Pouť vzpomínavá ::
odstavec
29
Jednou zastavil před školou principál Kopecký se svou maringotkou a dřevěnými pimprlaty. Pod vozem leželo bílé štěňátko. Když mu někdo foukl do srsti, byla uvnitř růžová. Děvčata se do něho zamilovala, nosila ho v náručí do školy, škemrala a škemrala, aby jim je tatínek koupil. Kopecký nechtěl o prodeji ani slyšet. Pádně odmítal, že fena je už stará a nové štěně že už mít nebude. Nakonec přece povolil spíš breku děvčat než vážnosti pana řídícího. Alík ve škole zdomácněl, hýčkán a rozmazlován všemi dětmi, až se z něho stal houzír. Toulal se v polích k mrzutosti všech domácích střelců, kteří si jej přece jen netroufali zastřelit už kvůli panu řídícímu, co chvíli přiběhl z lesa s drátěným okem na krku, ale všechny nezbednosti mu byly velkomyslně promíjeny. Jednou v noci utekl až do Volenic na studentskou zábavu. V sále právě hráli valčík, tanečníci roztáčeli svoje tanečnice, když cosi v kole zatahalo Boženku řídících za sukně. Ohlédne se uděšeně - a on to Alík.
houzír
