• 
• 
• 
• 

sítina článkovaná

Obrázky

Reference

• Rybníky :: odstavec 11

  Jak nevzpomínat kolumbovských výprav na chatrných vorech, zrobených ze sítí, převázaného povřísly, na nichž jsme hrdinsky objížděli převeliký rybník Hutecký křížem krážem. Nic nám nevadilo toto vratké plavidlo, abychom se dali odvrátit od tolika předůležitých objevů. Nikdo z cizích tomu nevěří, ale je to pravda pravdoucí, že pták roháč se může před vašima očima proměniti v plovoucí pařízek a čejčího hnízda nehledej nikdo v blížkosti pláče mateřina. Vždycky vás oklame a zradí její úzkostlivé volání; vajíčka má skryta ve vzdáleném a odlehlejším hnízdě. Chtěl bych se vraceti do džunglí rákosu pro třtiny orobince, vodníkova žezla, kde chodidla klouzala v bahně po zavřených škeblích a z nohy, břitvou rákosí poraněné, stékala dolů krev, přivolávající celá hejna komárů. Tolik jsme se bávali pižmovek, ale není v paměti všech kluků ani jediné vzpomínky, která by potvrdila, že některému z nich ublížily.

• Pastvy :: odstavec 10

  A dědeček Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku, ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem - ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě, sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo k pasácké služebnosti zahnati "ze škody" dědečkovy zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa. Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do černa byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytně k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích, byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque - bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými slovíčky - Buena sera - avanti! avanti! - toť snad vše, co zbylo po letech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.

• Hlasy domova :: odstavce 4, 34

  Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítí, a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí.

  ...

  U Velkého Pálence se v hajnici narodila moje maminka. Procházím ne bez dojetí touto končinou jejích dětských let. V hajnici se vlastně nic nezměnilo, všechno je takové jako před sedmdesáti lety, jen místo hajného jsou tu pracovníci hydrobiologické stanice a seznamují mě se svou laboratorní prací. Nějaký sekáč tu kosí na okraji rybníka sítí pro stelivo a vítr čeří vlny v něžné daktyly.

• Kašperské Hory :: odstavec 30

  Vogelsang. Jaké překrásné jméno, plné ptačího zpěvu, a jaká kouzelná zelená tišina na výšině s předalekými výhledy! Šel jsem k ní od Kozích Hřbetů po kraji lesa v pozastřeném dni; voněly špičky z trav, mezi nimi byla napjata pavučina s chyceným běláskem a z jeho tělíčka ssál přetučný pavouk poslední krev. U samoty Flusárny mokval močál, plný puškvorce a sítin, opuštěnou kapličku stínil mohutný jasan, a potom jsem sestupoval divokým smrkovým lesem, plným soušek a chrastin, mezi buky, jejichž světlezelená klenba dávala myšlenkám tichost a vyjasnění. Na svažité, vymleté cestě kvetl vzácný vstavač bledý, les končil a travnatá pláň se prostírala plavým světlem odkvetlých metlic. Minul jsem zbytky bývalých skláren, zaslechl jsem zvonky krav a řada kaštanů směřovala k dvorci. Jeho obyvatelé jistě milovali stromy, neboť celý dvůr je obklopen staletými lipami. Stříhali tam ovce a já obdivoval starodávnou sličnost stavení s vysunutou věží. Hledal jsem památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu někde leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako dábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu." Tu povolila najednou tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžení měkkého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.

