Josef Mánes

Josef Mánes na Wikipedii

Obrázky

Josef Mánes

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavce 21-23
A ještě na jedno jméno si vzpomínám - na Josefa Mánesa.
Šel jsem po jeho stopách. Tento "sluneční poutník" kreslil si v nedálekých Katovicích kostelní věž se zvláštními sochami ve výklencích, kreslil i nádvoří strakonického hradu, a dokonce sedmkrát si pozorně prokreslil hrad Rábí se všech stran. Odkud a kam šel? Nepříputoval snad z Oselec, kde se po letech našla jeho neznámá fotografie? Máme zjištěno, že jeho otec Antonín pilně akvareloval ve Vrčeni a zachoval nám v jedné kresbě podobu nepomuckého náměstí s dominantou Zelené hory, jak vypadala před sto lety. Neprovázel jej už tenkráte jeho syn Josef? Nevím, ale sugesce tažovické zahrady byla tak mocná, že jsem sám pro sebe uvěřil v Mánesovu přítomnost. Jak by ho asi upoutaly sochy na kamenných podstavcích, ať už představují Pallas Athénu, Hygieiu, Marta nebo pastýře s pastýřkou zcela ve stylu doby. A měl by tu i typicky český venkov v podobě ničím neporušené. Asi by se jen tiše pousmál nad modrým výklenkem glorietu, mazlivě nazvaného "V nebi". Večer v jídelně pod rozsvíceným lustrem, kde nám hostitelé vyprávěli staré historie i galantní příběhy, představil jsem si živě mánesovská symposia u jeho přátel na Hané...
Watteau a Mánes! Drahý Bohumile, už chápu, proč právě tito dva malíři očarovali tvou duši; nemohlo být jinak, protože i tobě byl dán citlivý smysl pro dívčí krásu a líbeznost.
Hlasy domova :: odstavec 116
Výročí sedmdesátky slavného fysiologa vzpomněly v roce 1867 i Hálkovy "Květy", jejichž výtvarnou část redigoval Karel Purkyně. V tomto čísle, převážně věnovaném oslavenci, nalézáme kromě článku o Blatné i kresbu blatenského zámku od Josefa Mánesa. Malíř jej kreslil od jihu; na hladinu umístil plující labutě, na kamenný most jezdce a pod stromy daňka. V zámku tehdy nakreslil dvě dětské podobizny a namaloval portrét dámy, v němž uplatnil ryze mánesovský cit pro ženskou krásu.
Kašperské Hory :: odstavec 45
Z Pávinova, kde mají věkovité košaté lípy a za vsí aleje rozrostlých vlašských ořechů, které odolaly nejtužším zimám a poskytují dětské radosti koledu pod vánoční stromek, šel jsem s hartmanickým lékařem Dr. Kostrouchem do Kunratic a k zámečku, patřícímu v minulém století rodině básníka Villaniho. Do vsi přicházely maminky, nesouce v náručí děti, jež budou očkovány na národním výboru. Mají na hlavě bílé šátky, jimž dává podložený hřeben zvláštní tvar, a nesvléknou je ani u lékaře v ordinaci, jejich široké slovanské tváře se studánkami očí připomínají nejkrásnější kresby Josefa Mánesa. Poslouchám jejich slovenštinu, kterou si uchovaly čistou, i když dlouho žily v Rumunsku, odkud přesídlily s rodinami na Šumavu. Přenesly sem mnohé zvyklosti bývalého domova a přijaly zase některé vymoženosti nového života zdejšího.
