-
Stříbrné Hory ::
odstavce
(8), (22)
Na východ se lesní hřeben svažuje k Pačejovu, o němž čteme ve starých análech, že mládenci z vladyčí rodiny Pernklovů slynuli v celém kraji pověstí lidí rvavých a trunku oddaných. Odtud už není daleko k žulovým lomům olšanským a na pačejovské nádraží. Tato končina je blízká grafiku Josefu Váchalovi, jehož žena byla zdejší rodačkou, a on sám zde nalezl několik motivů pro svou práci výtvarnou. Kus trati z Velkého Boru do Pačejova znají všichni strojvůdci, neboť zde jest největší stoupání na celé trati z Budějovic do Plzně.
...
V zámeckém parku létají za teplých večerů svatojánské mušky, zahouká sova a ráno z prosvětlených korun zaznívá flétnový zpěv žluví i vrkání divokého holuba z větvoví liliovníku. Milovník cizokrajných stromů může se procházet pod jedlí kanadskou i Weimuthovkou, chce-li, může si utrhnout tvrdý plod ořechu kanadského i lísky turecké a nemusí jít až na nádvoří hradu Rábí, aby uviděl vzácné muky, rostoucí tady ještě s jinými botanickými zvláštnostmi. Ty uvidí v zahradě, kde panští zahradníci vypěstovali vzácný druh lilie královské, pivoňky dřevité, stejně jako šafráníky i kosatce všech možných barev a odstínů. Zahlédneme-li ve zdejším okolí moruše, je to zároveň památka na zasloužilého učitele Petra Šafránka, rodáka tedražického, který zde morušové stromy vysazoval kvůli pěstování bource morušového. K učitelství přišel vlastně od muziky. Se svým bratrem Kajetánem a dvěma kantory odešel jako čtvrtý člen kvarteta na muzikantskou pouť do pruského Slezska, kde navštěvoval učitelský seminář ve Vratislavi. Po bratrově smrti vrátil se do Tedražic, živil se hudbou a ušetřil si na studie v Klatovech a v Českých Budějovicích; v dvacátých letech minulého století dosáhl zde učitelské aprobace. Hrabě Taaffe objevil ho na návštěvě v Chudenicích jako výborného muzikanta a chtěl ho umístit jako písaře na svém zámku nalžovském. Tento rozený učitel nalezl však záhy své pravé poslání a proto v krátkém čase nastupuje učitelské místo ve škole těchonické a za tři roky se stává učitelem na Stříbrných Horách, aby zde působil až do své smrti. Jeho pedagogický věhlas rozšířil se po celém kraji a donesl se až k sluchu žichovického zámeckého lékaře Dr Josefa Klostermanna, jehož synek Karel potřeboval nějakého svědomitého učitele, který by usměrnil jeho zanedbané školní vzdělání a připravil ho ke zkoušce do klatovské hlavní školy. Hoch, který v Žichovicích žil víc v přírodě než ve školních škamnách, těžko zvykal tuhé kázni v domácnosti nového učitele. Bydlil tam se svým nejmilejším kamarádem Bertíkem Körbrem, synkem správce žichovického panství, a s Františkem Havlíčkem, jehož otec byl lesmistrem v Lovčicích.
-
Hlasy domova ::
odstavce
(57), (128), (154)
Na "fišerovské" silnici vedoucí z Českých Budějovic přes Písek do Plzně leží Kasejovice, městečko se starou historií zlatých ryžovišť a dolů, v nichž se několikráte kutalo po dlouhých přestávkách, a od nového dolování si nynější měšťané slibuji další rozkvět svého místa.
...
Badeniho jazyková nařízení vyvolala v devadesátých letech po celých jižních Čechách bouře odporu a mnoho hořkosti. I blatenské okresní zastupitelstvo poslalo císařově kabinetní kanceláři ostrý písemný protest - a Ferdinand Hildprandt jej podepsal. Brzy nato byl předvolán do Budějovic před vojenský soud, souzen bez právního zástupce a pak v Bozenu zbaven hodnosti dragounského nadporučíka i hodnosti císařského komořího. Do Blatné přijela trestná četnická posádka a žádala o ubytování v zámku. Byla majitelem stroze odmítnuta. Důsledek: záznam na černé listině ve Vídni.
...
