• 
• 
• 
• 

divizna velkokvětá

Divizna velkokvětá na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Stříbrné Hory :: odstavec 17

  Vesnice Ústaleč leží rozhozena vysoko na stráni. Je to zapadlá štace v chudém kraji, odkud se po okupaci odstěhovalo 22 rodin do pohraničí za větším kusem chleba. Před školou mají pomníček mistra Jana Husi s reliéfem od sochaře Odehnala a nad ním se rozložila koruna moruše s bílými, sladkými plody. Ve škole mi ukázali staré veleslavínské tisky z konce 16. století, nalezené na půdě jednoho zdejšího stavení. V lese za vsí rostou vysoké kyčelnice s hrozníčky bílých, nažloutlých nebo červenavých květů. Kořenu této rostliny se dříve hojně používalo v lékařství. Kolem rybníka Pačince vraťme se přes kamenitou ves Buršice zase k Zavlekovu. Botanické vášni nedá, aby si nepovšimla u cesty česneku medvědího a pod hradem nepostřehla kromě pelyňků i chrpu chlumní, divizny a překrásné rozkvetlé hadince. Stinná lipová alej vede naše kroky ke Stříbrným Horám.

• Pouť vzpomínavá :: odstavce 47, 51

  Tehdy se vracíval z dalekých cest, které podnikal jako člen Pěveckého sdružení pražských učitelů až do zámoří, a jako kdysi Tylův Švanda dudák dostal se s muzikou do světa. Doma se zálibou pozoroval gesto dívčích paží, trhajících diviznový květ, v jehož léčivou účinnost sám tolik věřil - stejně jako puškvorci. Vyráběl z něho po domácku opojný "nahořklý truňk", jehož "bahnitá" příchuť přivádívala jeho jihočeské přátele do vytržení.

  ...

  Skalnaté stráně kolem Otavy se slunovraty divizen budou i nadále vzněcovat malíře a básníky, ale její vodě dostalo se už dávno chvály od mnoha rybářů. Nejzasvecenějším z nich byl beze sporu starý Hlavsa, který věděl o řece a rybách mnohem víc, než je napsáno ve všech tlustých učených knihách dohromady. Bydlil v chalupě u můstku nad Nezdickým potokem a měl rybářství v rodu i v krvi. By! spolužákem Klostermannovým a dostal se i do jeho povídky jako jeden z otavských Robinsonů. Tehdy byla žichovická část Otavy domovem lososů, kteří tam měli veliká trdliště, 5 metrů dlouhá a 40 cm hluboká. Byli to pořádní chlapíci, jejichž průměrná váha se pohybovala mezi 12 až 18 kilogramy. Měli velikou sílu a žádná síť nebyla na ně dost pevná. Chytával je gronglí. Někdy jich bylo tolik, že už je na zámku nechtěli, proto je starý rybář vysekával na špalku doma a prodával domácím zájemcům po 80 haléřích za jeden kilogram. To už zní dneska jen jako pohádka.

• Sláva Sušice :: odstavec 40

  Od košaté, mohutné lípy, stojící v statku u Valdmanů, je nejúchvatnější pohled na Svatobor. Pod horou zahledám rybník s Valentovým mlýnem, odkud už není daleko na Vodolenku. Hořce voní olše nad kamennou lávkou, v trávě fialoví rozkvetlé luční kakosty, dokvétá len a mezi hrůbaty plyne potok. Na žitništi je slyšet sekačku a co chvíli se ozývá zaržání koní. Obcházím na mezi košík s připravenou svačinou a obdivuji hlubokou modř rozkvetlého pilátu lékařského mezi obrovskými žlutými diviznami. U Vodolenky si hrají děti nedaleko strakatých kraviček.