Na Vodňansku :: odstavec 18
Antonín Waldhauser patří Vodňanům svým zrozením. Jeho touha po umění byla uskutečněna přijetím na pražskou akademii, kde studoval u Rubena, Lhoty a Haushofera, a po absolutoriu v Praze odešel ještě na dva roky doplnit své malířské vzdělání studiem na akademii vídeňské. Vlastenecká horoucnost, tolik příznačná pro jeho pokolení, přiměje mladého malíře k pěší výpravě až do Kostnice, kde si chystá přípravné studie k rozměrnému plátnu s námětem Husovy postavy, účastní se s Josefem Mánesem návrhů pro sokolský kroj, podporuje povstání polské a živí se vyučováním malby v měšťanských rodinách; za zmínku stojí, že byl učitelem kreslení i Smetanovy choti. Jeho tuláctví zavedlo ho do Francie, navštívil Rusko, potom se soustředil k práci v české krajině, zanechav po sobě mnoho drobných obrázků, blížících se svou tematikou i malířským zpracováním obrazům Antonína Chittussiho. Z jižních Čech namaloval rozměrný obraz na motiv výlovu Rožmberského rybníka jako jeden z prvních našich malířů, kteří se obírali světem rybářů. Měl k němu jistě blízko jako rodák města, ležícího mezi samými rybníky a honosícího se svou zvláštní odrůdou vodňanského kapra. Jiný zdejší rodák, dr. inž. Theodor Mokrý, stal se vedle třeboňského Václava Šusty rybářskou autoritou, uznávanou v jeho době všemi rybáři téměř bez výhrad.
Krajina pod Křemešníkem :: odstavec 14
Už je tomu sto let, kdy Josef Mánes začal pracovat na hedvábném praporu pro zdejší zpěvácký spolek Záboj, namalovav na jeho líci městský znak s poutníkem, který umístil do lipového věncoví pod nápis objednavatele. Pro rudý rub hedvábí navrhl heroického lva, jak si jej žádala lidová záliba vzrušených šedesátých let a který byl jistě blízký i malíři, jenž se v osmačtyřicátém roce zúčastnil bojů na barikádách. Pro praporní hrot navrhl emblém lipového listu jako výraz svého slovanského cítění. Ozlý prapor stál tehdy 263 zlaté, z nichž na Mánesův honorář připadlo jenom 80 a umělec německy psaným listem vyorodoval jeho zvýšení aspoň o desítku.
Obděnická pouť :: odstavce 110-111, 114, 122
Je tomu víc než sto let, kdy před jednou chalupou v Kňovicích se zastavil povoz a z něho vystoupil dvaatřicetiletý štíhlý malíř Josef Mánes, který ujel tajně z Prahy, aby zde navštívil svou tříletou dcerku Joseflnku. Její svobodná matka, Paninka Štovíčková, žila zde v chalupě svého bratra neveselé dny. Její otec, který zde býval truhlářem, i její maminka už odpočívali na chlumském hřbitově. Jaký vztah vlastně měla k Josefu Mánesovi?
Jako mladé děvče dostala se prostřednictvím známé hokyně na službu do Prahy. V rodině Mánesů, kde byli samí malíři, měli ji rádi. Její krása, typicky česká, okouzlila mladého umělce a nastalo zalíbení vzájemné. Sestra Josefa Mánesa, Amálie, která měla v domácnosti hlavní slovo, zpočátku nic netušila. Milenci prožili krásné jaro své lásky, Paninka kradí stávala modelem svému milenci, jehož smysl pro dívčí spanilost byl něžný a prudký zároveň. Toto horké milování, plné opojnosti a něhy, vrcholilo, jak zpravidla po zákonu přírody vrcholívá.
...
Paninka byla vyhnána z Amáliiny domácnosti a Mánes neměl dost vůle opřít se sestřině tvrdosti. Paninka se vrátila s útěžkem do rodné vsi, čekajíc u bratra svou těžkou hodinku. Josefova mysl se poprvé povážlivě zachmuřila...
...
To je tedy rodná končina Faninčina. Její zjev můžeme spatřit v půvabném aktu Jitra nebo na obraze Maří Magdalény, k němuž stála modelem. Jistě však něco svého zanechala ve všech tělech Mánesových krasavic a přispěla svým půvabem k typu České dívky a ženy, jejž Mánes pro nás vytvořil.