Nevyčítám vám toto chování k velké básnířce a nešťastné ženě, které vás nectí a je v rozporu s ušlechtilým rytířstvím, osvědčeným v oblastech jiných. S Karlem Hynkem Máchou jste si nemohli rozumět, musel vás pobuřovat chtě nechtě svou naprostou neznalostí kompromisu, i jeho vnitřní svět byl jiný než váš. Tento básník měl v Blatné důvěrného přítele. Jmenoval se Karel Blatenský, pocházel z kupecké rodiny a studoval v budějovickém semináři. Tam se také sešli při Máchově cestě do Itálie. Janu Máchovi, svému jmenovci, příteli a theologu, píše mimo jiné do Budějovic: "Kudrna a Strobach Tě pozdravují a Ty ode mne a od nich pozdravuj p. Blatenského a řekni mu, že jsme byli v rodiném jeho městě."
-
Na Vodňansku ::
odstavce
3, 5, 13, 63
Viděl jsem protivínský zámek, ale nestál "mezi horama" kam jej umístila lidová píseň; naopak, od Protivína až k Budějovicům se táhne rozsáhlá rovina, plná luk, rybníků a vsí, jižněji nazývaná Zbudovská blata. Řeka Blanice stáčí od Vodňan k Protivínu svůj klikatý tok, aby odtud plynula ke Klokočínu, minula Heřmaň a u Putimi se spojila s Otavou.
...
Pod platanovými alejemi u pivovaru chodívala jako děvčátko národní umělkyně Marta Krasová, vynikající členka Národního divadla, později vděčně vzpomínající na svá školní léta v protivínském rodišti. Tehdejší měšťanská Ikola měla dobré učitele, z nichž sokolský pracovník Josef Házr Písecký byl podněcovatelem místního kulturního ruchu a z jeho literárního díla si zaslouží vzpomínky historický román Kašpar Matyáš ze Sudetu, uvádějící čtenáře do vodňanského života v sedmnáctém století. Umělkyně vzpomíná zejména na vzácnou učitelku Emílii Cébovou, která jí dala nejen spolehlivý základ vědomostí, ale upozornila i rodiče na dceřinu hlasovou vyspělost a poradila jim, aby ji nechali hudebně vzdělat. Tehdejší regenschori Wunsch měl v Protivíně soukromou hudební školu a mladá žákyně se u něho začala učit houslové hře a zpěvu. Pořádal se svými žáky koncerty a na jednom z nich vystoupil i Ševčíkův žák. Tehdy si ho přijel poslechnout proslavený houslový pedagog a při té příležitosti slyšel i mladou žačku, která se uvedla Smetanovými písněmi komponovanými na Hálkovy texty. Zkušený mistr měl jistě neomylný cit, neboť okamžitě rozpoznal skutečný talent děvčátka a rodičům doporučil, aby je dali učit zpěvu. Tato příležitost se naskytla v Budějovicích, kde mladá kandidátka učitelského ústavu mohla navštěvovat i hudební školu Bohuslava Jeremiáše, kde ji ředitel vyučoval zpěvu a paní Vilma Jeremiášová hře na klavír. Tato učitelská dvojice dovedla pro své žáky vytvořit nezapomenutelně krásné prostředí. Školní koncerty byly jen introdukcí pro první vystoupení na jevišti, které se stalo v Táboře při zájezdu budějovické opery, kde Marta Krasová pohostinsky zpívala svou první roli jako kněžna v Dvořákově Rusalce. Po pražském školení začínala svoji uměleckou dráhu na operní scéně bratislavské pod vedením Oskara Nedbala a odtud vedla její cesta přímo do pražského Národního divadla, kde od té doby patřila k miláčkům hudebního obecenstva a byla chloubou našehd pěveckého umění.
...
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.
...
Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce:
-
K metropoli kraje ::
odstavce
26, 58, 65, 67, 71-73, 75, 88, 92, 105, 110, 122-123, 134
V Pašicích je na návsi táž půvabná kovárna s vrbou jako za jeho dob, pod hrází rybníka Volešku bělá se svými kmeny březový háj a táž líbezná linie obzoru s vlnami šumavských hor se modrá nad pšeničným lánem pod rozsvícenými nebesy. Jako přelud působí na poutníka plástovická náves se svými bílými štíty, které slunce promítá do syté modři nebes. Krajkoví ornamentů kolem oken a říms, bohatá rozmanitost obrysů i terénní učleněnost činí z této vsi úchvatný obraz jako stvořený pro malíře, divadelníky i filmaře. Vzpomínáš si, že v Plástovicích filmovali Jana Cimburu, Housle a sen, samozřejmě i Mlhy na Blatech a Usměvavou zemi. Karel Klostermann byl by však překvapen jinou skutečností: vylidněnými chalupami a tichem téměř hrobovým, ač byla slunná neděle přede žněmi a dávno po senách. Jen dva výrostci přijeli odkudsi na motorkách, zastavili před hospodou, která rovněž zela prázdnotou... Četl jsem tam moudrost, dobře vymyšlenou pro odbyt budějovického trunku:
...
