-
Vzpomínka malířská ::
odstavec
33
Vzpomeň si na vratič, vzpomeň si na vratič!
-
Kašperské Hory ::
odstavec
33
"Královské svobodné horní město" se může pochlubit vskutku dlouhou minulostí. Už v roce 1345 bylo Janem Lucemburským povýšeno na město a jeho znak, stejně jako v Kašperských Horách, napovídá svými atributy mnohé ze staré havířské slávy. Ta už je dávno ta tam a život se proměnil k nepoznání. Vychladly pece sklárny, kdysi proslulé, už nikdo nenamácí sklářskou píšťalu do horké tekuté směsi, ani citlivá ruka už nepřikládá pod pozorným zrakem k brusu křehkou krásu váz. Jen autobus ráno zastaví na náměstíčku u radnice, aby odvezl dělníky do sušické sirkárny, a večer pod jasany, javory a jilmy prozradí kuželem světla zamilované dvojice, tisknoucí se ke kmenům. Z tmy se ozývá hra na harmoniku a ty cítíš v ní vojáčkovu tesknici po domově, nemá-li tu zrovna milou jako jeho šťastnější druzi. Noc a ticho i tady přejí zpěvu řeky Otavy, Němci nazývané Oo, i tichému šumu kamenné kašny, přečasto splývajícímu s ševely deště. Při každém kroku osloví tě vzpomínka na Karla Klostermanna. Domek na návrší Kapelle, kde o prázdninách psával své Šumavské rapsodie, leží v rozvalinách, a kdyby desetkrát utrhl vratič na farském dvoře a desetkrát se vrátil do Rejštejna, nasel by tu jen hroby svých nejbližších. V kostele svatého Bartoloměje zůstaly krásné řezané oltáře i sakristie, kde se oblékával ke mši jeho nejmladší bratr Jakub; křtitelnice je rovněž táž, jejíz vodou byla křtěna jeho bába, která zde mela i své oddavky. Její nejmladší syn, Klostermannův otec, byl už jako dítě zaslíben stavu duchovnímu, když se zázračně uzdravil po přestálém záškrtu. Vystudovav klatovské gymnasium a filosofii v Praze, odmítl jiti do semináře a věnoval se studiu medicíny. V předvečer jeho promoce matka zemřela, utrápivši se pro slib nesplněný Bohu. Teprve vnuk Jakub uskutečnil její tužbu, stav se rejštejnským farářem. Zde je pohřben u kostelní zdi vedle hrobu své matky.
-
Krajina mýtu ::
odstavec
7
Ať zní struna bystřiny v lesích za Dobrkovem vysokou tóninou svého rozjásáni do májové noci, ať léto pozdraví pryskyřičnou vůní diviznu krasopaní, ty si utrhni před jeho prahem devětsil, rosičku, pelyněk, vratič i jmelí posvátné, abys z nich uvil věneček na slavnost postřižin, třeba ti Lada jen dceru přisoudila; pokloň se a poděkuj jí za ni - ale v sychravých mlhách předposledního měsíce ročního přijdeš sem hledat už jen cestu k žalníkům mohylným pro své vzpomínání. Z pádu listí budeš číst jen pomíjivost věcí časných a lidských, loučení z odletu vlaštovčího a uvěříš, že i tvá duše splyne jednou s vesmírem věcí neviditelných...
-
K srdci jižních Čech ::
odstavec
50
Nevím, proč jsem všude cítil vratič, obcházeje náhrobky tesané rukou velikého sochaře; vydechoval vůni nahořklou a domáckou, snad proto, abych si uvědomil tolik zmařených možností architektonických, jejichž realizaci, uskutečnitelnou jen ve velikých formách, znemožnila tomuto tvůrci nepřízeň i doba. Bílek je náš jediný sochař, který měl pro hřbitovní architekturu všechny předpoklady. Stavbu nedokončeného chrámu připomíná hrobka Nekutova - u jiných prací myslíš na menhiry.
-
Hlasy domova ::
odstavec
77
Vzpomeň si na vratič! Vzpomeň si na vratič!
vratič obecný