Bechyně :: odstavce 10-11
Karel Postl kreslil svou litografickou vedutu rodného města se všemi podrobnostmi, které důvěrně znal už odmalička. Ansicht der Kreis Stadt Bechin in Böhmen nazval a podepsal svou práci s pýchou rodáka, jenž ví, že vytváří dílo k potěše svých rostenců a přátel. Tento malíř byl profesorem první krajinářské školy na pražské akademii, kde byl jeho žákem i otec Josefa Mánesa, Antonín Mánes, který později po Posilově smrti tuto krajinářskou školu, na čas zrušenou, zase obnovil. Nejvýznamnějším Postlovým dílem je krajinářský cyklus čtyři denní doby, ve kterém navazuje na slavnou krajinářskou tradici Clauda Lorraina. Jeho malba i kresba má už značně vyvinutý smysl pro realistický detail i ve vymyšlených, komponovaných krajinách, které oživil lidskou stafáží, hlavně lovci a sedláky. Postlovo dílo má pro počátky české krajinomalby význam celonárodní.
Na jedné pouti se zastavil v Bechyni i Josef Mánes, aby si svou citlivou kresbou poznamenal do náčrtníku renesanční věž farního chrámu, kupoli klášterní kaple i opěrné pilíře kostela františkánského. I zámecká okna a římsoví ho tehdy zaujala.
Sluneční poutník :: odstavce 5-6, 11, 16, 18-19, 21, 23, 29, 31, 41
Kam se asi podělo patnáct set svazků ze zámecké knihovny, která, jak uvádí Sommerova topografie, obsahovala vzácná díla klasiků i svazky učeného čtení historického a přírodovědného? Ty zejména se těšily obzvláštní přízni dvou sester Mánesova hostitele, barones Luisy a Ernestiny. První z nich je autorkou "Vzpomínek různého obsahu", vydaných v Praze pod názvem "Was ich erlebte! Was mir auffiell" Tato učená, zcestovalá šlechtična, poutající stejně jako její sestra svou duchaplností a rozsáhlou vzdělaností mnoho svých současníků, byla dopisující členkou říšského geologického ústavu ve Vídni a socia onoraria jedné provinciální italské Akademie delle belle arti, majíc stejné záliby jako německý básník Johann Wolfgang Goethe, tehdy hojně čítaný v našich vzdělaneckých kruzích. Luisa Kotzová se vyznačovala i rysem určité bohémské ležérnosti v odívání i společenském vystupování, které ji v určitém směru sbližovaly hlavně s Josefem Mánesem.
Jan Herain, který zde s archivářskou přesností zjišťoval v osmdesátých letech minulého století vzpomínky na všechny tři Mánesovy sourozence, nalezl zde ještě živé Josefovy modely a mohl si na místě ověřit zprávy o umělcích, dosud svěží v paměti současníků. Už se osobně nesetkal s baronem Kristiánem Kotzem, který zemřel roku 1883 a byl pochován na hřbitově u kostela. Tento příznivec a hostitel celé Mánesovy rodiny slynul zvláštní sběratelskou vášní, jistě neobvyklou u císařského správního úředníka. Nashromáždil cennou sbírku starých pluhů a polního nářadí z celého Pošumaví.
...