V uličce s přízemními baráčky na Starém městě budějovickém žil pod oteckou střechou grafik Karel Štěch, poněvadž jeho duše potřebuje neustálé obnovy a přítomnosti tohoto rázovitého prostředí, jehož lid důvěrně zná a upřímně miluje. Jeho šlašité postavy dělníků, kameníků, vyzáblých maminek a bledých děvčat nemůžeme zaměnit schématy sociálního žánru, vyráběnými jinde suchou cestou k účelům a zřetelům víceméně posluhovatelským. Má vzácnou vlastnost: je paličatě svůj a tvrdá slupka skrývá předobré jádro. Z truhlářské dílny odešel rovnou do grafické speciálky Šimonovy, aby se tam naučil finesám řemesla, ale Praha nenarušila tento rázovitý charakter. Jako první dílo zralosti vyřezal do dřeva tvář matčinu. Jaké monumentality dosáhl touto chválou mateří; niternost a citová hloubka tohoto listu se vám vryje do paměti nesmazatelně. Chodili jsme za války těšit jeho drobnou, prostou maminku, upřímnou, pracovitou a zbožnou, která si nakonec přece jen na Panně Marii návrat svého Karlíčka z terezínské pevností vymodlila. Vrátil se jí ve stavu zuboženém, marně shledávaje mezi čtyřmi holými stěnami i své rytecké nářadí. Vykopali jsme spolu v zahradě několik pušek, skrytých v černé zemi pod okurkovými trsy, ale jen zrezivělé, beztvaré železo se nám na prach rozpadlo v ruce jako (doufejmež pevně - už navždycky) i celá ta mučivá doba nesvobody. Václav Němec, redaktor a básník, se svou pobledlou tváří si nad nimi tiše zavzpomínal na svá léta, strávená v německých koncentrácích. Nevrátil se s ním, žel, náš dobrý kamarád Josef Valut, vždy plný podnětů, vždy hotový k činům, nadšenec a bibliofil, duše jemná a ušlechtilá. Doktora Josefa Stejskala, žijícího horce jen pro své divadlo, zastřelili gestapáci v době heydrichiády. O málo později i dr. Borkovce, statečným perem bránícího duchovní statky domova před cizáckou škorní, odstranili z jeho milovaného města, po němž snad nikdy nepřestal ve svém exilu toužit.
...
Za našeho dětství se zpívala ve školách pochodová píseň Krásný vzhled je na ten boží svět, jejímž autorem je Václav Novotný, první ředitel české matiční školy v Českých Budějovicích. Jeho syn stejného jména byl jedním z našich předních historiků a rád vzpomínal na léta, strávená v škamnách Jirsíkova gymnasia.
...
Pan Bedřich, purkrabě z Donína, aby přehlušil žalost nad ztrátou manželky a syna, vypravil se v rudolfínské době do italského Loreta a touže cestou, po níž šel později Mácha, dojel z Prahy do Budějovic, kde bylo jeho čtvrté nocování na české půdě. Zvídavý šlechtic zaznamenal s věcnou stručností obraz tohoto města ve svém cestopise, omeziv se na nejvýraznější rysy: Město katolické, dosti velké a pěkné, ulice rovné, rynk velký, kostel pěkný a při ním vysoká vlz z štukového kamene jest, v sakristii mnohé reliquie a stříbrné veliké obrazy maji.
...
Vám, básníku Růže stolisté, se nevyplatilo číst v gymnasiální škamně Husovu Postilu, vypůjčenou tajně z knihovny jistého kanovníka. Až v Linci jste musil pro tento přečin dostudovat filosofii, ale už tehdy vaše verše, inspirované lidovou poezií, předstihly vše, co soudobá česká lyrika vytvořila. Přátelství, uzavřené v Budějovicích s mladým velešínským Kamarýtem, přetrvalo však mnohou zlobu času i strakoničanství Vaší povahy, neschopné zachovat si natrvalo přízeň nejbližších druhů...