• Velhartice :: odstavec 25

  Stejným překvapením byl pro mne modřínový háj, skrývající rozpadlé zdi kašovické tvrze, která již ve 14. století byla pustá. Nejspíš staročeský zemánek, její držitel, podlehl v zápase s mocným panským sousedem, jemuž překážel už svou pouhou existencí. Jen zbytky střílen, sesutá klenutí a zavalené příkopy pod několika zdmi zůstaly jako svědectví dávného života, který přežily tráva a divizny. Zdejší modříny, dvojáky a trojáky, mají zvláštní růst, jinde nevídaný. Těsně k háji přiléhá ves s budovami starého dvora, jehož pevná dubová vrata jsou bytelnou tesařskou prací. Jsme v kraji kamene, proto všude u cesty setkáváme se s podstavci křížů, jejichž vtesaná ornamentika se srdíčky, kvítky a kalichy má svůj čistě krajový ráz, plný poesie a líbeznosti.

• Tvář :: odstavec 13

  Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešťovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paží se leskne spona luny a z úvalu "jako nebožtíci vstávají mlhy". Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé, snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa uz kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím sedavém šeru. Po ní kráčely sem nahoru průvody pohřbů. Jak sí vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? - Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů... Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen "Femina" - ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 1

  Tolikrát na svých pomlkách jihočeskými krajinami jsem se s vámi sešel, drahý básníku, aspoň ve vzpomínkách a "odnášel si pak tichou radost domů". Na prácheňském hradišti jsem cítil vaši přítomnost u vysokých stonků rozkvetlých divizen. Jistě jste zde tušil čaromoc dávných časů z pohanských valů i z tohoto kvítí milodějného, neboť setkání s mýtem je zvláštní milostí i výsadou básníků vašeho rodu. Tehdy už dávno byl napsán Vyšehrad, ale vůně střemeh i alt Otavin přivolaly krásnou postavu pohanské kněžky s novou naléhavostí i tady - a právě tady.

• Krajina mýtu :: odstavec 7

  Ať zní struna bystřiny v lesích za Dobrkovem vysokou tóninou svého rozjásáni do májové noci, ať léto pozdraví pryskyřičnou vůní diviznu krasopaní, ty si utrhni před jeho prahem devětsil, rosičku, pelyněk, vratič i jmelí posvátné, abys z nich uvil věneček na slavnost postřižin, třeba ti Lada jen dceru přisoudila; pokloň se a poděkuj jí za ni - ale v sychravých mlhách předposledního měsíce ročního přijdeš sem hledat už jen cestu k žalníkům mohylným pro své vzpomínání. Z pádu listí budeš číst jen pomíjivost věcí časných a lidských, loučení z odletu vlaštovčího a uvěříš, že i tvá duše splyne jednou s vesmírem věcí neviditelných...

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 35

  Už tehdy tam vyráběli textil. Jedna jeho povídka, celkem málo známá, obírala se velmi zasvěceně trudným životem továrního dělnictva. Dnešní fezárna má docela jiné pracovní a životní podmínky než za dob Pravdova mládí. Jen rybník s ostrovem tu zůstal týž a na pivovarském komíně se usídlili čápi. Bedřichu Smetanovi tu postavili pomník a ve vsi nevýstavný zámeček. Nad městem u lesa si včelničtí židé, kteří byli z obyvatelstva nejzámožnější složkou, založili hřbitov. Rostou tu divizny, žampiony a thuje; staré hebrejské nápisy smývá déšť. Slunce ozářilo břízy i městečko dole jako za času mariánských poutí, kdy tu pod modrým nebem chodívaly družičky a jasně zněly včelnické zvony, slyšitelné daleko do kraje. Díváš se k Čertovu kameni a na radouňské kopce, vzpomínáš na vesničku Brabec a na všechny vsi kolem, z kterých vždycky na jaře odcházeli zedníci, aby se na zimu zase vraceli z Vídně s našetřenými penězi, poplatili dluhy a spravili došky svých chalup.

• Tvář :: odstavec 10

  Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešfovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paži se leskne spona luny a z úvalu »jako nebožtíci vstávají mlhy«. Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa už kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím šedavém šeru. Po ní kráčely sem íiahoru průvody pohřbů. Jak si vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? — Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce, hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů.. Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen »Femina« — ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...