Často, přečasto nás při pohledu na polní kvítí vzruší pomyšlení na shodu i rozpornost obou umělců, kteří se dobírali samotné podstaty naší kmenové duše, oba z rodu uměleckých zakladatelů, oba vyznavači slovanství a výsostného umělectví. Jeden z Prahy, druhý Jihočech... Vzhled štítarské fary zůstal pravděpodobně týž jako za pobývání Quida Mánesa v zdejší hospodě Josefa Reinische, kde kreslil podle modelů selské typy k svému nejslavnějšímu obrazu Křesťanské cvičení. Tato žánrová scéna je se vším všudy celá ze Štítar. Postavu německého venkovského faráře Matěje Brauera, pozdějšího arciděkana v Horšově Týně, namaloval přímo ve farním pokoji. Tam se shromáždila štítarská mládež se svými rodiči a její duchovní pastýř ji zkouší ze sedmera svátostí i sedmera hlavních hříchů, ty mladší zase z příběhů biblické dějepravy. Jindy zaujal malíře ve Štítarech zcela jiný výjev. Hle, dětská drobotina se rozběhla k potoku a tam si spouští pro vlastní radost vodní mlýnek. Oba tyto obrazy byly svého času velmi známé po celých Čechách zásluhou Krasoumné jednoty, která je vydala v ocelorytině a litografii jako prémie pro své členy. Quido mohl tenkráte spatřit v mnoha jizbách krajkářky, skloněné k polštářkům při paličkování krajek a večer zase schůzky děvčat u kolovratů při svitu loučí. A ještě jeden Quidův obraz si vyvolávám před hospodou, dnes tolik pozměněnou. K hospodskému stolu se sesedla venkovská společnost a pod trámovým stropem naslouchá nějakému zajímavému vyprávění pana učitele, který si právě sahá do tabatěrky pro šňupeček. Naproti němu podřimuje mužská postava, jejíž habitus i tvář nasvědčují docela jinému prostředí a zálibám. Ano, je to on, Josef Mánes, který tu odpočívá po nějaké delší pouti a blaženě pokuřuje z dlouhé dýmky, když tornu s malířským nádobíčkem pověsil vedle sebe na opěradlo židle... Stojím před štítarskou farou, jejíž honosný vjezd pamatuje oba Mánesy. Kvetoucí kaštany stíní kapli svatého Judy Tadeáše, kterou dal vystavět na svůj náklad roku 1701 zdejší farář, poněvadž mu churavost nedovolovala denně vystupovat vzhůru k farnímu kostelu svatého Vavřince, obklopenému valy dávného hradiště, a sloužit tam mši.
...
A znovu se ti mihne rychlá chůze štíhlého malíře s ostrými rysy v obličeji: výbojná muška pod rtem a tesknota v zraku - toť zase on, Josef Mánes. Přišel pěšky z domažlického nádraží, kam přijel v uhelném voze od Plzně, když už po západní dráze nejezdily osobní vlaky. Ujel tenkrát v šestašedesátém roce z Prahy před Prušáky a z Domažlic zamířil k sídlu svého příznivce Kristiána Kotze z Dobrše, snad přibližně týmž směrem, kudy vede dnes železniční trať k Mariánským Lázním. V tehdejším Ronšperku (nynějších Poběžovicích) vzbudil jeho zjev takový rozruch, že ho opatrní sousedé pod vlivem válečné psychózy pokládali za pruského špióna a přes marné protesty obviněného jej uvěznili v obecní šatlavě. Jen osobnímu zásahu barona Kristiána mohl poděkovat, že se ocitl v známém prostředí svých hostitelů z Újezda svatého Kříže.
...
Jen pelyněk voní u cesty před újezdskou farou a v štítovém výklenku jedné chalupy stojí lidová soška nějakého světce, pravděpodobně patrona některého z hospodářů, který svěřil po názoru doby svůj dům jeho nebeské ochraně. Vystupujeme do kopce podél lomu a poplašné troubení varuje chodce, aby pospíšil před účinkem střelby a možností úrazu. Sosny a kručinky provázejí poutníka až k vrcholu, kde se otvírá vyhlídka přes celé údolí Radbuzy, ves nese na zádech kostel i s farou a krajina s horizontálami mezí ustupuje k severnímu obzoru, uzavřenému typickou siluetou Přimdy, korunovanou zříceninou románského přemyslovského hradu. Už odkvětá jestřábník chlupáček a jeho hebké chmýří poletuje nad trávami, nad žlutými květy svízelu syřišťového přelétl perleťovec, vánek přebíhá v obilí a čeří metlice a v zátočině u cesty za osamělou borovicí trsá cvrček pod šípkovým keřem. Snad tady někde hledal nemocný Josef Mánes pověstnou žlutou růži, v jejíž jemné vůni už kličkovala Smrt.