• Třeboň :: odstavec 1

  Není spanilejší krajiny v České zemi nad tebe, Třeboni, panno, princezno snící a tajemná! Do tvých snů teskní zpívající kašna a rákosníci se probouzejí do jiter, která nikde na světě nejsou krásnější. Ó jiskřivá poledne hladin, znějící pípáním racků a stříbrným hlaholem zvonů z kostela svatého Jiljí! Dnové omilostnění, kdy listí na hrázi Světa voní deštěm a vodou, zatímco přetíchou pěšinou v lukách kráčí sama Královna Andělů, oděná nejčistií nebeskou modří. Opustila jenom pro tebe, má Třeboni, svoje panovnicí sídlo. Z jejích šlépějí omamně dýchají rojovníky; přivoň k nim, poutnice, abys alespoň na chvíli byl účasten zázraku Navštívení. Nevím, co je tu krásnější: zda procházka zámeckou zahradou v měsíčné noci, nebo tichá zadumání u opuštěné kaple svatého Víta, kolem níž prudce létají rorýsi a za dřevěnými seníky neslyšně padá rosa. Okolo Třeboně, pasou se tam koně... Na rozvalinách zídky kvetou divoce bezy. To snad pro tebe, bílá paní, pro tvou památku a vzpomínku na časy, kdy rytíři putovali do Svaté země a doma byl lid hoštěn sladkou kaší. Ach, potkal jsem té v zámecké dlouhé chodbě; právě bila půlnoc. Tvá chůze se tolik podobala vanutí sítin a tvůj prostupný stín splýval s ozářenou stihlou postavou gotického okna. Nebál jsem se, když jsi mne oslovila, ale dodnes mi zůstalo tajemstvím, proč se mi tvoje ruka změnila v snítku rozkvetlé střemchy. Snad proto jsi mi unikla do její vůně, abych byl věčné vzrušován vzpomínkou a nápovědí.

• Pastvy :: odstavec 9

  A dědek Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku, ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem — ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě, sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo k pasácké služebnosti zahnati »ze škody« dědečkovy zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa. Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do černá byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytné k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích, byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque — bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými slovíčky - Buona sera - avanti! avanti! - toť snad vše, co zbylo po létech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.

• Rybníky :: odstavec 11

  Jak nevzpomínati kolumbovských výprav na chatrných vorech, zrobených ze sítí, převázaného povřísly, na nichž jsme hrdinsky objížděli převeliký rybník Hutecký křižem krážem. Nic nám nevadilo toto vratké plavidlo, abychom se dali odvrátit od tolika předůležitých objevů. Nikdo z cizích tomu neuvěří, ale je to pravda pravdoucí, že pták roháč se může před vašima očima proměniti v plovoucí parízek a čejčího hnízda nehledej nikdo v blízkosti pláče mateřina. Vždycky vás oklame a zradí její úzkostlivé volání; vajíčka má skryta ve vzdáleném a odlehlejším hnízdě. Chtěl bych se vraceti do džunglí rákosu pro třtiny orobince, vodníkova žezla, kde chodidla klouzala v bahně po zavřených škeblích a z nohy, břitvou rákosí poraněné, stékala dolů krev, přivolávající celá hejna komárů. Tolik jsme se bávali pižmovek, ale není v paměti všech kluků ani jediné vzpomínky, že by některému z nich ublížily.

• Hlasy domova :: odstavec 3

  Ať mluví sama krajina svým nejniternějším hlasem, ať sám duch země promlouvá z otevřených brázd! Citlivému sluchu bude srozumitelný i plachý ostych osiky i listnatý baryton dubů, zaťatých hluboko do kamenných hrází. Vzdorovaly a vzdorují podnes "červům, sekyře i času". Toť Blatensko a Lnářsko, kraj přetichých pěšin, zapadlých hájoven a mlýnů — i staré rybářské tradice — kraj schoulený pod hradbu Brd a otevřený k šumavským horám. Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítí a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, Jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí.

• Dražinovská hora :: odstavec 26

  Co všechno tu básník poznal za svých loveckých potulek: dudka, „korunovaného ptáka", který nečistí hnízdo a jeho nádhera proto ohavně páchne, spřátelil se tu s ťuhýkem v trnčí na hrázi, sbratřil se i s chřástalem, „samotářem v sítí", a nahlédl do nejdůvěrnějšího živobytí rákosníčků i kolih.