Vnitřní zážitek italského poutníka Karla Hynka Máchy se omezuje jenom na nékolik slov jeho deníku a dopisové sdélení rodičům: Já jsem v Budějovicích, a mám se dobře. Krásný pánský pokoj na nocleh, k večeři zvěřinu, ale - pomoz Bůh penězům. Mimo nadání nalezl jsem zde mnoho známých pánů Teologů, a prošel jsem s nimi v mém podivném obleku město, všecko na nás otvíralo oči i ústa, prošli jsme Seminář a Seminářskou ohradu, obzvláště mě přijal pan Mácha, co jim to psaní odevzdá, žádám, aby i oni ho, tak jako on mě, přijali...
Jak asi působil poutnický zjev básníkův v bílém plášti, rudě podšitém, kráčející v průvodu bohoslovců po tehdejším budějovickém náměstí? - Poslem tohoto listu byl teolog Jan Mácha, rodák bavorovský - jaká zvláštní shoda jmen! A co tají dvě slova v deníku, významně napovídavá: Neklidná noc!
...
Vás, Josefe Kajetáne Tyle, vzpomínám nejdojatěji. V tomto městě jste si naposledy zahrál hlavní úlohu ve vlastní hře Chudý kejklíř. Vzpomínám: v Jindřichově Hradci jste tenkrát onemocněl. V Třeboni jsem viděl nedaleko hradeb domeček, v němž jste už jen z lože mohl rozmlouvat s druhy a rodinou. Jak jste se však mohl pěšky vypravit, sám churavec, s hercem Polákem až do Budějovic a vystoupit zde na jevištním pódiu ještě v posledním vzepjetí své uštvané duše ? Na křídovou bledost Vaší tváře už nebylo třeba ani líčidla, ani do kostýmu jste se nemusil oblékat. Kdo z tehdejších diváků si vlastně uvědomil, že v posledním plápolu rozdáváte sám sebe, naposledy a navždycky? Celá Vaše tragédie milostná a lidská zaznívá mi z jednoho monologu, jehož slova jsou netylovsky okřídlená a žhavá:
...
Mohli bychom se ještě zmínit o slavném budějovickém Budvaru, pivu, které získalo ve světě stejnou oblibu jako proslavenější plzeňské, a z ostatního průmyslu si zaslouží zmínky továrna Igla, vyrábějící jehly všech velikostí a upotřebení.
...
Kácovský rodák, hradecký gymnasista a pražský teolog kaplanoval na Mělnicku, v Roudnici i v zámku železnohorském, aby pak z minické fary u Velvar usedl na kanovnické křeslo slavné kapituly svatovítské a odtud v letech padesátých minulého století přišel do Budějovic jako biskup rozsáhlé diecése. Během necelých tří let zřídil studentský seminář pro chudé chovance, do dějin budějovických a celého národa zapsal se však jiným odvážnějším činem, jehož důsažnost odstupem času stále vzrůstá. Proti vůli úřadů, samozřejmě německých, založil v tomto městě české gymnasium, svým nákladem postavil pro ně budovu, celá tři léta vydržoval ze svých prostředků profesorský sbor, učebné pomůcky a celý provoz, takže vydal na tehdejší dobu částku nemalou, 90 000 zlatých, nepočítaje v ni výlohy na studentský seminář, které obnášely 22 000 zlatých. On to byl, kdo zřídil zde ještě školu pro hluchoněmé i školu pro české dívky - a ze svého dal postavit i kostel svatého Václava. Na vídeňské říšské radě stál na straně české opozice, což mu vyneslo císařskou nemilost a zákaz vyplácení osobního přídavku, věc nemilá, pomyslíme-li, že budějovické biskupství bylo na statky vezdejší jedno z nejchudších v celé monarchii.
...