Když tu chodíval ještě zdráv, kreslíval si na mezích ostrou špičkou tužky téměř všechnu domácí květenu: slzičky Panny Marie, nízké pupavy nebo narůžovělé jehlice babí hněv, tak sličné ve své složité prostotě. Tady si pozorně prokresloval jahodník od květu až po plody s botanickou soustředěností, a podle svědectví malíře Karla Javůrka (nechápu dobře proč) prý od té doby začala jeho trudnomyslnost. Já si však ponechávám v zraku dívku v červené suknici, ležící někde na pokraji hájku s uzlíkem hříbků opodál, jak ji v šťastné chvíli namaloval na jeden dopisní papír. Pro koho asi? Ještě kvetou třezalky a pávinec teskní svým bledě modrým květem pod třepetavými běláskovými křídly, ale mě víc zajímá, na které straně leží Bělá se starodávným kamenným mostem, ozdobeným alejí barokních soch, kde si Josef Mánes nakreslil německou selku v kroji, který je tak podobný chodskému.
...
Jehlan kostelní věže podobný klatovské Černé věži a zed zámeckého parku s kulisou mohutných stromů tvoří z této strany podobu Hostouně, bývalého střediska samosprávného okresu, kde si Josef Mánes kreslil erbovní znamení lva, kupodivu českého, v tomto tehdy čistě německém místě. Vešli jsme parkem k obílenému zámku a zastavili se u pionýrů, jejichž tábor pojmenovali Smrčina. Někteří hráli odbíjenou, jiní svačili u stolů nebo uklízeli v stanech, které proměnily tuto zelenavou tišinu bývalého feudálního sídla v domov prosvětlený dětskými hlásky. Náhle se rozvoněly kvetoucí lípy, rosa vy dýchla chladem a stříbřité slunce rozpustilo v svém světle každou tvrdost. Mířím za klukovským pospěchem k veliké tabuli. Hle, jakou vábničkou lákají lesníci chlapecký zájem k svým zálibám? Fotografie představující říjení jelenů mají stále nové a nové zájemce... Branou vjíždí traktor, jako by nám chtěl svým supěním připomenout za každou cenu prudký puls naší doby na rozdíl od poklidného kosení sekáčů. V ohybu cesty se zastavilo nákladní auto a dělníci odvíjejí ocelová lana, aby jimi objali štítovou zed stavení, které zřejmě překáží rychlému dopravnímu provozu. Zahučel motor a už začíná pracovat rumpál, lana se napjala k prasknutí a za okamžik se řítí celá zed, aby uvolnila silnici, tísněnou z jedné strany vysokou hřbitovní zdí a z druhé oním panským stavením. Snad v některém Mánesově náčrtku bychom našli kresbu hostouňského kostelního portálu s točenými žulovými sloupy a kamennou Pietou nad vchodem. Tuto památku by právě on jistě neminul bez zájmu. Na svažitém náměstí upoutá barokní sousoší svaté Trojice, zastíněné korunami čtyř lip. Ulička s prampouchem i poschodové domky na rynku se od těch dob mnoho nezměnily a pamatují i naši uměleckou trojici. Zbořme pomyslnou zídku času a přenesme se na pohádkovém koberci z Andersenových pohádek do lesních hlubin, které se prostírají za babylónskými rybníky od České Kubice až k Fichtenbachu.
...
