícímu Nachtmannovi, jehož paní pocházela z myslivecké rodiny a upřímně dovedla našemu malíři pochválit namalovaná zvířátka, že jsou "jako živá". Toto uznání Lolkovi lichotilo, proto nabídl hostitelce, aby si podle libosti vybrala některý z jeho obrazů. Paní řídící se ostýchala, což jí měla skoro za zlé dcera Mařenka, které se tolik líbila rozměrné plátno s namalovanou rozsochatou sosnou z Kučovic lesa. Lolek si v Záboří pronajal u Havlů světničku na konci vsi a usadil se tam na celé léto. Klukovských diváků měl všude habaděj, zvláště když maloval stádo strakatých krav na pastvě u rybníka Velkého, nad nímž přelétal čáp, kníhaly čejky a za hladinou se promodrávala dálka s tušenou vlnou Boubína. Záboří si kreslil se všech stran. Několikráte kostelíček s dvorem u Helmů od Podkostelního rybníčka, kde po celé léto bylo bělidlo pradlen, na trávníku štěbetala housátka a z vody stříkal smích koupajících se pasáčků. Nakreslil si i Žižkův kámen pod kostelním svahem, jemuž místní pověst připsala jedno Žižkovo obědvání a kde na jaře rozkvétají první fialky. Vžil se brzy do místních poměrů a zvyklostí. Potkávaje zamilované dvojice v polích za nedělních odpůldní, věděl, že vejdou do Telec hájku, na jehož kraji jsou kameny, o než si od nepaměti roztrhávala kalhoty celá pokolení záhorských kluků při zimních klouzačkách. S malířským stojanem se vypravoval i k Čečelovicům. Tam mu les Žďárky a borový porost u Třebiště poskytl mnohý malebný motiv a se zvláštní oblibou tam kreslíval i skupinu velikých balvanů, nazvanou roztodivné "Kočičí kamna".
Krajinná ikonografie zábořská je jistě podstatnou částí raného Lolkova malířského díla. Kde jsou dnes všechny tyto obrazy a které oči z nich vyvolávají zábořskou končinu? Tuší vůbec, v kterých místech se nalézá?
Stanislav Lolek