V Suchém Vrbném vzpomenem všech zvonů, ulitých ve zdejší zvonařské dílně Pernerově - ach, kolik jich bylo znovu přelito v děla za obou světových válek - ale než domyslíme toto hrůzné vzpomínání, spatříme na výšině červené báně dobrovodského barokního chrámu Panny Marie; jeho architekturu navrhoval sám Dientzenhofer, zatímco nástropní fresky jsou mistrovským dílem Reinerovým a oltářní obrazy vyšly z malířské dílny Brandlovy. Tři nejslavnější jména českého výtvarného baroka se tu sešla pod jedním krovem a my máme věru co obdivovat. Kolem dokola voní košaté lípy, pod nimiž o poutích rozkládali pernikáři své sladkosti, neboť tyto poutě bývaly slavné a hojně navštěvované. V kapli za kostelem v blízkosti hojivého pramene jsem viděl sošky dvanácti apoštolů; jméno osadě dala jistě tato léčivá voda, u niž byly později zřízeny lázně. V lukách na výšině svítí hladina dobrovodského rybníka se zastíněnou hrází, plnou návštěvníků, koupajících se v přečisté, chladivé vodě. Polní cesta nás dovede k božím mukám, stojícím pod vzrostlými lípami, odkud je překrásný rozhled, a každý ze zdejších lidí vás bude přesvědčovat, že právě tady se nalézá střed Čech, rozuměl-li jsem dobře. Ferdinand d'Este se tu prý na manévrech radil se svými generály. Věru, že tu mohl být jeho štáb, neboť z tohoto místa lze přehlédnout veliký kus kraje. Mezi Hodějovicemi a Budějovicemi je na trati podobná vyhlídka, která vždy přiměla básníka J. S. Machara k obdivnému srovnání s Pádskou nížinou, kdykoliv jel vlakem z Vídně do Prahy.
...
Při jiné pouti zastírala ranní mlha Černičský rybník, který býval rezervací fauny: jespáků, orla říčního, čápů i volavek, a mokřadla kolem něho byla tak záludná, že se jednou do nich propadl sedlák i s fůrou. Zvláštní druhy vstavačů kvetly na lukách u Haklových Dvorů, vsi, která byla ostrovem německého obyvatelstva v nejbližším budějovickém okolí. Od Žabovřesk vede březová alej k Dehtářům. Slunce proniklo z mlh a zdůraznilo bílé zdi chalup, louky byly plné rosy a červených paliček totenů, z rybníka vystupovaly páry a v jejich lehounkém stříbrnu temněly siluety stromů jako nějaký poutnický průvod.
...
Z výšiny nad Kvítkovicemi obhlížíme kraj, jehož vsi mají krásná pojmenování jako Dubí, Lipí a Habří. Na východní straně promodrává zamlžená rovina s táhlými pruhy lesů, v nichž zvláštní šedí zasvitne Hluboká, kousíček dál na kopci kostel hosínský a pod ním jezero střech, komínů a věží jsou Budějovice. Hledám mezi Lipím a Dubím místo, kam pravidelně bije blesk, snad proto, že tu jsou ložiska tuhy. Ještě jeden pohled ke Kvítkovickému rybníku a na zelenou čupřinku Kluku, a potom okusíme lesního chladu, hřibové vůně a vlhkosti mechů až k Dubnému, odkud už se prostírá rovina až do Budějovic. I zdejší kostel má gotický presbytář, ale síťovou klenbu lodi nesou tři štíhlé pilíře, kazatelnu zavrcholuje socha proroka držící jablko, s nímž jsem si nevěděl rady. V blízkosti kostela upoutá návštěvníka lidová architektura z osmdesátých let, v níž zedník užil bohatého dekoru říms a nad vjezd umístil plastickou výzdobu s řeznickým znakem, tak nápaditou, že by se jistě hodila Josefu Ladovi do nějaké návsi.
Nevím, kdo vymyslil jméno Kluk pro horu od úpatí až po vrchol zalesněnou, kde jsem nenašel nic "vyklučeného", čímž naši předkové nazývali vypálený les, proměněný v pole. V Budějovicích uslyšíte vžitou personifikaci tohoto oblíbeného místa k výletům v rázovitých rčeních, která poprvé zmatou váš sluch: "Byli jsme u Kluka, půjdeme na Kluka, šli jsme ke Klukovi, byli jsem na Klukovi..." Na jeho úpatí kvetou konvalinky, zlátnou tam kručinky na mezích a pod sosnami se to hemží borůvkami, dětmi a ženskými hlasy. Potom přibývá smrků, kapradí a kamení, pěšinka se ztrácí v ostružinách, nohy se boří do vysokého mechu, ale kdo zteče skalnatý vrchol, je odměněn širokým rozhledem na netolickou stranu i do budějovických luk, a věřte, že je to krása, která věru stojí za podívanou.
...