Hnědá tma pod kmeny a temná zeleň smrkových větví s tesknou šedí lišejníků budou nás provázet na této cestě se "slunečním poutníkem" a na každém kroku si připomeneme některou kresbu Josefa Mánesa. Od šťavnaté zeleně trav se ostře odrazí sytě fialový květ černohlávku a lesní stín se náhle rozsvítí pohyblivou křivkou běláskova letu. I tady myslím na malíře. Nikde v jeho náčrtcích jsme se nesetkali s jemným mřížovím motýlího křídla, neboť tento umělec-panteista měl příliš jemné srdce, než aby snesl pohled na přišpendleného božího tvora.
...
Vdechuješ ostrý vzduch, prosycený rosou, odkvětajícími arnikami a smolnou vůni sloupané kůry, do níž je přimíšena zemnatá vůně vývratů a kořání. Zastavuješ se u několika takových padlých bohatýrů a vybavuješ si celý cyklus Mánesových studií smrkových a jedlových kořenů i pečlivou kresbu jedlové větévky, kterou neopomněl označit nápisem "Fichtenbach". Vysoké smrky, jejichž nádherné architektuře se všude tady podivuješ, spustily k zemi své zelené stóry a ty najednou vidíš dějiště jedné písně z Rukopisu královédvorského, kde osiřelá dívka sedí na hrobě svých nejbližších. Myslil Josef Mánes při kresbě tohoto překrásného listu na některý šumavský motiv? To už nám nikdo nemůže spolehlivě dosvědčit. Jen "Opuštěná" zůstala jako nápověd tolikerých opuštěností malířových... Tato cesta k Folmavě je tak sugestivní, že by ses nedivily kdybys v některé zátočině spatřil malíře skloněného k nějakému vývratu, jak si pozorně kreslí kmen a celou armádu mechů, tak rozličného odění. A napadají tě tu slova Písma: Pohledte na kvítí polní - ani Šalomoun ve své slávě nebyl odín skvěleji nežli nejmenší z nich.
...
Nevím, který z dnešních návštěvníků Folmavy si tu vzpomene na Josefa Mánesa. Ponejvíce se tu mihnou jen motorizovaní turisté, aby se podrobili pasové kontrole a spěšné odjeli někam k Norimberku, a stejně spěšně po těchto formalitách projíždějí jiní automobilisté přes Českou Kubici do Čech.
...
Od kostela se rozvírá náruč výhledu přes hranečníky až za Brod nad Lesy. Tam Josef Mánes kreslil jedno typické selské stavení se střechou zatíženou kameny, jaké jsme vídali ve Volarech. Díváš se a zdá se ti, že vidíš známou štíhlou postavu kráčet rychlou chůzí z Folmavy k brodské poště s dopisem - a pan stavitel Václavík v Praze bude jistě vrtět hlavou nad jeho bavorskou známkou.
Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 18
Pod Haltravou jsou rozhozeny chalupy Dílů, které mají za zády les a před očima okýnek se jim rozvírá široký výhled do kraje. Pod pavlačemi rostou třešně, jejichž úroda byla sčesána do věníčků, ale na rybízových keřích se ještě rděly rudé hrozníčky, lákající žíznivého poutníka svou kyselostí. Nežli jsem měl čas splnit toto přání, sevřel mne do své náruče les svými vůněmi, hlasy a stíny. U cesty se plazila plavuň, tajemná rostlina, zdejší tradicí nazývaná můří nohou. Ladička ticha předzpívala áčko a zvonková hra lesních potůčků se rozezněla desaterem tónů, které se smísí s ptačími zpěvánkami. Kořeny, vývraty a pařezy vydychly vlhkem a smolou. Chtě nechtě musil jsem vzpomenout na mnoho studijních kreseb Josefa Mánesa, zamilovaného do těchto lesních motivů. Zvedl jsem pod jedlemi z jehličí několik rozevřených šišek, vonících sluncem a pryskyřicí, které v zdejších končinách nazývají "šůty". Myslil jsem na jednu rozmarnou Baarovu povídku, pokřtěnou tímto názvem. Vyvolejme si aspoň její začátek.