S jménem Oldřicha z Rožmberka je spjato i založení kuglvaidského kláštera, kde pěli pauláni své hodinky až do dob války třicetileté. Potom zde ustaly bohoslužby a začalo tu vladařství lesa. Jen zdivo nedostavěné chrámové lodi s kamennými pilíři a rulová ostění oken odolávají ničivé ruce času. Křídla vlaštovek proletují prázdnými okenními otvory a tam, kde kdysi měla být klenba, díváme se přímo do hvězd. Gotické branky vedou do stodol a místo varhan hvízdá tu v zimních fujavicích mrazivý vítr. Dnes je tu hospoda, pivní sudy čekají u zdi na pivovarské auto, hajní a cestáři se tu občas zastaví na kus hovoru u džbánků piva, přejede kolem sanitka nebo zvěrolékař a zas je tu ticho, přerývané v létě jen hlasy přírody. Na mýtině jsem si utrhl červené plody lýkovce jako pozdrav zdejší krajiny a v světlém, zeleně šedém stmívání bukového lesa vrátil jsem se zpátky do Brloha, abych z Budějovic pokračoval v další krajinné pouti.
-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
14
Od Dolního Dvořiště je jen kousíček cesty k Certlovu. Tady ještě spatříme zbytky "koňské dráhy", která vedla z Budějovic do Lince a sloužila cestujícím až do sedmdesátých let minulého století. Nová železnice použila na mnoha místech její bývalé trasy.
-
Krajina mýtu ::
odstavec
33
Hlinité cesty mezi žulovými tarasy vedou kopcovité k žitništi, jež nám přichystalo setkání jistě neočekávané. Potkáváme roztřesené fůry, naložené snopy. "Třese se jak babí břicho," řekl by o jedné z nich starý hospodář, káraje v duchu čeledína, že ji tak špatně naložil, "Inu, jisté Čechák." A kdyby selka byla od Budějovic nebo z Třeboňska, zabručel by pro sebe: "Čechanda, nemá ani pořádnej nos" - Doudlebané cítí hrdě svou kmenovou odlišnost, a co přijde z obzorů jejich kraje, pochází z Čech - nebo "ze zahor".
-
Poutní místo ::
odstavec
59
Ó letní noci, plná nápovědí a tajných vzkazů, v níž jsme se projížděli bryčkou na holkovské nádražíčko, kde tma rozžala u kolejí tolik bílých knůtků knotovky polní, a opuštěný kamenný most v polích stranou Velešína se rozpomínal na kočár ruského gosudara i na všechny jízdy koňské dráhy, která by mohla vyprávět mnohé z osudů lidí, jedoucích tady kdysi z Budějovic do Lince.
-
Krajinou básníkovou ::
odstavec
4
Položil jsem kytici k popelu milovaného básníka a rozteskněn odjel do opuštěné noci. Až v Budějovicích mi přátelská vlídnost nabídla lože a stůl.
-
Sluneční poutník ::
odstavec
32
A kdo by vzpomněl na probuzeneckého faráře, který si zničil život jednou památnou řečí ve Slovanské lípě, pronesenou v Českých Budějovicích bouřlivého roku osmačtyřicátého. Bezmála čtyřiadvacet let prožil páter Antonín Krejčí v tomto kulturním vyhnanství pod dozorem četníků a za neutěšeného stavu hmotného. S jakou asi radostí přivítal na své farce vzácného přítele Karla Jaromíra Jaromíra Erbena, archiváře a slovutného básníka, když přijel naposled na Chodsko o svátku svaté Anny roku 1868 po svém moskevském zájezdu na Slovanskou národopisnou výstavu.
-
Hlasy domova ::
odstavec
48
Zcela zdarma daroval rodnému městu rozsáhlý pozemek pro městský park, sazenice stromů přidav jako
nadávek, postaral se o železniční spojení a byla by
to dlouhá řada ušlechtilých skutků, kdybychom měli
vyčerpati celý jejich rozsáhlý výčet.
Badeniho jazyková nařízení vyvolala v devadesátých letech po celých jižních Čechách bouře odporu
a mnoho hořkosti. I blatenské okresní zastupitelstvo
poslalo císařově kabinetní kanceláři ostrý písemný
protest — a Ferdinand Hildprandt jej podepsal. Brzy
na to byl předvolán do Budějovic před vojenský soud,
souzen bez právního zástupce a pak v Boženu zbaven
hodnosti dragounského nadporučíka i hodnosti císařského komoří. Do Blatné přijela trestná četnická
posádka a žádala o ubytování v zámku. Byla majitelem stroze odmítnuta. Důsledek: záznam na černé
listině ve Vídni.
České Budějovice
